Student protest in Valparaíso
Student protest in Valparaíso

Studentské protesty ve Valparaísu

Valparaíso, Chile – květen 2002

Ashes to Ashes
Ashes to Ashes

Úterý v noci, po fakt velmi šíleným dni. Měl jsem čtyři dny volna – dnes byl totiž státní svátek – výročí námořní bitvy o Iquique a včera, v pondělí, taky, jako většina lidí, firmy totiž daly volno… Já to pletu, jsem zmatenej, prostě jsem měl čtyři dny volna, stačí. Teď jsme se vrátili z Valpa. Byla tam demonstrace: studenti, rybáři, dělníci – tisíce lidí, my mezi nima – a řeknu to hned – byla brutálně potlačena! Vodní děla, policajti v obrněných autech a na koních, hořící barikády, slzák všude! Šílený! Jak z ňáký apokalypsy. Ještě teď se mi klepou ruce a pálí mě celej ksicht vod slzáku a dýmu z pneumatik… Uff! Stop! Budu se snažit vyprávět postupně, aby to dávalo ňákej smysl.

Takže zpátky, pátek večer, galerie v Universidad Catolica, stojíme v sále, na výstavě fotek. Já, Sylvita, Marcelo a Mauricio. Marcelo je režisér krátkometrážních filmů, chlapík v našich letech. Žije ve Valpu, v ňáký umělecký komuně na Cerru Alegre.

„A nechcete přijet v úterý, bude to dobrý, chystá se velká demoška – studenti a tak. Za rovnej přístup ke vzdělání!“
„No jasný!“, hulákali jsme i s Mauriciem, až se lidí stojící okolo fotek otáčeli.
„Jedem!“

Mauricio nakonec řek, že takhle ráno jet (6:30) je na něj brzo a že se teda potkáme tam. Vypadli jsme z univerzity a šli jsme na kafe k Juliovi. Dal jsem si to výborný černý kafe, co Julio dělá, a všichni jsme koukali, když Julio vyzval k tanci snad osmdesátiletou dámu. Voba k sobě přilepený, tancovali tango v Juliovo lokále, malým jak naše místnost, a starej gramofon funěl a praskal a turecký kafe vonělo…

Studentské protesty ve Valparaísu (Valparaíso, Chile)

Úterý ráno. Kosa jak v Rusku. Je kolem nuly, vinice se topí v mlze, když kolem nich jedem autobusem směrem Valpo. Celá ta polopouštní krajina se koupě v mlíce, má to takovej skotskej nádech. Teda až na ty vrcholky palem, který z toho mlíka čouhaj ven. Když nad horama vysvitne slunce a prozáří to mlíko skrznaskrz, jak laserovýma mečema, má to až magickej nádech. Blížíme se k Valpu a míjíme autobus plnej policajtů. Hmmm. To už tak magický není. Když jsme minuli sedmej, říkal jsem si: to asi nebude jako první máj v Santiagu.

Přijeli jsme na začátek Valpa a autobusák jako že do města se nedostane, je celý zavřený a ať si vystoupíme tady. Stojíme na ulici, na obloze nad Valpem krouží tři helikoptéry. Nikdde žádný lidi, jen policajti na křižovatkách stojí, aby nikdo neprošel.

Ve Valparaísu se nachází kongres Chilský republiky a dnes, u výročí již zmíněným, má zde promluvit prezident. Po několika dotazech získáváme informaci, kde se chystá průvod. Je kolem půl devátý a na Plaza Victoria je kolem čtyř tisíc lidí a další přicházejí. Vmísili jsme se do davu. Zatím nic mimořádnýho, stejný týpci jako na prvního máje, jen víc transparentů a víc fotografů. Nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěl někdo prát. Všichni vesele hlučej a semtam někdo něco vykřikne…

Po půl hodině se masa dává do pohybu, směrem Kongres. Odhaduju to maximálně na deset tisíc lidí na hlavní třídě. Ušli jsme tak pět set metrů, na nejbližší náměstí s parkem. Zdálky jsem zahlíd policejní zátaras. Z náměstí jsme neušli už ani metr. Najednou jsem zpozoroval chaotickej útěk všech lidí a asi tři velký obrněný vozidla s vodním dělem nad kabinou, jak se řítí přímo doprostřed davu.

Studentské protesty ve Valparaísu (Valparaíso, Chile)

Totální chaos! Všichni utíkaj na všechny strany, všude stříkaj proudy vody! Najednou cejtim, že v tý vodě je slzák! Kreju si kameru a zdrhám spolu se Sylvitou. Šlapem zběsile po ostatních. Utíkáme jak vo život, je to šílený! Policajti zaútočili bez nejmenšího varování. Drsně, bez výstrah a bez keců.

Okamžitě lítaj kameny, musíme se krejt, abysme nechytli ňákým půlkilovým šutrákem do hlavy. Lidi se rozutekli do postranních uliček, někteří se schovali v parku. Několik desítek z nich se však okamžitě vrací. Vytrhávaj dopravní značky, povalili několik popelnic. Opět, další nájezd vodních děl! Omotal jsem si kameru kolem ruky a vyběhl jsem z parku do prvních řad. Pálí mě dost voči, ale dá se to ustát. Sylvita se schovala na konci parku, mezi keřema. Věděli jsme oba, že se tam potkáme až… Až… nevím kdy. Ale musel jsem jít dopředu.

Přijelo asi pět velkejch aut, takovejch těch plechových beden se zadrátovanejma malýma vokýnkama. Vyskákalo z nich několik desítek těžkooděnců se štítama a vzali útokem park. Prchám spolu s ostatníma do postranních ulic. Kolem mě lítaj šutry velký jak pěst, řev lidí přehlušuje i ty policejní auta. Stavěj se první barikády. Z toho co je na ulici. Na hlavní třídě hoří barikáda z kontejnerů povalenejch na zem. Vodní děla vjela do úzkých uliček. Zase utíkám zpátky. Už nemůžu! Nemůžu už běžet! Mám úplně kamenný nohy, ale když ucejtim slzák, jako zázrakem zase utíkám. Fotim za běhu, čekám vždy na poslední moment, až je dělo tak padesát metrů přede mnou. Teď mě to lízlo! Puta! Kolega fotograf mi podává sůl, mažu si ji pod oči, neutralizuje to slzák.

Studentské protesty ve Valparaísu (Valparaíso, Chile)

Všichni demonstranti se vrací na hlavní. Vůbec to nevypadá, že je to ňák zaskočilo. Většina fotografů si nasazuje masky a stáhli se do hloučku, aby je policajti nenapadali spolu s demonstrantama. Lidi si vomotali trika kolem hlav a řvou: Concha tu madre! Hijos de puta! A házej po policajtech šutry. V jednu chvíli jsem se dostal až do blízkosti děla a chtěl jsem nepozorovaně proklouznout za něj. Kryl jsem se při zdi, pomalu jsem postupoval podél baráku. Ale nevyšlo to. Jen jsem zahlíd, jak na mě zeshora auťáku, z tý střílny, namířil hlaveň vodního děla. Rychle jsem schoval kameru pod bundu, aby ji nezasáhla voda, ale ksicht už jsem schovat nastihl. Dostal jsem plnou dávku přímo do obličeje!

Spadl jsem na zem, pod náporem tryskající vody. V totálním šoku a bolesti se sbírám ze země. Jsem celej mokrej, celou hlavu vod slzáku! Nevidim! Kurva, já nic nevidim! Řvu bolestí jak tur! Utíkám se zavřenýma očima – když je votevřu, vidim jen bílou a černou, světlo a tmu! Hmatám barák, výlohu. Vrážím do lidí. Jsem slepej! Prosím, prosím, naříkám, aby mi pomohli, že nevidim, ale nikdo mi ani ruku nepodal, všichni toho měli sami dost.

Po deseti minutách oslepnutí jsem jakž takž mohl votevřít voči. Doběhl jsem trhaně na nějakou pumpu, ale byla zavřená. Naštěstí měli venku lednici, tak jsem koupil velkou vodu a rychle ji celou vylil na hlavu. Zahlídl jsem se ve skle ledničky – ksicht úplně rudej, jak rak, celá hlava mi hořela jak pochodeň! Naštěstí jsem zachránil kameru, votřel jsem ji do promočenyho trika a po další čtvrthodině jsem se vrátil zpátky. Trochu vyklepanej, ale vo to víc ready.

Studentské protesty ve Valparaísu (Valparaíso, Chile)

Situace je furt stejná. Nájezdy vodních děl a těžkooděnci honí osamocený lidí v parku a na náměstí. Studenti se postupně stahujou do kopců nad hlavní třídou. Běžím avenidou Francia nahoru, míjím dvě hořící barikády přes celou šíři ulice. Kopce nad Valpem zahaluje černej dým z pneumatik, z dálky houkaj sanitky. Kde je Mína? Kurva! Snad se schovala dobře. Něco mi říká, že je v bezpečí. Další film, rychle, vyměnit, a zpátky. Dostal jsem se před anton, nakladaj lidi. Fotim to, kameru nad hlavou, že všech stran pacos, jeden snímek a zmizet, rychle, než mě taky naloží a vodvezou. Jsou drsný, viděl jsem, že zmlátili bezdůvodně kolemjdoucí. Vodní děla stříkaj i na lidí, co se zastavili na ulici, nebo co čumej z voken. S nikym se nemažou…

Frekvence nájezdu se zmenšuje. Nasadili jednotku policajtů na koních. Postupně se hlavní ulice vylidňuje, zbejvaj jen doutnající popelnice a roztřískaný světelný vitríny ze zastávek, natahaný doprostřed ulice. Studenti se stáhli do úzkých uliček v kopcích, tam se vodní děla nedostanou. Jak guerilla do hor, klasickej model z Jižní Ameriky. Postavili barikádu na přístupový cestě a zapálili ji. Hroznej smrad! Pneu, hadry, molitan. Nějakej zoufalec nechal na ulici svý auto, studenti řešej, že ho převrátěj do barikády. Nakonec jen schodili kovový dekly od kanálu dovnitř kanalizace. Přes půlku ulice zeje metr široká jáma. Děla nemůžou projet. Během chvíle to ale pacos zase spravili, maj na to těžkou techniku. Znovu hasí barikády, studenti utíkaj do kopců…

Po půl hodině se celá situace opakuje. Už jsem tu s Mínou, potkali jsme se tam, kde jsme se před třema hodinama ztratili. Uklidňuje se to, je zhruba půl druhý odpoledne, docházej síly.

Jsem hrozně unavenej, nemůžu ani mluvit. Vracíme se do centra Valparaísa. Dlouho, dlouho a mlčky sedíme v parku, kde to celý dneska začalo. Ani jeden nechápem. Ne, nevykrejvám to! Po několika hodinách jsme doklopýtali do mercada. Dali jme si polívku a rybu. Jsem úplně vygumovanej, jakoby v šoku. Nemluvím, jen čumim před sebe. Furt mě pálí voči.

Námořnickou přehlídku v přístavu vnímám jen tak na půl voka. Připomíná mi to ty závěrečný procesí z filmů o četnících s Luisem de Funesem. Pochodová hudba, uniformy, boty nablejskaný a vepředu generál se zlatou šavličkou.

Když zapadalo slunce nad cerros, celý Valpo hořelo červeně…


Add comment

no comments yet