Strážci mostů
údolí Sibundoy, Horní Amazonie – únor 2013
Kdokoliv se kdy ocitl v některém z horských údolí východní Kordillery, tam kde zelené jazyky amazonské džungle olizují sopečné kopce strmě padající do bílých vln mlhy a deště, ten mi jistě dá zapravdu. Magická místa. Prales v horách, hory v pralese. Mosty mezi světy. Údolí Sibundoy na jihu Kolumbie je jedním z těchto mostů.
Nikdo neví kdy, ani odkud, ani proč dnešní obyvatelé do rozlehlého údolí na horním toku řeky Putumayo přišli. Valle de Sibundoy, jak zní zeměpisný název údolí ve španělštině, dodnes obývají dvě rozdílná etnika – indiáni Inga a indiáni Kamëntsá.
Zatímco u Ingů, jejichž jazyk je podobný jazyku dnešních potomků Inků v Peru (quechua), se tuší, že zřejmě byli kolonizátoři nebo snad obchodníci, kteří na hranici tehdejšího inckého impéria zajišťovali logistický most k amazonským kmenům nebo k Čibčům ze střední Kolumbie, tak druhá skupina, lidé Kamëntsá (transkripce slova „Kaminčá“ z jejich jazyka) – s nadsázkou řečeno – asi spadli z Měsíce. Oni sami tvrdí, že jsou zde v údolí od nepaměti.
Skutečně – jejich komplexní, metaforicky bohatý jazyk není podobný žádnému jazyku v Jižní Americe. Na rozdíl od všech okolních kmenů je ústřední postavou jejich složité mytologie měsíc. Zobrazují ho jako ženu, jako bohyni s dítětem v náručí, jíž nazývají Matka Měsíc. Písmo samozřejmě neměli, navíc konquistadoři spolu s katolickými misionáři se během posledních pěti staletí dokonale postarali o to, aby z indiánské kosmologie nic nezůstalo. Takže dnes, kdy jazykem kamsá mluví všehovšudy čtyři tisíce lidí, z jejich staletých zkušeností, z komplexního poznání o světě a životě, zůstaly bohužel jen útržky. Jak sami Kaminčové říkají – zbyla jen „úsloví předků“.
Stejně jako v jiných krajích Ameriky, i v Sibundoy indiánská kultura během staletí organicky prolnula se zvyky a náboženstvím bílých dobyvatelů. Není tedy divu, že nejdůležitějšími svátky jsou masopust a dušičky. Únorové masopustní slavnosti tady říkají „Carnaval del Perdon“ (Karneval odpuštění) a její smysl spočívá v tom, že si lidé vzájemně odpustí křivdy, které se za uplynulý rok staly. Ano, moc to indiánsky nezní, aspoň tedy mě ne. Spíš bych za tímto konceptem tušil křesťanství, pro něj je odpuštění klíčové téma. Ale Bůh suď. Nikdo už dneska neví, jak tahle slavnost vznikla.
Během karnevalového času Kaminčové, oblečení do tradičních oděvů, společně tancují, zpívají a bubnují. Jedí vařenou kukuřici a vepřové, modlí se v kostele k dřevěné soše Ježíše. Bez přetvářky, čistým srdcem. V noci se vrátí do svých domů mezi kopci, na krk si pověsí náhrdelník ze zubů pralesní kočky, vkročí do prázdné temné chatrče a vypijí kalíšek svíravě hořké tekutiny červenohnědé barvy. Yagé.
Ano, to yagé, o kterém Burroughs napsal svoje dopisy. Nápoj ze zakroucené liány, která na pralesním stromě vypadá jak obří model šroubovice DNA, zavěšený z druhého patra. Liány, které amazonské kmeny říkají caapi nebo ayahuasca. Vypijí yagé, aby se spojili s duchem pralesa, aby se napojili na univerzální vědomí, jak říkáme tady na západě. Někteří dokonce tvrdí, že yagé je živá entita. Bytost, která umožňuje vysvobodit se dočasně z lineárního plynutí času a nahlédnout do nekonečné hloubky kosmického vědomí.
Stejně jako je údolí Sibundoy spojnicí mezi horami a džunglí, tak je i yagé je mostem. Mostem, který spojuje svět hmoty a svět vědomí. Mostem, který doposud hlídají Kaminčové a Ingové.
no comments yet