Parkour strength
Parkour strength

Voda nad zlato

Pachacútec, Lima, Peru – leden 2015

Pole dance girls
Pole dance girls

Seskočil jsem pozadu ze stupátka cisterny. Oblak zvířeného prachu se zavlnil kolem zrezlé nápravy. Boty se mi zabořily hluboko do jemného písku. Nekonečné pouštní duny, kopce vyrůstající rovnou z šedavého moře a ztrácející se ve stejně šedých mlhách na obzoru, jsou posety tisíci tečkami. Dřevěnými zaprášenými chatrčemi, které se po světlém písku pouště rozlézají jako černá plíseň. Jsem v Pachacúteku, na severní periférii peruánské Limy, nebo v nějaké ztracené kolonii na Měsíci?

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

„Dááávej! Naskoč gringo!“, křičí mi Romulo do týla, zatímco sám v běhu naskakuje na zadní žebřík rozjíždějící se cisterny. Obratně se zachytil kovové šprušle a hbitě šplhá nahoru, na nádrž. Aby viděl. Aby měl přehled, kde která osamělá mávající ruka, utopená mezi tisíci žlutým prachem zavátých chatrčí na svazích Pachacúteku, žádá o doplnění vody.

Cisterna se mohutně kývá na všechny strany. Zběsile se drápe po písečných výmolech na vrcholek pouštního kopce. Že tu není asfalt, jsem předpokládal, ale tady zkrátka není ani cesta. Stoupáme po metrech. Motor starého vychrchlaného volva řve jak raněné zvíře. To nemůže dát, uvažuju, zavěšený zvenku za přední dveře. Tam prostě nikdy nevyjede, říkám si a v duchu hledám stranu na kterou budu uskakovat, až se zřítíme. Tohle není rozvoz pitné vody, to je Dakar.

Víctor Quispe, asi padesátiletý řidič cisterny rozvážející vodu ve slumech Limy, s bronzovou kůží, leskle spálenou od dlouhých let práce pod pouštním sluncem, mocně kroutí obrovským volantem. Vyšisovaná figurka Pany Marie karmelské, patronky všech šoférů, se mu bláznivě kinklá před očima. Podcenil jsem ho. Vyjede to. Má tu přece ‚virgen‘.

„Vlevo, nahoře, tam taky chtějí!“, gestikuluje na něj Romulo zezadu, do zpětného zrcátka na dveřích. „Kurvagringo, uhnííí, nevidim!“, odstrčil do mě Víctor nevybíravě rukou. Pozadu jsem seskočil do prachu. Běžím do kopce podél supící cisterny.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Auto zastavilo. Romulo rychle seskočil. Za běhu, jedním pohybem vyhákl na vršku nádrže ukotvenou, gumovou hadici. Černá, na dlaň široká roura se zakymácela ve vzduchu než Romulo ovládl její proměnlivé těžiště. Měl jsem pocit, jakoby se malý Peruánec ve vzduchu pral s obří černou anakondou. Svaly se mu napjaly. Hadici oběma rukama zkrotil a s tupým úderem jí zasunul do špinavého černého barelu před chatrčí.

Jiskřivá voda padá do vyschlé tmavé díry.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru) Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Lima - město v poušti

Lima. Mraveniště zrychlených osudů. Jihoamerická megapole nacházející se na pouštním pobřeží Tichého oceánu, na dvanáctém stupni jižní šířky. Humboldtův mořský proud, kopírující západní pobřeží Jižní Ameriky zhruba od chilského Santiaga až téměř na rovník, významně ochlazuje moře, vytváří tím trvalou inverzi v atmosféře, a tak de facto úplně zabraňuje srážkám. V Limě zkrátka neprší. Za rok tu spadne 10-20 mm vody. K tomu přidejte absenci řek, protože veškerá voda zteče z And na druhou stranu, do Amazonie. Výsledek? Vítejte v Limě, v druhém nejsušším velkoměstě světa, hned po Káhiře. Ve velkoměstě, kde pětina z jeho deseti miliónů obyvatel nemá vodu.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Pachacútec - ghetto v poušti

První obyvatelé začali proudit do vyprahlých kopců na severu Limy už v 80. letech minulého století. Pouštní oblast, osídlenou těmi nejchudšími z chudých, pojmenovali Pachacútec, po jednom z prvních vládců dávného – a bohatého - inckého impéria. Dějiny, jak vidno, nepostrádají smysl pro ironii.

Venkovanům bez jakéhokoliv vzdělání, imigrantům s početnými rodinami, hledajícím v hlavním městě vykoupení z bídy, tehdy politici nabídli, že „můžou zabrat tuhle zemi“. Že jí nikdy nebudou legálně vlastnit, že tam v poušti není voda, elektřina, ani cesty, že tam není nic a hlavně - že tam ani nic nebude - to už zřejmě nedodali. Minuly tři dekády a v prkenných boudách se tu tísní více jak 200.000 lidí.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Byznys s vodou

„Děléééj!“, sekl po mě očima Romulo. Distribuce vody je hektická, probíhá za neustálého kvapu a já jsem brzda. Cisterna dojede před boudu, hadice se zavlní proti nebi, pět sekund modravého vodního proudu tříštícího se o hrany barelů, zkasírovat obyvatele boudy, vyskočit na auto a znova.

Aguateros (rozvozci vody) totiž pracují jako běžná komerční firma. Čím vícekrát stihnou cisternu obrátit, než se zavře centrální podzemní tank Sedapalu, kde vodu do aut čerpají, tím více vydělají. Sedapal je sice státní vodárenská firma, ale vodu prodává cisternám, které jí rozváží a přeprodávají obyvatelům. Kam ale oněch zhruba dvacet cisteren operujících denně v Pachacúteku jede nebo nejede, je jen na rozhodnutí každého řidiče. Ano, existuje sice nějaké vymezení zón, které by aguateros měli denně obsloužit, ale zahoďte iluze, tohle není Německo, tady nevládne ordnung. Tady jsme v Peru a ještě k tomu na místě, které opravdu nikoho nezajímá.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru) Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Mnohokrát jsem měl pocit, že jezdíme stále na tatáž místa, kde už nikdo vodu nechce, zatímco nahoře v kopcích jsme byli jen jednou. Navíc jsme několikrát vylili celou cisternu vody v obří slepičárně dole u moře (aby slepičky nepomřely a majitelům tím nezkazily byznys), a několikrát jsme jí nalili do malty, chlápkům, co si nechávali stavět svoje cihlové baráky s falešnými římskými sloupy, hned vedle jediné asfaltové silnice v Pachacúteku.

A vodovod? Jistě. Výborné předvolební téma pro lokální politiky už třicet let. Vodovod tentokrát fakt bude, slibuju!

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Růže v prachu

Puch! Černá roura se zaklesla mezi plaňky dřevěného plotu. Zaprášený otvor barelu žíznivě loká litry vody. Že by Romulo počkal, až si tahle unavená matka barel alespoň otře? Není čas. Na hygienu se tu fakt nehraje. Chceš vodu? Dávej barel. Nechceš? Vamos, tamhle na kopci mává další! Není tedy překvapivé, že chronické průjmy, úplavice a další střevní potíže trápí významnou část dětí v Pachacúteku.

Víctor zařadil. Volvo zpupně zařičelo, ozvala se dutá rána a motor ztichl. „Concha tu madre!“, zaklel zlostně řidič. Vyskočil z kabiny a zaplul do písku pod cisternu. Žena se mezitím natáhla přes plot a nasypala Romulovi do dlaně několik mincí. Voda do jejího dvousetlitrového tanku stojí asi 2 až 3 soly (16-24 korun). Cena vody je proměnlivá – čím je chatrč vzdálenější od centrálního rezervoáru, tím více její obyvatelé za vodu zaplatí.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

„Tak den, dva“, odpovídá žena stydlivě, s pohledem upřeným do písku, na mou otázku, jak dlouho jí tahle voda vydrží. „Za měsíc zaplatíme za vodu tak 80 až 100 solů (640-800 korun).“ Nechce se mi tomu věřit. Středostavovská rodina v centru Limy platí za vodu 10 solů měsíčně. A to jim teče z kohoutku, podle libosti. Rodina téhle strhané ženy, jejíž manžel hákuje na stavbě kdesi v centru Limy, denně jezdí dvě hodiny tam a dvě zpátky, a jejíž děti místo chození do školy prodávají žvýkačky v autobusech, zaplatí za pitnou vodu – navíc nejisté kvality – desetkrát (!) více. Nejchudší platí za vodu nejvíc, a nejen tady v Peru.

„Pojďte dovnitř, než to auto opraví“, zve mě Yuriana srdečně na návštěvu. Vyhnul jsem se doutnajícímu ohništi na vaření vedle barelů a vstoupil. Tmavá kůlna, čtyři na čtyři metry, se svítící televizí v rohu a palandami ztlučenými z oprýskaných prken. Pár sepraných triček zavěšených u stropu. Vše je pokryté jemným pouštním prachem, který neustále proniká do boudy skrze dveřní škvíry. „Šest. Dva dospělí a čtyři děti“, čte mi Yuriana otázky z očí. „Přijeli jsme z Junínu. Tam není žádná práce. Jsme tu už šest let.“ Podala mi špinavou sklenku s hnědou tekutinou. „Dejte si chichu, seňore, na osvěžení.“ Přejel jsem pohledem kalnou skleničku, ve které vířily jakési sedimenty. Nemá žádnou vodu a přesto se mnou chce podělit o pití, prolétlo mi hlavou. Se sebezapřením jsem polknul hlt sladkého zteplalého nápoje z fermentované kukuřice.

Vylezl jsem z chatrče ven. Mezi plaňkami plotu jsem zahlédl divoké růže. Prachem zaváté, povadlé rudé květy na trnitém keři plazícím se v písku, souženém nikdy neukojenou žízní. „To se o vodu dělíte i s nimi?“, obrátil jsem se na ženu. „Chceme to tu mít hezký. Je to náš domov.“

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Voda a lidé

Koho napadlo postavit hlavní město zrovna tady? Napadá mě, když skrz zaprášené okno městského autobusu pozoruju slunce, jak se opírá do písečných dun. Padá soumrak. Čekají mě opět nekonečné dvě a půl hodiny skrz všechna ta vyprahlá předměstí bez jediného stromu, se sluncem sežehlými hnědými trávníky, skrz všechna ta místa, kde se Limánci zoufale rvou s pouští o každý metr.

Autobus sjel z Pachacútecu dolů do Ventanilly, k pobřeží. Široká silnice kříží úzké koryto řeky. Chillón. Jedna z pouhých dvou řek, které celou limskou aglomerací protékají. Vystoupil jsem. Břehy říčky jsou po celé své délce, až k ústí do moře, pokryty barevnou vrstvou odpadků. To není náhodně vyvezený bordel, to je regulérní smeťák. Uprostřed kalného zapáchajícího proudu plavou zbytky barevných plastikových obalů. Více jak 80% kanalizačního odpadu se v Limě nijak nečistí a teče rovnou do řeky. Ale v řece nekončí jen splašky. Chillón je stoka pro průmyslový odpad z fabrik v periferiích, pro biologický odpad z nemocnic, pro všechen bordel, který spontánně rostoucí, nijak neregulované velkoměsto po tunách chrlí.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Jediný zdroj vody v poušti a oni si ho takhle zničí? Ptám se sám sebe v duchu. Projíždím dál, skrz periférie bez konce. Ulicemi pokrytými oranžovým prachem, kde vám i chlápek v hospodě nejdřív utře židli, než si na ní sednete. Každý další večer, kdy se tudy vracím zpátky do centra, mi hlavou víří další otázky.

Voda nad zlato (Pachacútec, Lima, Peru)

Francisco Pizzaro, španělský zakladatel Limy, by přeci nepoložil základní kámen města tady, uprostřed pouště, uvažuju. Byli tu před ním Inkové, o tom se ví. Španělská města v Novém světě vždy kopírovala jejich sídliště. Snad se našlo i nějaké incké zavlažování. A co když jednoduše Inkové nebyli tak „předvídaví“, jak si je dnes rádi idealizujeme? Nebo zkrátka nečekali, že na jejich místě se někdy v budoucnu bude prát o důstojný život deset miliónů duší? Nebo oni měli kdysi vody dost a klima se opravdu za pět století tak změnilo? Nebo neumíme s vodou zacházet, jako to uměli kdysi oni?


Add comment

no comments yet