Bitva barev

Barranquilla, Kolumbie – únor 2006

„Rio je provar“, mladý doktor Rodrigo z medellínské nemocnice San Vincent typickým latino gestem mávnul dlaní vzad, „přijeď na karneval do Barranquilly. To teprve uvidíš, co je to fiesta, jak slavíme karneval my – costeños.“ Věděl jsem, že Kolumbijci jsou velmi hrdí na svou zemi a na své tradice. Minuly dva roky. Stojím v centru Barranquilly, obklopen oprýskanými šedorůžovými paneláky a nekončícím proudem páchnoucích troubících aut. Pot mi stéká z čela a kape na rozžhavenou betonovou ulici. Přemýšlím, zda jsem udělal dobře, že jsem Rodrigovi uvěřil.

Žlutá dacie se žluto-modro-červenou larisou za předním sklem. Balkánsko-tropická kombinace. Nevím proč, ale polovina všech taxíků v Barranquille jsou žluté dacie. „Za deset litránků vás na čtyřicátou vezmu, pane“, mhouří taxikář oči proti polednímu spalujícímu slunci. Trefa. Kdy jindy vydělat než teď, a na kom jiným, než na gringovi, který jde pozdě. „Ale blíž jak tři bloky od hlavního průvodu vás nedostanu, pane, všechno je zavřený nebo ucpaný“, huláká taxikář, ale zbytek věty zaniká v rachotu zrezivělých plechů jeho vysloužilé dacie a troubení desítek barevných autobusů, mezi kterýma se snaží prosmýknout. Kdo v Kolumbii netroubí, tak prostě nejede – jednoduché pravidlo.

Černá zašlá koženka na zadním sedadle je tak rozpálená, že si musím neustále lehce poposedávat. „A přijíždí …“, prudká rána přerušila moji otázku. Vypadly přední dveře. Taxikář je však bleskurychle naučeným grifem zachytil a přibouchl je další hroznou ránou zpět do rámu karosérie. Mrkl na mě do zpětného zrcátka, jako že má všechno pod kontrolou. „… sem hodně cizinců?“, dořvávám zbytek otázky a trochu (zbytečně evropsky) se obávám, že tahle dacie jede své poslední rito. Taxikář nadšeně ohulil rádio – zrovna hrají jeho oblíbenou. Neustále ji však přerušuje moderátor: „Carrrrnaval de Barrrranquilla …, a zase několik rytmů salsy, do kterých mi odpovídá taxikář, „jo, jo, pane … Carrrrnaval … Kanaďani, Američani, … Trrropické rrrrýtmy … Bulhaři …“ V té bláznivé hlukové změti jsem zachytil něco, co mi nedává moc smysl, a tak pro jistotu křičím: „Bulhaři?!“ „Jo, jo, pane, Bulhaři, z Bulhárie.“

V betonových hangárech na začátku 40. ulice se téměř nedá dýchat. Horký vzduch se mísí s acetonovými výpary barev a lepidel. Na podlaze mezi odřezky polystyrénu, kartónů a saténových barevných látek, bzučí svářečka. Všech dvaadvacet alegorických vozů je již téměř dokončeno, poslední týden se pracovalo nepřetržitě – denní, noční – nestihnout termín karnevalu prostě nejde. „Všechno ostatní se dá udělat ‚mañana‛, ale karneval ne, ten má svůj čas“, vysvětluje s úsměvem Elías Torné, designér dvou alegorických vozů (carrozas). „Bežný postup je následující“, pokračuje didakticky Elías, „Nějaká firma se chce zůčastnit karnevalu. Osloví designéra, ten přijde s několika návrhy, firma si vybere a poté musí celý koncept schválit karnevalová ‚Junta‛, zda po stránce umělecké návrh odpovídá duchu karnevalu“. Rozhlížím se kolem sebe. Pro zjednodušení: zkuste si představit, že dáte strašidelný zámek z pouti na kolečka, přidáte trochu z centrifugy a létajících labutí a máte alegorický vůz. Samozřejmě viděno evropskýma očima. Naštěstí ale tady nikoho evropské estetické normy nezajímají a dělají si svojí popkulturu podle sebe, tak jak se jim líbí. „Nakonec se návrh předá konstruktérovi (carrozero), který carrozu vyrobí“, dokončuje Elías výklad.

Zeleného „Létajícího draka“ v rohu hangáru osvětlují paprsky slunce pronikající skrz okénko ve střeše. Snědý vyzáblý muž, svlečený do půl těla, hippie vzhledu, dokončuje stříkací pistolí drakovi břicho. „Ne, nedělám to sám, mám šestičlenný tým, jsou to zkušení pracanti, draka jsme dělali asi tři týdny.“ Jimmy Correa, hlavní konstruktér draka, předal pistoli jedné z žen. „Je to stará, tradiční profese, předávaná v rodině, není nás mnoho“, rozhlíží se a počítá, „je nás tu pět konstruktérů, každý se svým týmem.“ Zajímá mě, co se děje s carrozou po karnevale. „Se rozebere. Spodek s motorem se normálně přes rok používá a vršek se tady schová. A my si po zbytek roku musíme najít jinou práci, tahle není dobře placená, firmy nám dávají strop, do kterýho se musíme s penězma vejít, je to těžký.“ Cena carrozy se pohybuje kolem 30 miliónů pesos (330.000 CZK). V porovnání s investicemi do karnevalu v Rio de Janeiru (v desítkách miliónů dolarů) je však barranquillský karneval stále velmi málo zkomercializovaný.

Za uchem mi zasyčel sprej. otočil jsem se a jen jsem stihl zavřít oči. Schytal jsem plnou dávku, rovnou do obličeje. Pěnová válka. Celou čtyřicátou ulicí, kam až dohlédnu, teče barevná řeka lidí. Druhý den jsem se v novinách dočetl, že se v tuhle chvíli pohybovalo po cumbiódromu (část čtyřicáté ulice) asi milión lidí. Řekl bych, že alespoň půl miliónu z nich mělo v ruce pěnový sprej a hrálo pěnovou válku, všichni proti všem. Drobné bílé kuličky pěny zdvihá horký vítr od moře a rozfoukává je po celé délce čtyřkilometrového cumbiódroma, nemine pár sekund, aby mi nějaká zatoulaná nepřistála na košili nebo hůř – na objektivu. Atmosféra blízká bodu varu. Horko na hranici infarktu, ječení lidí, kteří po sobě stříkají pěnu, rozhazují a vzájemně se patlají bílým práškem z mouky, slyším vzdáleně houkající sanitky, kamiony se zvukovou aparaturou testují „sound“, zřejmě všechny naráz. Vojenský vrtulník přelétává nad celým prostorem.

Palcos (tribuny) na jedné straně čtyřicáté jsou našlapány k prasknutí, v horních řadách buší do afrobubnů malé improvizované kapelky, řady vojáků a policie vytlačují barevnou řeku z ulice za zátarasy. Překupníci křičí jeden přes druhého ve snaze prodat vytlačovaným lidem na poslední chvíli předražený lístek na tribuny nebo na plastikové židle rozestavěné na protější straně cumbiódroma. Kdesi na úplném začátku čtyřicáté se řadí oddíly účinkujících, kteří vytvořili frontu delší než samotné cumbiódromo – téměř 250 folklórních a tanečních skupin postupně během odpoledne (a neplánovaně i noci) protančí před zraky diváků a poroty.

Je jedna hodina. Hlavní průvod a nejdůležitejší, první karnevalový spektákl – Batalla de Flores (Bitva květin) – měl právě začít. Po čtvrthodině mi to nedá a ptám se vedlestojícího fotografa. „Mají deset minut zpoždění – volali mi mobilem.“ Namítám něco ve smyslu, že už je to čtvrthodina a nic. „Deset kolumbijských minut, amigo!“, zasmál se fotograf.

Jestliže duší karnevalu v Riu je samba, pak duší barranquillského karnevalu je cumbia. Tento tanec má – stejně jako samba – africký původ. Dnešní cumbia je však unikátním mixem původní indiánské, dovezené černé a španělské kultury. Tančící páry (muž tančí ve vnějším kruhu, žena ve vnitřním) hudebně doprovází buben a flétny ze suchých kaktusů (gaitas). Existuje mnoho variant cumbie – puya, gaita, porro, mapalé – některé tak rytmicky jiné a rychlé, že se v nich klasická cumbia skoro nedá poznat.

Taneční a folklórní skupiny (hlavní účinkující) jsou vesměs svázány rodinnou a sousedskou tradicí. Schází se po celý rok, pilují svůj program, připravují kostýmy. Dvacet dní před karnevalem se všechny skupiny (několi set!) představí na tzv. Tarde de Cumbia, kde předstoupí s pětiminutovou ukázkou před porotu (Jurado), která ohodnotí jejich výkon z mnoha hledisek: rytmus, koordinace, choreografie, kostým. Druhé hodnocení proběhne na samotném karnevalu v neděli při Gran Parada – na konci cumbiódroma (pro tanečníky tedy po čtyřech kilometrech tancování v pravé tropické poledne!) sedí stejná stodvacetičlenná porota, která skupinu oznámkuje. Z prvního bodování mohou dostat maximálně 60%, vystoupení při Gran Parada může přinést až 40%. Dohromady, bezchybný výkon na obou spektáklech dává 100%, což samozřejmě málokterá skupina dosáhne. Nejlépe bodovaní tanečníci budou příští rok karneval „otevírat“ – to znamená, že půjdou v čele, na prvních místech ve svých kategoriích. A když k tomu všemu má skupina za sebou pět let činnosti, má spolu s výhrou (symbolická trofej Congo de Oro) nárok i na finanční odměnu.

„Rychle, dělej, vyfoť ho!“ Mladičká černoška z realizačního týmu karnevalu mě – skoro až hystericky – tahá za rukáv propocené košile. „Koukej, koukej, támhle jde! Vyfoť ho!“ Marně pátrám očima koho. Můj nechápavý výraz černošku zřejmě urazil. „To je přece Julio Mesa!“ Houf kameramanů a fotografů se slétl kolem odbarveného černocha v azurovém cyklistickém trikotu, vítěze televizní soutěže Factor X (obdoba Superstar) – jak mi černoška s jistým despektem vysvětlila. Černoch poskakuje před objektivy a tribuna vypadá jakoby na ní všichni naráz dostali epileptický záchvat. Cloumají pletivem, které je od černocha odděluje, ženy piští, muži řvou, všichni opět stříkají pěnu. Tropické delirium. Deset kolumbijských minut právě uběhlo – začal karneval.

První carroza se dala do pohybu. Krokem projíždí po vařicím betonu, z poslepovaných reprobeden na zádi duní basy a kráska oděná do pavích per stojí na vrcholu, se zlatým sluncem za zády, a salutuje šílejícím tribunám. Královna karnevalu (La Reina) - María Isabel Dávila Clavijo. Usměvavě, radostně rozhazuje květiny mezi tisíce prosících rukou. Všichni chtějí mít růži od královny. Pomalu přitékají další vlny tanečníků a rozlévají se mezi alegorickými vozy a sound systémy. Tanečníci (skoro) nazí a bosí, pomazaní černým blátem, vzápětí cumbiamba (skupina cumbie), v blankytně modrých mnohovrstevnatých šatech, jakoby měli motýlí křídla, poletují po ploše cumbiódroma. Perleťové make-upy blýskající se proti slunci, oranžoví tygři s oštěpy v rukou, červené orchideje vpletené do havraních vlasů plných brilantýny, temně rudí ďáblové, čokoládová zpocená těla. Prošel (skoro) Hugo Chavez, následován (skoro) Georgem Bushem.

Stařík ve vysoké čepici ze stylizovaných květin (Congo) přitančil udýchaně až ke mě. „Děkuju. Děkuju, že jsi přijel. Řekni tam u vás o našem karnevalu, prosím. A příště přijeďte všichni. Děkuju, děkuju …“, tiskne mi dědula ruku, za neustálého podupávání nohou v tanci. Míjí mě zebry v zářivě žlutých sukýnkách, zadečky v nich mají jak čerstvě rozkrojené mango. Divocí černí tanečníci se svíjejí v rytmu mapalé, dívka proti chlapci napodobují tancem námluvy, které zakončují simulovaným koitem. Rychlost pohybu obou těl ve finále se blíží rychlosti šicího stroje. Lidé na tribunách ječí v extázi. Bubny zní jako samopaly. Zdraví mě (skoro) Osama bin Laden, transvestita v růžové večerní róbě mě miluje vzdušným polibkem. Barevná orgie nemá konce. Je to jako sen šíleného malíře, pohybující se fraktálový obrazec, pohled do obřího krasohledu, rej kolibříků. Bitva barev. Nespočet rozesmátých tváří. Alegría.

„Kolik činí finanční odměna pro vítězné taneční skupiny?“, ptám se Patricie Escobar, tiskové koordinátorky Nadace Carnaval de Barranquilla, která karneval kompletně organizuje. „To se neví. Ministerstvo (kultury) přidělí Nadaci každoročně určitou sumu peněz, kterou Nadace poté přerozdělí mezi skupiny, které se karnevalu účastní.“ „A kolik to tedy je?“ Doña Patricia se většině mých otázek na peníze zkušeně vyhýbá. „No, podívej se, můžou dostat 100 nebo 200 tisíc. (1100-2200 CZK)“ „Na každou osobu?“ „Ne! Na skupinu!“ Kostým pro tanečnici cumbie, velmi jednoduchý, přijde zhruba 500.000 pesos (5500 CZK), jak mi řekla jedna z tanečnic při desfilé Gran Parada. „Samozřejmě je to nic“, rozhodí rukama doña Patricia, „ale to prostě nepochopíš, když nejsi odsud. Nemůžeš pochopit, jak může někdo, kdo žije v domě, který nemá ani omítku, vzít svojí televizi a dát ji do zastavárny nebo prostě některé dni nejíst, jenom proto aby si mohl koupit kostým na karneval.“

„Karneval je nejdůležitejší kulturní událost roku v Kolumbii“, pokračuje doña Patricia frází připravenou pro novináře, „přesto však nemá dostatek zdrojů. Stát pověřil uspořádáním a odpovědností soukromou Nadaci a tím si, jak my říkáme ‚umyl ruce‛.“ „A co peníze ze vstupného na tribuny?“ Lístek na tribunu stál letos 110.000 pesos (1200 CZK), na černém trhu až 200.000 (2200 CZK). „My sice tribuny prodáme soukromým firmám, ale to oni se mezi sebou dohodnou na výši vstupného. A uvědom si, že my celý rok pořádáme akce na podporu karnevalu, to nás taky něco stojí.“ Přestávám rýpat do peněz na karnevalu – financování je značně zamlžené, ale nějaký jednoznačný soud bych po těch pár dnech považoval za zbrklý. Jisté je, že ti kdo tančí po celé čtyři dni karnevalu v různých průvodech, to pro peníze rozhodně nedělají.

„Pepíčku, drahý, jak jsi mi to jen mohl udělat? Ááách-ííí! Co si bez tebe počnu? Ty zkurvysyne jeden, klidně si umřeš. Ááách-ííí …“ Několik mužů v černých (dámských) smutečních šatech lomí rukama a sápou se po rakvi. Na plech opilý kněz s lahví rumu pod sutanou má co dělat, aby se udržel na nohou. „Ó, jak jsem smutný. Pepíčku, že jsi nás opustil.“ Chlapík oblečený do dětské pleny vhodil na rakev několik lopatek hlíny.

Čtyři dny radosti a veselí jsou u konce – přišel na řadu pohřeb. Joselito Carnaval (Pepíček Karneval) je symbolicky pohřbíván v posledním karnevalovém desfilé, v Barrio Abajo, odkud kdysi karneval vzešel. Ulice opět nacvaknutá lidmi, smutečních průvodů jde hned několik. „Ááách-ííí. Já to bez tebe nedokážu. Ááách.“ Muži v černých silonkách – vdovy po Joselitovi – lkají nad prkennou bednou, do níž hrobníci vložili rakev s Joselitem. Čím víc se přihlížející smějí, tím víc se vdovy odvazují. Pláčou, strhávají si paruky, snaží se vlézt za Joselitem do rakve. Tři okolostojící vysadili kněze nahoru na bednu, ale ten hned upadl zpět do davu. Vysadili ho znova a podepřeli. Kněz se probral z alkoholických mrákot a pomalu se dostává zpět do své role. „Náš Pepíčku … budiž ti zemlje le-ká“, a kropí rumem rakev i diváky. V tom se rozhrnul zelený koberec na bedně a Joselito vyskočil s rukama nad hlavou z rakve. Celá ulice píská a křičí: „Que viva el Carnaval!!!“    

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.