Bojovníci

Kolumbie, Venezuela – červen 2006

Pokud už máte v tuhle chvíli vě věci kohoutích zápasů jasno, řekněme něco ve smyslu „zlej ošklivej člověk trápí hodnýho nevinnýho kohouta“, pak vás musím varovat: nečtěte tuhle reportáž. Nechci a nebudu vás přesvědčovat o opaku. Jestli vás však pokrytecké soudy ohánějící se humanitou nedojímají, nejedete na módních vlnách samozvaných ochránců práv zvířat nebo vás – stejně jako mě – vždycky zajímalo, proč si latinos ujíždějí na kohoutech, tak vám rád budu vyprávět, co jsem se za dva měsíce chození na kohoutí zápasy v Kolumbii a Venezuele o kohoutech a lidech kolem kohoutů dozvěděl.

Marañon se zkrvaveným ostruhám Colorada nemohl vyhnout. Hned v druhé minutě zápasu mu Colorado vyklovl obě oči. Instinktivně se tedy přikrčil, pravděpodobně proto, že ucítil závan vzduchu, který Colorado zvedl svými křídly při výskoku. Ostruha rychlým bodnutím zajela do bílého vyholeného hřbetu kohouta. „Táááákhle, chlape!“ Týpek v kovbojským klobouku vedle mě vyrazil pěstí dopředu a polil mě přitom pivem. Marañon se zakymácel. Otevřeným zobákem zrychleně dýchá. Dvakrát našlápl jakoby stál na vodě a bokem klesl do písčité arény. Zlatá zrníčka prachu a vytrhané bělavé chmýří z pod kohoutích křídel zvednuté pádem Marañona se roztančilo v světle modravé zářivky nad ringem. Sudí obrátil přesýpací hodiny – jestli se Marañon do minuty nezvedne, je rozhodnuto. „Zabí ho, ti řřříkam! Colorado, zabí ho už!“ Bouřlivý křik diváků napumpovaných vášní naplnil spoře osvětlenou galleru až po strop. Smrtelná rána pro slepého pobodaného Marañona je otázkou pár desítek sekund.

Colorado obchází svého protivníka, zobákem doruda zbarveným krví vytrhává peří z hlavy a krku ležícího soka. Zbývá asi půl minuty. Při jednom z klovanců sebou Marañon však náhle škubnul, trhnutím vyskočil na nohy a znovu několikrát naslepo udeřil zobákem do prázdna. „Kurva, synu, táááákhle na něj!“ Černoch stojící o řadu výš nade mnou v transu boxuje rukama jakoby sám stál v ringu. Marañon motavě otáčí hlavou sem a tam. Bojuje ve tmě. Netuší odkud přijde další útok. Jemné hedvábné peří na jeho krku, nacucané krví tekoucí z ran na temeni, se proměnilo v temně rudé zaschlé bodlinky. Trčí mu kolem hlavy jako trnová koruna. Colorado se přiblížil a znovu zaútočil zobákem na krk. Marañon ucítil soupeřovo tělo. Rychlým náhodným klovnutím se zachytil Coloradovy hlavy, držíc se jí, odrazil se pařátama z posledních sil od země, a v mocném výskoku zarazil svojí levou ostruhu do Coloradových plic. „Úúúj“, vydechla celá gallera jedním hlasem. Všichni, včetně mě, se mimoděk zvedli ze židlí. Colorado spadl do prachu.

Slepý Marañon našlapuje okolo něj a zmateně rozdává údery zobákem do vzduchu. Nevidí, že Colorada právě dostal. To, co se zdálo od druhé minuty, jako jasný zápas, se nečekaně obrátilo. Sudí opět obrátil hodiny, tentokrát Coloradovi. Řev našponovaných diváků ještě více zesílil. „Zvedni se, jedeeem, kuře, natáhni mu! Tvrrrdě, kuřátko! Tvrrrdě!“ Pískot. Řev. vypjatá gesta. „Vyhraj tatínkovi penízky, synu!“ Bušení dlaněmi do hrazení ringu. Hrdelní mlaskání. Lidský cirkus. „Nesééérrr! Zabí ho! Bodni ho!“ Marañon dál znaveně útočí do vzduchu, téměř dva metry od ležícího Colorada. Jestli ho některým ze svých náhodných úderů netrefí, a tím ho nezvedne k dalšímu boji, je pravděpodobné, že Colorado se už sám nevzchopí. Písku v horním kuželu přesýpacích hodin nezadržitelně ubývá. Vysílený slepý pták klove nazdařbůh kolem sebe ve stále delších intervalech. Colorado leží na boku, oranžové oči doširoka otevřené. Zpocenou rukou se křečovitě držím zábradlí a v duchu přeju Marañonovi, aby se do ležícího soupeřova těla netrefil. „Vydrrrž!!!“ Diváci v amoku šílí. Poslední zrnka písku propadla skleněným hrdlem přesýpaček. Sudí mávnul rukou a zdvihl hodiny proti světlu, tak aby celá gallera viděla a měla jasno: „Vyhrál Marañon!“

Chceme-li se bavit o kohoutích zápasech, je třeba abychom si nalili čistého vína. Zápasy jsou na život a na smrt. V amerických zemích, jižně od USA, jsou legální. Jestli nechceme sklouznout k povrchnímu moralizování, či ještě hůř – radám typu „jak by to tam v té Latinské Americe měli správně (rozuměj správně podle nás) dělat“, je nutné se s tímhle faktem vypořádat. Podle mého pozorování – vycházím z těch několika stovek zápasů, jichž jsem byl svědkem – zhruba dvě třetiny končí smrtí jednoho z kohoutů. Vzpomínám si celkem zřetelně, že když poprvé vynášeli z arény San Miguel v Bogotá zabitého kohouta, těsně kolem mě, sevřel se mi žaludek a cosi ve mě se mlelo zmatkem. Skoro až jsem se chtěl toho mrtvého opeřeného těla dotknout, zkusit, ohmatat, že je opravdu mrtvý a v návalu emocí jsem vyhrkl: „A to vám nevadí, že ti kohouti umírají?“

Don Claudio – majitel kohouta – je starý vážený muž. Do svojí gallery mě pozval, odmítl abych platil na místní poměry velmi vysoké vstupné a choval se ke mně s grácií Oldřicha Nového. Zaregistroval můj vypjatý stav a klidně, bez náznaku přesvědčování mi odpověděl: „To víte, že mi to vadí. Byl to můj kohout, staral jsem se o něj, dal jsem mu to nejlepší, co jsem mohl, investoval jsem do něj spoustu peněz, měl jsem ho rád. Ale tahle hra je taková. Každý kohout jednou umře. Když mi zabili prvního kohouta, skoro jsem plakal, ale pak přijde další zápas, výhra, prohra, zvyknete si na to, mladý příteli.“

„Cože? Z Česka?“ Henry pustil z rukou chvějící se kohoutí pařát a zvedl ke mě oči: „A máš slivoviku?“ Na tři sekundy jsem zamrzl, než mi došlo, o čem Henry mluví. „No to je smrt, ta vaše slivovika! Mám kamarádku, Češku, provdala se sem a občas jí pošlou slivoviku a zapaříme“, řehtá se Henry a drobným nožíkem krájí leukoplast na krátké dílky. Sedíme u plastikového poškrábaného stolku, v předsálí gallery na předměstí Bogotá, ve čtvrti Fontibon. Bogotské noci jsou chladné. Henry, profesí veterinář, asi třicetiletý stále vtipkující chlapík zabalený v péřovce, připravuje svého kohouta Pintada na souboj. Znovu uchopil Pintadův pařát, pevně si ho zaklesl mezi prsty a nožem seřezává do špičky kohoutův vlastní bodec na vnitřní straně nohy. „Bojová ostruha je udělaná z želvoviny. Kohoutům se nasazuje z mnoha důvodů. Když bys je nechal bojovat bez ostruh, zvířata by se jenom zraňovala a než by jeden zabil druhého, mohla by uběhnout i hodina, dvě, zbytečně bys je trápil.“

Henry uchopil krátké stříbrné kleštičky, nasadil je na seříznutý kohoutí bodec a silně tvrdě stiskl. Kohout sebou škubl, půlka jeho bodce odlétla do strany a z pahýlu se vyřinula hustá tmavě hnědá krev. Zabolelo to i mě. „Musim mu to zkrátit. Jednak mu to samo dorůstá a taky by se mohl sám zranit, když by je měl dlouhý a další věc je, že mu tam musim nasadit bojovou ostruhu.“ Henry zamázl ucvaknutý pahýl kyselinovou směsí, aby zastavil krvácení. Vytáhl z brašny na stole malou krabičku vykládanou vzácným dřevem a opatrně jí otevřel. Uviděl jsem asi dvacet jemně zahnutých ostruh z tmavé želvoviny, délky od tří do pěti centimetrů, naskládaných úhledně v krabičce jako v manikůře. Henry se zastavil a dlouhým pohledem vybral tu správnou ostruhu. „Jo, je to důležitý, v jakým úhlu, mu jí připevníš, to je pravda“, vytrhnul jsem Henryho ze soustředění další otázkou, „ale jde o štěstí. Zpoloviny musíš mít kliku. Můžeš mít kohouta ušlechtilýho chovu, za tisíc dolarů a zabije ti ho kuře za padesátku, chápeš?“ Nažhavil krátkou svíčku a roztaveným voskem připevnil ostruhu na pahýl. Leukoplastí několikrát přes sebe zafixoval smrtící zbraň na kohoutím pařátu.

Tehdy jsem ještě netušil proč, ale později, po dalších zápasech jsem pochopil, že správná osruha je základ. Kohout dostane takovou, aby vyhovovala jeho způsobu boje. Dlouhé ostruhy mají kohouti, kteří útočí většinou na tělo protivníka. Dlouhé proto, aby pronikly dostatečně hluboko a zasáhly důležité orgány. Kdyby takovému zvířeti nasadili krátké bodce, žádný z jeho zásahů by nebyl dostačující na výhru. Naopak – kohout útočící převážně na krk a hlavu má kratší ostruhy, protože s delšíma by byl neobratný a hůře by se trefoval. V každém zápase by měli oba kohouti mít stejnou hmotnost, zhruba stejnou výšku a stejně dlouhé ostruhy, ale záleží vždy na dohodě majitelů. Pokud se dohodnou a řeknou „jdeme volný zápas“ (vamos libre), každý z kohoutů může mít i být cokoli.

Zasedl jsem za rudě natřený betonový mantinel, do první řady gallery v Santa Marta. Noci na karibském pobřeží jsou horké. Stejně jako hlavy mnohých galleros – lidí kolem kohoutů. Hemžení před začátkem jednoho ze zápasů kulminuje. „Dám osm, dám osm!“, vykřikuje tlouštík v tílku a udýchaně si utírá ručníkem zpocené čelo. Čas sázek. „Platim padesát a třicet!“, mává na mě svazkem zašlých pesos vrásčitý dědula bez horní řady zubů. Asi vypadám, že bych se nechal snadno oškubat. Majitelé stojí uprostřed ringu, kohouta v podpaží, případně ho natrénovanými signály – hlubokým mlaskáním či jemným poklepáváním hřbetem dlaní do zad – připravují na nadcházející boj.

Každý kohoutí zápas má dvě formy sázek. Tu první, základní, sázejí majitelé kohoutů. Dohodnou částku, o kterou se bude hrát, většinou mezi 200.000 a 700.000 pesos (2000-7000 CZK). „A fakt tam u vás nejsou kohoutí zápasy?“ tváří se udiveně don Hernandéz, trenér bojových kohoutů popíjející orosenou Aguilu, „to je zvláštní ...“ Využívám chvilky před soubojem a vyzvídám detaily sázení. „Téměř vždy se na dohodnutou částku složí několik lidí, známých nebo přátel majitele, kteří znají kohouta jeho předchozí zápasy nebo jeho rodiče. Vědí, do čeho jdou. Ale i tak to nic neznamená, hodně záleží na štěstí. Když mají majitelé peníze pokupě, odevzdají je rozhodčímu. Tři procenta z každé sázky je jeho plat.“ Druhá forma sázek probíhá mezi samotnými diváky. Podle celkem složitého klíče, kterým vás nechci zatěžovat, sazí na favorita a ne-favorita v kurzech a navíc je dovoleno sázet v průběhu zápasu podle vyvíjejícího se boje.

Chlápek v obleku a černých brýlích naproti nám bez hnutí sedí a podivně se usmívá. V nervózním bouřlivém prostředí gallery ční jak maják. „Prosím vás“, oslovuji znovu svého souseda, „ten muž naproti nám v tmavých ...“ „Je slepý“, směje se Hernandéz „to je kamarád, on je opravdu slepý, ale chodí na každou galleru.“ Nechápavě krčím rameny. „Oni ho vždycky přivedou, víš, řeknou mu, jak ty kouhouti vypadají, a on si i vsadí, jemu se líbí, jak slyší ty emoce soubojů, asi to napětí nějak cejtí nebo co.“

„Tady uvidíš zázraky, kamaráde!“ Hlavou mi bleskl obraz slepého Marañona. Otočil jsem se, schválně po latino způsobu – znuděně – ke skupině můžů. Je přestávka, popíjim slabounké kolumbijské pivo a čekám jako obvykle kdo první přijde a začne ze mě tahat, co tu hledám. Gallera Monte Carlo, tady na jihu Kolumbie ve Villavicencio, je – jak mi řekl taxikář, který mě sem přivezl – „chichipata“. Něco jako „pro držgrešle“. Nízké sázky znamenají většinou špatné kohouty.

Ten první hulákající zvědavec byl Chalados, pracuje tu jako rozhodčí. „Kamaráde, ti povim“, přišel Chalados až ke mě a opřel se o pletivo arény, „kohout je největší bojovník, ze všech zvířat, co znám. Bojuje prostě až do úplný smrti. Nikdy neuteče.“ Kývám hlavou. Z několika stovek soubojů, co jsem viděl, pouze dva kohouti projevili zbabělost a chtěli utéct. „Má propíchlý plíce, je zraněněj, nemá voči, ale furt klove. Dokud nezemře. Není většího a odvážnějšího bojovníka než kohouta, kamaráde. Dokonce má kohout takovou zvláštní schopnost, že dokáže vyzvrátit vlastní zraněnou plíci, aby si ulehčil a mohl ...“ „Hele, Chalados, nech señora se koukat a pojď, začínáme.“ Vysoký tmavý muž položil ruku na Chaladovo rameno. Don Marcos dělá V Monte Carlo druhého rozhodčího. „Vyučil jsem se v Medellínu, v osmdesátých letech. Byli to nejlepší zápasy v Jižní Americe. Lidi měli spoustu peněz z kšeftu s kokainem. Nosili ty prachy v kufrech, přišli, otevřeli kufr a jelo se.“

Stojím vedle Marcose uprostřed gallery. Marcos otevřel lahev s vodou, navlhčil chomáček vaty a otírá prvního kohouta na hrudi a pod křídly. Diváci kolem dokola malého vesnického ringu se překřikují v nabízených sázkách. „Lidi dělaj různý triky, chápeš, dávají kohoutům jed na tělo, aby usmrtil protivníka při klovnutí. Proto se před každým zápasem oba kohouti čistí.“ Vytáhl z kapsy zelenou limetu a nabodl jí rychlým tahem tam a zpět na kohoutí ostruhu. Chalados vedle nás provádí stejné úkony s druhým kohoutem. Roztáhl prsty kohoutovi zobák a vymáčkl mu nacucaný smotek vaty do hrdla. „Jestli byl otrávenej, zemře rychle sám.“ Oba rozhodčí se sehnuli s kohouty v ruce k zemi. Rychle přelézám mantinel ven z ringu. Teď. Sudí naráz pustili oba ptáky.

Kolumbijská pravidla předepisují pátnáctiminutový zápas, dva rozhodčí, kteří kohouty pouštějí do souboje, jednu hlavní časomíru a tři minutové přesýpací hodiny. Pokud oba kohouti stojí na nohou po vypršení limitu nebo obráceně – oba leží, je vyhlášena remíza. Vyhrává ten, který zůstane na nohou. Ten, který se do jedné minuty po pádu nezvedne bez cizí (lidské) pomoci, prohrál. Všichni mi vždy nekompromisně tvrdili, že nikdy nedochází ke sporným momentům, že rozhodčí nikdy nemůže špatně soudit. Je to nesmysl, jako každé nikdy. Byl jsem svědkem jednoho sporného momentu na galleře ve Fontibonu, kdy vběhli do ringu snad všichni diváci najednou, vyhrnovali si rukávy, řvali jak potrefení a strkali do sebe rameny. Jeden z diváků sáhl v době souboje na kohouta. To se nesmí, ale rozhodčí si toho nevšiml. Samozřejmě že ti, kteří prohráli začli sporný moment reklamovat. Po téměř půl hodině hádání, postrkování, nadávání rozhodčí vyhlásil remízu, přestože jeden kohout zabil druhého.

„No nemám se moc dobře. Včera jsem prosral dvakrát sto tisíc.“ Jdu nevhod. Včerejší domluvená schůzka s trenérem bojových kohoutů, donem Luisem asi vyprchá do ztracena. „A co chceš vědět? Všechno?“ Luis se drbe na zátylku. „No tak počkej, mam tady něco důležitýho. Pak půjdem ke mě.“ Hodinu se smažím na poledním slunci před gallerou, latinos se nikdy nepřetrhnou, zvláště když jde o gringy.

„Tak jdeme.“ Don Luis mě vede spletí prašných uliček předměstí Villavicencio. „Jen podle oka?“ Luis se zarazil. Zahrál jsem mu na citlivou strunu. „No jo, poznám podle voka, jestli je kohout dobrej. Figura zvířete hodně řekne, svaly, lesk a barva peří, ale musíš ho vidět bojovat, to je nejdůležitější.“ Zabočili jsme k nízkému domku na konci slepé ulice. Louis otevřel garážová vrata. Smrad drůbežích těl a výkalů mě praštil přes nos. „Ale stejně to může bejt na nic, kohout nejlepší a zabije ho nějaká stětka, protože bude mít štěstí.“

Otevřel jednu z desítek klecí a vytáhl povadlého bílého kohouta. Blanco včera prohrál. „Tenhle brzo umře, jojo.“ Luisovi se zkrabatilo čelo. „Počkej tady na mě, já mu skočim koupit pomeranč, dám mu šťávu, snad mu to pomůže. Luis přejíždí palcem oholené břicho kohouta s jedinou malou rankou od ostruhy. „Umírá, protože se mu dostal vzduch dovnitř, tím jak schytal ostruhou do břicha, vidíš?“

Bojoví kohouti mají s normálním vesnickým kohoutem málo společného. Jedná se o speciálně šlechtěná plemena, po generace cvičená k boji. Určité charakterní znaky zvířete např. agresivita, rychlost, odvaha jsou účelově posilovány tréninkem. Bojový kohout je o polovinu menší a lehčí než jeho kolega, který se popelí se slepicemi na dvorku. Obvykle váží kolem tří, čtyř liber. V útlém věku mu jeho cvičitel seřízne hřebínek a laloky pod zobákem. Kohoutovi se tím odlehčí hlava, v souboji může lépe klovat, vyšší frekvencí, a zároveň se tím vyloučí krvavá zranění v těchto partech, na která by zvíře rychle vykrvácelo. Za deset dní se rány po amputaci zacelí, kohout má úžasnou schopnost regenerace. Mladému kohoutkovi, který ještě nebojoval (tzv. kuře), se oholí nohy a čast hřbetu. Je to praktické v tropických oblastech – kohout se tolik nepotí, a taky – a to hlavně – kvůli „štýlu“. Kohout je nádherný pták. Rudá maska připomíná rytířskou helmici, svaly na nohou jsou obvykle pevně vyrýsované. Jeho krása se oholením dokonale podtrhne. Kolem osmi devíti měsíců věku začíná trénink. Někteří majitelé kohouty dopují testosteronem. Není to zakázané, ale vždy trochu riskantní. „Kohout je sice agresivnější, vzteklejší, ale kolikrát mu praskne srdce dřív než začne skutečně naostro v ringu“, vysvětluje Luis. „Já jim anabolika nedávám, je to drahý, nevyplatí se to. Tady na malých gallerách nikdy nevyhraješ tolik, aby se ti to zaplatilo.“

„Kohout má bojovnost v genech, bojuje dokud soupeře nezabije.“ Don Luis nasadil oběma kohoutům na jejich bodce tzv. botas – roztomilé malinké boxerské rukavičky. Kohouti se při tréninku nesmějí zraňovat. „Od několika týdnů věku bojují mezi sebou, občas se i zabijou, bez ostruh, jen zobákem. Musíš na ně furt dávat pozor a oddělovat je od sebe.“ Uchopil prvního ptáka jednou rukou pevně pod břichem. Druhého pustil na trávník. Kohout naježil peří na krku a bez varování zaútočil. Luis s druhým kohoutem v ruce zkušeně uhnul a začal, stojíce na jednom místě, krouživým pohybem ruky s kohoutem, honit druhého kolem sebe. „Tímhle se cvičí svaly, výdrž, fyzička.“ Po pár minutách vyměnil kohouty. Kohoutovi zjevně nevadí, že svého soupeře jen donekonečna honí a málokdy zasáhne. Běhá a běhá, dokud vidí soka. Luis zkoumavě pozoruje styl útoků, mění výšku ruky s kohoutem, rychle prohazuje směr otáčení. „Sílu křídel cvičíš tak, že kohouta přivážeš provázkem za nohu na vysokém bidýlku. Naučí se tím dobře držet balanc.“ Chytil jednoho z kohoutů, vyzvihl do výšky a pustil. „Takhle učíš kohouta padat. Při zápase potřebuje, aby po pádu rychle vstal a vrátil se do boje.“

„Kolikrát může kohout vyhrát?“ Tuhle otázku jsem pokládal snad všem, se kterýma jsem o kohoutech mluvil. Zajímavé je, že skoro všichni začli stejně jako nyní Luis: „Víš co, lidi přehánějí, tvrdí že ten jejich kouhout vyhrál třicet zápasů. To jsou blbosti. Normálně bojuje tak šest sedm možná deset zápasů, tak rok, dva, to už je fakt ‚killer’. Já mam jednoho je mu šest let, mám ho už jen na křížení, jo, a ten mi vyhrál dvaadvacet zápasů.“

Po dvou měsících obrážení různých galler po celé Kolumbii a části Venezuely jsem dostal kontakt na fincu (farmu) doktora Peñarandy ve východní části Kolumbie, v horách nad Cúcutou. Doktor Peñaranda je ve světě chovu kouhoutů zhruba stejný pojem jako třeba FC Barcelona ve světě klubového fotbalu. Jezdí se svými kohouty po turnajích v celé Latinské Americe. Že se blížím k jeho usedlosti, jsem pochopil asi kilometr od ní, ačkoliv byla schovaná ve svahu malebného tropického údolí Kordiller.

„To je šílenost,co?“ Doktor Jorge Peñaranda, mi s úsměvem stiskl ruku. Šedesátiletý prošedivělý muž, velmi upraveného vzhledu, s rolexkami na zápěstí. Není doktor, nýbrž architekt, ale všichni mu říkají doktor. „Mátusititice zvířat.“ „Co prosím?“ Chvílemi se přes kokrhání prostě neslyšíme. „Říkám – mám tu asi tři tisíce zvířat. Hej, Pedro!“, volá doktor na chlapíka, který opodál míchá v barelech krmné směsi, „proveď tady pána po farmě a buď mu k službám.“ Pedro je jeden ze čtyř doktorových zaměstnanců. Má na starosti slepice, kuřata a krmení. Další dva – Elkin a Guillermo – jsou cvičitelé, oba černoši z karibského pobřeží. Poslední kluk je nováček, pomáhá všem, když je třeba.

„Promiňte, Pedro, nejde mi moc do hlavy, jak se v takovém počtu zvířat dá vyznat.“ Pedro významně zdvihl obočí. „Podívejte se, pane, tady na pařát“, a zdvihl jedno z kuřat, „vidíte, jak má vyřízlou značku?“ Kohoutkovi skutečně chybí jedna blanka mezi drápy na noze. „Tady se mu podívejte na nos.“ Zkoumám červený lalok z deseti centimetrů. Zase mě omráčily pohledem kohoutovi oranžové oči. „Mám asi osmdesát kombinací neboli značek. Když se zvíře narodí, hned ho označím a zavedu mu jeho kartu v knize, tam se zapisuje všechno. Kdo byli jeho rodiče, jeho chování, nemoci, datum řezání hřebínku, očkování, později trénink. Máme dokonalý přehled.“

Procházíme rozlehlou farmou, kuřata mají úplný výběh, bojovnící mají každý svojí voliéru nebo jsou na provázku na větvích stromů. Slepice mohou být pohromadě. „Před rokem tu byli lidi z RCN (kolumbijská televize) a podařilo se jim natočit úžasný moment“, vypráví Pedro a ukazuje mi slepici sedící na vejcích ve vysoké trávě, „kohoutek, který se právě narodil a vylezl z vajíčka, začal ihned klovat svého bratra, který se narodil o pár minut před ním.“ Pokračujeme k dlouhé řadě drátěných voliér. „Podívejte se tady – to je Tyson, ten už nebojuje, už je jen na křížení.“ Statný zlatavě bílý kohout si mě prohlíží, ani nemá strach z foťáku. Ve své kleci má k dispozici dvacet slepic. „Dostává to nejlepší jídlo a nejlepší ženy!“, chechtá se Pedro, „jediné, co se po něm chce, je – aby plodil.“

„Co jim dáváte k žrádlu?“ Pedro rozhrnul lopatkou žluto oranžovou směs podobnou cereálním vločkám. „Základ směsi je kukuřice. Pak dáváme mrkev, mouku, panelu (cukr z cukrové třtiny), někdy kousky masa, kvůli bílkovinám, banány, šťávu z pomerančů nebo ananasu.“ Po tříhodinové ekurzi se vracíme do stínu cvičného ringu. Doktor Peñaranda s Elkinem trénují jednoho z bojovníků. „Jestli chceš, přijď ve středu do hotelu Intercontinental, pořádám ‚desafío’ (výzvá na souboj)“, pronesl doktor směrem ke mě jen tak mimochodem a dál řešil s Elkinem cvičeného kohouta. „Přijedou lidi z celé Kolumbie, jen pozvaní, jestli chceš něco o kohoutech vědět, měl bys rozhodně přijít, příteli.“

Čtrnácté patro nejvyšší budovy v Cúcutě, hotelu Intercontinental, nestačili jaksi dostavět. Nahnul jsem se opatrně přes hrubý betonový rantl – okna ještě chybí – a rozhlédl se. Tropická noc. Milióny městských světel rozlilých kolem dokola až k obzoru, troubení taxíků, stíny palmových vějířů na prašné silnici. Obrátil jsem se zpět. Celé patro je prázdné, uprostřed narychlo stlučená aréna z dřevotřísky, kolem níž posedává několik desítek mužů a žen. Z pod arény vyběhl asi na dlaň velký šváb. Zaváhal, ohmatal tykadly hrubý beton a rychle se rozběhl dopředu. Špatná volba. Číšník v livreji, stojící vedle ringu zvedl naleštěnou polobotku. Šváb zmateně vběhl pod ní. Čišník bez hnutí brvou sešlápl. Nahlas to křuplo. První zápas na sebe nechal dlouho čekat. Po nekonečných domluvách sudí vyhlašuje začátek mače. Kohout doktora Peñarandy – Colorado proti kohoutu jménem Canaguay, z Bucaramangy. Sázka na zápas: deset miliónů pesos (100.000 CZK). Zatajil se mi dech.

Tahle gallera nebude „chichipata“, to by tu nebyli ti týpci, co mají každý vedle sebe dvě kočičky, nádherné mulatky s odkrytým bříškem a stříbrnýma rovnátkama posázenýma smaragdy. Chlápek kousek ode mě neustále popotahuje nosem. Je našňupaný, bez pochyb, a těch deset mega v pesos, co se mu stěží vejdou do ruky, kdoví odkud jsou. Objevují se synové doktora Peñarandy a anglicky mě oslovují – žijí ve Státech. Kontrola pře zápasem je dvakrát delší a pečlivější, než jsem kdykoli předtím viděl. Jde o velké peníze, nic se nesmí opomenout. Konenečně oba kohouty vypustili. Ta rychlost výpadu Colorada byla obdivuhodná. Vyskočil, ale ještě v letu změnil manévr, stáhl křídla, a podletěl svého protivníka. Bezděky si uvědomuju, že první zápasy jsem vlastně nebyl schopen vidět nic.

Kohouti jsou tak rychlí, že nezkušené oko vidí pouze změť peří, nohou, pohybující se klubko zvířat. Teprve po čase se naučíte vidět styl boje, registrovat výpady a zásahy. Canaguay dokola obíhá Colorada. Vždy dva tři údery zobákem do hlavy a stáhne se. Vypadá to, jakoby utíká, ale je to jen zdání. Získává si prostor pro další útok, vydýchává se. Colorado je ale úžasně rychlý, nedovolí Canaguayovi získat náskok pro odraz a smrtelný úder ostruhou. Oba jsou vynikající, nestačím žasnout. Colorado má výhodu v rychlosti, dokáže odrážet údery ostruhou, protože je stihne vykrýt vlastním útokem. canaguay naproti tomu má výdrž, je běhavý, může svého soupeře prostě uhonit a poté zasadí smrtelnou ránu. Uplynulo pět minut. Oba bojovníci sice zpomalili tempo, ale stále ještě běhají. To není běžné. Po pěti minutách většina kouhoutů už jen chodí.

Sedmá minuta. Canaguay je zraněný na hlavě, krvácí přes obě oči, stěžuje mu to výhled na soupeře. Colorado bojuje bez větších ztrát. Osmá minuta je osudová. Canaguay zaváhal při jednom z Coloradových výpadů, otočil hlavou na špatnou stranu a ten kratičký moment ho stál život. Colorado vyskočil, pařáty dopředu a ve výšce Canaguayovi hlavy sekl. Ostruha protla krční tepnu. Canaguay padl jak podťatý. Doktor Peñaranda se neznatelně usmál, vstal ze židle mezi jásajícím Elkinem a Guillermem. Jeden z přihlížejících mladíků zvedl rychle Canaguayovo tělo a odnesl ho stranou. Otevřel mu zakrvácený zobák a zhluboka mu vdechl do hrdla. Druhou rukou mu masíruje zastavené srdce. Umělým dýcháním se snaží poraženého bojovníka zachránit. Doktor Peñaranda spokojeně přepočítává výhru.    

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.