Brujo
Cali, Kolumbie – duben 2013
Na zápraží nízkého domku z neomítnutých cihel se líně povaluje dobrých dvacet koček. Otevřel jsem vykloubenou branku. Zvířata v tu ránu zbystřila, tři černé kočky výhružně zasyčely, koťata se rozprchla po špinavém betonu. Šum předměstského slumu v kolumbijském Cali na okamžik jakoby zhasl. Opatrně jsem zavolal do zrezivělých mříží na okně: „Buenos días, hledám dona Alfreda, čaroděje.“
Ticho. Asi není doma. Náhle vrzly plechové dveře. Pět chlupatých raket, pět malých pouličních čoklů s dredovatou srstí, vystřelilo proti mně. Hysterický štěkot mě přikoval na místo. „Neboj se, jenom štěkaj“, ozval se z hloubi domu hlas postaršího muže.
Zavírání
O donu Alfredovi jsem zaslechl poprvé před pár měsíci. Jeden pelao z východního Cali, ze čtvrti, kde přestřelky mezi gangy duní mezi domy stejně často jako salsa z městských autobusů, mi vyprávěl, jak se jeho dva companěros nechali takzvaně ‚zavřít‘. „Ti povidám, blonďáku, přišli k tomu brujovi, vykešili mu dvacítku a von jim udělal vobřad. Začaroval je tak, aby se jim všechny kulky vyhejbaly“, vysypal na mě onen černošský mladík s bejsbolkou zaraženou hluboko do čela. „Prostě je zavřel, rozumíš? Vod tý doby prošli třema fajtama a nic – ani škrábnutí!“
Kočičí oči
Vešel jsem do pokoje, rovnou z horkého zápraží. Ukrutný smrad mě praštil do nosu, dřív než jsem se zmohl na pozdrav. Nejsem si jist, zda jsem nevlezl do psí boudy. „Mám rád zvířata“, ušklíbl se šlachovitý muž v rozhalené, seprané košili. „Budeš to muset vydržet.“ Posadil mě do navlhlého křesílka pokrytého vrstvou bílých kočičích chlupů. Uvelebil se naproti a dlouze, mlčky mě skenoval vodově modrýma očima. Takové oči se v Kolumbii málokdy vidí. Modrookým lidem se tu říká, že mají ojos de gato, kočičí oči. „Jestli chceš fotit, nesmí nikde bejt vidět moje oči, je to jasný?“, přerušil brujo naráz moje přemýšlení.
Brujo
Slovem brujo (čti ‚brucho‘), které se do češtiny poněkud nepřesně překládá jako čaroděj, označují Latinos kohokoliv, kdo – podle nich – pracuje s nadpřirozenými silami. Může to být kmenový šaman nebo léčitel, může to být zaříkávač, může to být kartářka. Zkrátka brujo (nebo bruja) je ten nebo ta, kdo má dar vstupovat do světů, které jsou normálním smrtelníkům zapovězeny.
Díky pěti stoletím násilné křesťanské indoktrinace, během nichž se významně ohnula přirozená spiritualita společnosti z před příchodu Španělů, jsou brujové v současném obecném povědomí vnímáni smíšeným prizmatem strachu a respektu. Ano, evropským uším to může znít úsměvně, ale když v Kolumbii zazní slovo brujo, nikdo se smát neodváží.
Nástroje bruja
„Hlavním nástrojem čarování je myšlenka“, zachechtal se don Alfredo otázce. Můj evropský, školami vycepovaný rozum se kroutil jak žížala na háčku, když jsem bruja žádal, aby mi vysvětlil, jak se tedy čaruje. „Myšlenka zhmotněná do modlitby. Prostě slovo, abys tomu rozuměl“, pokračoval don Alfredo, již pevným soustředěným hlasem. „Upřímná a hluboká modlitba – a je úplně jedno jak a kde jí provedeš. V ní pokorně požádáš buď bytosti tmy nebo bytosti světla, aby ti daly odpověď na tvou otázku nebo ti pomohly s tvým záměrem. „A který bytosti jsou lepší“, skáču mu do řeči. „To je jedno. Tma i světlo byly stvořeny Bohem a jsou jeho součástí. Vyber si to, k čemu vnitřně kloníš. Já se například kloním k temnotě, proto žádám bytosti tmy.“ Asi bych si vybral taky tu tmu, uvažuju zbrkle v duchu. Vždycky jsem měl radši záporáky.
Kolumbie nebo Afrika?
Kdosi zaťukal. Don Alfredo se zvedl a otevřel dveře. Horký odpolední vzduch natekl na chvilku do zatuchlého pokoje. U dveří stydlivě klopí zrak mladá černoška v upnutých džínách. Růžový smartphone v ruce, delfínek vykérovaný na lopatce a účes jako Rihanna. Průměrná žena z Kolumbie jednadvacátého století. Sotva dosedla do smradlavého křesla, začala ze sebe o překot sypat: „Byla jsem s ním, ale nejsme manželé, vy to víte dobře, done Alfredo, že jo, a stará bába od dona Santiaga mi poradila, že až se spolu pomilujeme, abych mu vzala ten kondom, plnej jeho semene, a ten zakopala hluboko na svý zahradě, a tím ho k sobě navždy připoutala.“ Vykulil jsem překvapením oči. Jsem v moderním dvoumiliónovém městě nebo jsem se ocitl v kmenové Africe? „A tak jsem přišla, done Alfredo, jestli byste se nezeptal tabáku, jestli s ním teda budu nebo ne?“
Tabák
Tabákovému doutníku se španělsky říká puro, tedy ‚čistý‘. Brujo uchopil paklík těch nejlevnějších z trhu. „Pracuju s tabákem nebo s kartama“, obrátil se ke mně, „ale preferuju tabák, protože karty mě vysilujou, musim si po vykládání vždycky jít lehnout a odpočinout si.“ Uchopil tři doutníky. „Vždycky pálim tři zároveň, sníží se tím riziko chybnýho čtení.“ Dlouze, mlčky je osahával, otáčel, mnul v prstech. „Musíš najít tu správnou stranu, ze který zapálit.“ Sklonil hlavu. Teď asi žádá ty bytosti, napadá mě, a podvědomě jsem zvedl oči ke stropu. „Doutník říká vždycky čistou pravdu, mějme to všichni na paměti“, zvedl brujo hlavu a obrátil se pohledem na mě i mladou ženu v křesle.
Hořící svíčkou mocně rozdýmal tabák. Místnost zahalil bělavý mrak. Brujo si odplivl pod sebe na podlahu a soustředěně otáčí dýmající doutníky. „Podívej se sám – ta žhavá část ukazuje přítomnost, odhořelej popel je minulost a budoucnost jsou ty černý prstýnky postupující ke rtům před žhavým uhlíkem.“ Černoška i já jsme se bezděky přisunuli k hořícímu tabáku. Naše kolena se vzájemně dotkla. Uprostřed tmavé místnosti, ani nedutáme a oba visíme na brujových rtech. „Vidíš tu dírku? To jsou dveře, otvírá se ti tak cesta, abys svůj problém vyřešila“, obrátil se brujo k mladé ženě. „Vidím…“, opět otočil doutníky, „…vidím postel. Tady – vidíš ty dvě čárky?“, a znovu krátkými mocnými tahy rozdýmal doutníky. „Tabák říká, že problém bude v posteli, tedy v sexu…“ Černoška stydlivě sklopila oči. Brujo mlčí. Aha, došlo mi. Zvedl jsem z podlahy svůj fotobágl a vyšel na zápraží.
Samota moci
„Nejsem si jistý, do jaké míry budoucnost té ženy určujete vy, právě tím čtením tabáku?“, vyjevil jsem nahlas svojí pochybnost, hned jak žena odešla. „Vy jí to vlastně vsugerujete, vy jí tu budoucnost vlastně napíšete.“ Alfredo zakroutil hlavou: „Ona je ta, která dala věci do pohybu. Ona přišla, že něco chce vědět, že má otázky. Samozřejmě, že i já nesu určitý díl odpovědnosti, protože každej čin, i moje čtení tabáku, vyvolá odezvu, následky. Ale v porovnání s její odpovědností je to zanedbatelné, protože ona byla tvůrce, ona žádala Universum – skrze mě – o vyjevení pravdy.“ Nedám si pokoj a znovu namítám: „Takto se ale můžete jednoduše vyvinit ze všech následků toho, co tady děláte.“ Brujo znovu, velice trpělivě, odpověděl: „Magie mi nikdy nepřinesla osobní užitek. Magie je sice cestou, jak můžeš něco získat, ale jako vždycky, musíš za to úměrně zaplatit. Ano, můžeš získat všechno, co si budeš přát – lásku, peníze, moc… Moc je nejžádanější, moc stojí na nejvyšším stupni. Mocí totiž můžeš ovládat lidi, zvířata, i síly…“, a ukázal na bílou lebku na poličce, „Ale budeš navždy sám. Cenou za moc je samota. Nepoznáš lásku, protože i ten největší cit, ta nejhlubší láska může zradit a tím ohrozit moc…“ Rozmáchl rukou po prázdném pokoji: „Cesta moci je cestou věčné samoty.“
Jak se stát brujem
Když jsem večer odcházel, a do horké noci městské džungle se rozsvěcela první světla barů a salsoték, ještě mezi brankou a ulicí jsme spolu živě diskutovali. Brujovy odpovědi ve mně podněcovaly stále další a další otázky. „A jak jste se k tomu vůbec dostal, done Alfredo?“, zajímá mě, kde se naučil ony techniky interpretace hořícího tabáku. Brujo se opět hlasitě zachechtal: „Já jsem se brujem nestal, alespoň v tom smyslu, že bych se to naučil, já jsem se jím narodil.“