Bůh nám odpusť

Meta, Kolumbie – duben 2006

„’Sim tě, gringo, ti nežeru, tohle! Za kolik si v tý tvý zemi zapíchám?“ Po rameni mi sklouzla čísi zpocená paže. „Kolik tam stojí hezká blonďatá kurvička?“ Na krku cítím dech otázky smíšený s pachem piva. Skupina asi dvaceti paramilitares se kolem mě sevřela na dotek. Snad v očekávání, že jim řeknu, že tenhle typ služeb je v Evropě pro Kolumbijce zadarmo. Vylovil jsem v paměti přibližnou cifru a rychle jí přepočítal na pesos. „Cože?! Ty si snad, ze mě děláš kozy, gringo!? Pětset litrů? To si radši koupim láhev voleje za litr a udělám si to sám a eště mi zbyde čtyřistadevadesátdevět!“ Sevření povolilo, mladíci ve vojenské kamufláži, kteří ještě před pár dny běhali s kalašnikovem v rukouch džunglí, se hlasitě řehtají mým rozpakům.

Žluté olejnaté vlny řeky v Puerto Lleras líně mlaskají na březích zarostlých šťavnatou masou džungle. Na prašném kamenitém nábřeží táhne vyzáblá mula káru plnou zelených banánů. Je krátce po ránu, slunce však již neúprosně spaluje – jsme několik stupňů severně od rovníku. Po několika hodinách jízdy nekonečnou zelenou rovinou jihokolumbijského departamentu Meta právě tady, na břehu řeky Meta, skončila silnice. Dál se dá cestovat pouze džípem, cizinci – i kolumbijci z jiných departamentů – pouze s povolením policie. Červená zóna. Jinými slovy: zóna, kterou nekontroluje legální kolumbiská moc.

Šéf místní policejní stanice, chlapík s tlustou hlavou, jak z Boterových obrazů, si ručníkem utřel pot na čele a mávnul rukou kamsi na druhý břeh: „Támhle, asi kilometr dva za řekou začínají plantáže koky. Tohle území bylo až do teď pod kontrolou paramilitares, ale jak zítra odevzdají zbraně, je pravděpodobný, že sem přijde gerila a zabere to.“ Vracíme se na služebnu, míjíme obranný val z pytlů naplněných pískem a několik rozbořených cihlových zdí rozrytých stopami po kulkách. Před policejní služebnou, ve stínu vrat, sedí na židli kovboj. Vysušená tvář, mezi rty sežmoulaná cigareta bez filtru. Pohled zarytý do země. „Zrovna včera jsme chytili tohodle vesničana.“ Policista ztlumil hlas a kývnul hlavou směrem k vratům: „Poslal z druhýho břehu po vodě v kanystru 400 gramů. Viděly ho děti a práskly ho.“ Spokojeně se zašlebil a syknul na kovboje: „Pssssss! Jorge, už běž zase zpátky.“ Kovboj típnul cigáro, zvednul se a loudavým krokem zamířil zpět ke své cele. Otevřel si mříže a sednul si dovnitř na betonovou podlahu.

Abychom se alespoň zlehka orientovali v dlouholetém kolumbijském vnitřním konfliktu, vraťme se na začátek osmdesátých let. V tuto dobu vstupuje do již dvacet let trvajícího gerilového boje nový fenomén. Kšeft s kokainem. Bývalý zloděj aut, medellínský Robin Hood pro jedny a vrah tísíců lidí pro druhé – Pablo Escobar, proslavil svou zemi ve světě více než Shakira, Juanes nebo García Márquez dohromady. Gerilové skupiny (FARC, ELN, M-19) se zpočátku obchodu s drogami neúčastní, skupina ELN dokonce pěstování koky vesničanům zakazuje. Záhy však pochopí, o jaké peníze a moc se hraje, a zavádějí na „svých územích“ povinnou daň z produkce. Koku většinou pěstují chudí rolníci, miliardové zisky však plynou těm, kteří jsou schopni kokain zpracovat, dopravit na pobřeží a dále do USA a Evropy. V polovině osmdesátých let dochází k dalšímu zlomu. Gerila obviňuje kartely, že se díky enormním ziskům a následným vypráním peněz (koupí rozsáhlých majetků), stali vládnoucí třídou v zemi. Drogoví bossové se naopak odmítají dále s gerilou dělit o obrovský balík narkodolarů. Bohatí statkáři, místní politici, obchodníci s drogami – v ekonomickém smyslu elita země – zakládají na obranu svých zájmů a investic před útoky gerily ilegální oddíly domobrany – tzv. paramilitares.

Čekám v horkém stínu pod rozpálenou stříškou z vlnitého plechu na džíp, který mě odveze do Casibare. Tato malá usedlost hluboko v savaně, má být zítra svědkem očekávané demobilizace paramilitárních jednotek. Emilio, drobný snědý muž s vystouplými lícními kostmi, čeká spolu se mnou. V paramilitárních jednotkách bojuje jeho syn. Rozhovor po několika větách stáčím k tomu, co mě zajímá. Emilio se nevzrušeně ovívá bílým kovbojským kloboukem: „Podívej se, je to jednoduché. Koka je úžasná plodina, hodíš to na zem a ono to vyroste, samo, nemusíš se o to vůbec starat, nepotřebuješ žádnou drahou chemii jako na banány nebo ananas. Když sklidím – čtyřikrát ročně – uděláme z listů základní kokovou pastu, dám těch pár liber do igelitky, sednu na autobus, chápeš, nepotřebuju žádnej kamión, abych úrodu odvezl, a v prvním velkém městě to prodám překupníkům za desetkrát tolik, co bych prodal banány. Rád zaplatim paramilitares, za to že mi ochrání pole před gerilou. Gerila chce mnohem víc. Někdy všechno vezmou a řeknou ti, že máš 24 hodin, abys opustil svůj dům.“

V roce 1987 se většina rozptýlených jednotek domobrany sjednotila pod názvem AUC (Spojené sebeobranné síly Kolumbie) a politická situace v Kolumbii se tím ještě více rozostřila. AUC velmi rychle pochopily, že bez peněz z kokainu nic nezmůžou a přebírají krvavé metody gerily – daň z produkce (trochu nižší než gerila), vydírání a únosy lidí z bohatých vrstev společnosti, masakry vesničanů kvůli „spolupráci s nepřítelem“. Klín byl vytlučen klínem. Ke konci osmdesátých let byly oddíly domobran dokonce zakládány s vědomím a podporou státních úřadů.

„Mír? Demobilizace paramilitares? Snad tomu nechceš věřit?“ Ricardo je student filozofie z Bogotá, na tričku má text slavné písně o smrti El Che – Hasta Siempre. „Proč noviny nepíšou, že Uribe (současný prezident Kolumbie, Álvaro Uribe, muž který stojí za mírovým procesem) byl jeden z těch, co paramilitares založili? A? FARC mu zabila otce a on, tehdy jako guvernér Antioquie, dal zelenou k zakládání paras. Proč nedá tu svojí slavnou amnestii i gerile, proč se dohodnul jenom s paras?“ Ricardo se rozohnil „spravedlivým hněvem“. Po mém překvapeném pohledu již s úsměvem pokračuje: „Víš, my Kolumbijci, my si dáme kafe a začnem řešit politiku, jsme jako Kubánci, ti jsou úplně stejní. Ale to nic nemění na tom, co jsem ti řekl. Tohle je diktatura, příteli, teď můžou všechno, napíchnou ti telefon, bez soudního povolení vyberou tvůj byt. To je mír? Opravdu tomu věříš?!“

V roce 2003 prosadil Uribe v kolumbijském parlamentu zákon, který převádí značnou část soudní moci na moc vojenskou. Policie může nyní zatknout kohokoliv, pokud „má podezření ze spolupráce s gerilou“. Navíc Uribe změnil ústavu, která neumožňuje kandidovat dvakrát po sobě, a na konci května se bude pokoušet získat svůj druhý prezidentský mandát. Tvrdí, že potřebuje další čtyři roky, aby dokončil, co na začátku slíbil – mimo jiné právě mírový proces s paramilitares. Mírový proces, který odzbrojuje jednu z válčících stran, ale zaručuje všem zúčastněným naprostou beztrestnost, maže odpovědnost za spáchané válečné zločiny a umožňuje všem demobilizovaným, aby byli najímání do legálních bezpečnostních agentur. Ministr vnitra Sabas Preselt prohlásil 2. května 2006 v deníku El Tiempo: „Vydání členů AUC do Spojených států (kde jsou na ně vypsány zatykače kvůli obchodu s drogami) je zatím zastaveno, pokud se dotyční budou dobře chovat a splní podmínky mírového procesu.“

Džíp nadskočil ve vymletém korytě hrbolaté cesty, dopadl do louže a postříkal mě sprškou cihlově červeného bláta. Třetí hodina kolumbijského „savana rallye“ se chýlí ke konci. Casibare je již na dohled. Vesničku uprostřed savany o třiceti domcích, jednom kostelu a fotbalovém hřišti zaplnilo zhruba dva tisíce mužů a žen z paramilitárních jednotek Héroes del Llano (Hrdinové z Llanos) a Héroes del Guaviare (Hrdinové z Guaviare). Na každém stromě v okolí visí hamaky, vojenskými stany je poset každý volný plácek, zápraží domků jsou přecpána mladíky v kamufláži.

Zítra ráno proběhne slavnostní ceremonie odevzdání zbraní. Je to již pětatřicátá demobilizace od podpisu mírového procesu v Santa Fe de Ralito v roce 2003. „Hele, brácho, lezou z toho fotky? Za kolik je boucháš?“, paras mě zastavují otázkami, co deset metrů. Vysvětluju, že nemám polaroid, ani jim nechci fotky prodávat – většinou marně. „Cože? Reportáž? To jako budem večer v telce, brácho, nebo co?“ Znovu trpělivě vysvětluju. „Pičo, to nechápu! A kolik dní se tam jede autobusem do tý Evropy, pičo?“ Moje otázky typu proč bojovali a za co je viditelně nezajímají. „Jak se tam u vás balí kikiny, co?“ „A kolik stojí kurva?“ Zhruba desátý pokus o vážnější téma vyšel. Wiliam si mě gestem zavolal ke svojí skupince paras ležících na trávníku. „Je mi 18. Do jednotky jsem vstupil, když mi bylo 14. Proč? Není tady žádná práce a nemoh’ jsem se koukat, jak gerila ničí mojí vesnici.“ Paramilitares jsou žoldnéři, běžný měsíční plat pěšáka se pohybuje okolo 400 000 pesos (3800 CZK), vyšší šarže dostávají až milión pesos. Při nástupu do jednotky musí projít testy fyzické zdatnosti, prodělají výcvik a jsou odveleni na jakékoli místo v zemi, kde jsou zrovna potřeba.

Celá struktura AUC funguje jako regulérní armáda, mají jednotky, velitele, šarže, „opušťáky“, vlastní doktory, logistické zázemí. „Ne proti vojsku, proti státu nebojujem. Nikdy. My bojujem proti gerile a vobčas proti jinejm blokům domobrany. Jde o ovládnutí území, o kontrolu. Třeba dostanem rozkaz – zabrat tohle a tohle území a deme, rozumíš mi, my je hledáme, kde jsou zalezlý a pak s nima bojujem. Nejsme jako vojsko. To když zjistí, že je někde gerila, tak se stáhne do svejch základen. My ne, my jdeme a bojujem s nima. A s jinejma živlama ...“

Wiliam mi nahrál na další otázku. „No třeba zloději, feťáci, rozumíš mi, prostě delikventi ... lidskej vodpad.“ „Jseš rád, že už to končí, že jdeš domů?“ „Poslouchej, já sem demobilizaci nechtěl, to rozhodli šéfové, ne my. Když vidim, jak jim dáváme naší zemi, je mi na nic. Kolik mejch kámošů tady zařvalo a kvůli čemu? Čtyři roky války na píču ...“ Zajímá mě, jak zvládne čtrnáctiletý kluk boj v džungli. „No, na začátku máš jako strach, jo, neznáš to, nevíš, co nepřítel udělá. Ale pak si zvykneš, a nemáš strach, jenom takovou jako nervozitu před začátkem boje.“ Přerušují nás další paras. „Hele, brácho, lezou z toho fotky?

Na konci vesnice, kousek vedle kostela, stojí několik provizorních stanů z modrého plastiku. Spolu s paramilitares dorazilo do Casibare i několik stovek vesničanů z oblastí, které jednotky kontrolovaly. V obavě o svůj život opustili svá pole a své domy – Kolumbie pravidelně vykazuje nejvyšší čísla na světě v počtech vnitřních uprchlíků. „Přišli jsme spolu s nima, protože pokud bysme zůstali, gerila by nás obvinila ze spolupráce s paras a jednoho po druhým by nás zabili.“ Starší žena v sepraném špinavém tričku se mnou naléhavě hovoří. „Paras, ti nám pomáhali, ti nás chránili, don Jorge (šéf bloku Hrdinové z Llanos), tomu vděčíme za všechno, ten nám dal všechno, bůh ho ochraňuj!“

Vyptávám se dál. „Cože? Vojsko? Tak na to zapomeňte, pane, ti si kvůli nám pálit prsty nebudou. Akorát nám postříkali koku jedem. A že nám tím otrávili půdu, vodu, ostatní plodiny, ze kterých žijeme, to jim je jedno. Podívejte se na mý děti, pane, maj všude vyrážky z toho jedu.“ Děti si vyhrnují trička a ukazují mi následky vládního boje s drogovým obchodem. Jeden z paras se vložil do rozhovoru: „Plakali, že odcházíme, rozumíš, my jsme jejich jediná záruka, že budou normálně žít.“

Na rozlehlých zelených pláních kolumbijských Llanos se válí mlha, kterou sem tam prořízne vycházející slunce. 1765 mužů a žen se seřadilo do svých útvarů na ploše fotbalového hřiště. Stovky železných hlavní odevzdaných kalašnikovů trčí proti nebi, na zemi v pytlech naskládaná munice, vlajky obou bloků splihle visí v dusném bezvětří. Čeká se na vrtulník, který přiveze Vysokého komisaře pro mír Luise Carlose Restrepa.

„Ty jsi z Evropy?“ Jeden z mužů doprovázejících velitele paramilitares mě oslovil. „Pojď, představím tě donu Jorgemu.“ Jorge Pirata („Jirka Pirát“), vlastním jménem Manuel de Jesús Pirabán je nejvyšším velitelem bloku Hrdinové z Llanos. Podle policejních zdrojů velí zhruba tisícovce mužů ve zbrani, ovládá obchod s kokainem ve dvou departamentech a je stíhán za vraždu velitele konkurenčního bloku Centauros. Pevně mi stisknul ruku a dlouze upřeně mě pozoruje jako by mě chtěl vysát. „Přišli jsme odevzdat zbraně, protože chceme mír pro kolumbijský lid ...“ Zvuk vysílačky nás přerušuje, vrtulník přiletěl, ceremonie může začít. „Vážení představitelé státu, mezinárodní komunity, církve (...) Jménem nejvyššího velení bloku Hrdinové z Llanos a Hrdinové z Guaviare, zvláště pak velitele Didiera, který z hloubi svého srdce žádá o odpuštění Boha, kolumbijský lid a všechny oběti tohoto konfliktu, který naší zemi tak poškodil. Ale je třeba připomenout, že my jsme tuhle válku nezačali ...“

Velitelé bloků a politici se téměř hodinu střídají v řečnění. Následně 26 vybraných mužů symbolicky předalo zbraň do rukou Vysokého komisaře. „Ať vzkvétá mír, ať žije Kolumbie!“, zakončuje moderátorka kolem poledního ceremonii. Stovky maskovaných čepic vylétlo do vzduchu, paramilitares radostně křičí a svlékají svoje uniformy rovnou na hřišti. Konec. Civil.

V rohu hospody stojí opřen o zábradlí mladík, stále ještě v kamufláži a smutně pozoruje hřiště pokryté rozházenými uniformami. „Tahle sračka mi aspoň dávala na žrádlo. Co jako mám dělat teďko?“ Malí kluci z vesnice pobíhají po hřišti a hledají, co by si mohli vzít. Jeden z nich zdvihl ohmatanou knížku v plastikovém obalu. Bible. Prolistoval několik stránek a odhodil jí zpátky mezi uniformy. Vyhrábl maskovanou košili, oblékl se do ní, sroloval rukávy a zavolal na dalšího hledajícího klučinu: „Sedí mi to?“    

Zdroje informací Se desmobilizaron frentes Héroes Del Llano y ..., Alto Comisionado Para La Paz
Human Rights Concerns, Amnesty International
Colombia In Amnesty International Report 2004, Amnesty International
Autodefensas Unidas de Colombia, Wikipedia
Odkaz kolumbijského narkobarona žije, BBC Czech
Drogy už čtyřicet let živí občanskou válku v Kolumbii, BBC Czech
War without end: Timeline, CNN
Acuerdo de Santa Fe de Ralito ..., Autodefensas Unidas de Colombia A.U.C.
A lugar de desmovilización en Casibare ..., El Tiempo

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.