Comandante a lid

Kuba – červenec 2008 – únor 2009

Na vlhke zdi nad Rosariiným kredencem visí vybledlý portrét vousatého muže. Comandante. Kloužu pohledem po tmavé kuchyni, zatímco Rosario nalévá kávu do osahané skleničky od hořčice. Zase mě chytil svýma přísnýma, pronikavýma očima. Nedá se jim uhnout. Vládnou nekompromisně tomuto tmavému koutu. Vládnou tomuto ostrovu. 51 let.

„Tady je to cafecíto.“ Protáhl jsem ruku s horkou skleničkou skrz narezlé mříže chránící okno kuchyně. „Pět pesos“, zahuhlala nervózně stará Kubánka. Ve stínu oprýskaných arkád, v přístavní ulici Santiaga de Cuba se sem tam zastaví chodec. Na stojáka vyzunkne dva hlty černé kávy, které mu Rosario naleje ze staré východoněmecké termosky. Kafe ve svém přízemním bytu prodává načerno – jako většina Kubánců se prostě musí ohánět. Těch usmolených patnáct dolarů měsíčního platu i přes všelijaké úlevy socialistického režimu vystačí jen asi na třetinu měsíce.

„Fidel je synem Ježíše Krista“, prohlásil chlapík usrkávající přeslazené kafe vedle mě, když si všimnul, kde se můj pohled zasekl. Neoholená opálená tvář a ošoupané tesilky prozradily, že je guajiro, vesničan. Hrdě zvedl bradu a prohlásil: „Jak jinak mi vysvětlíš, že na něj spáchali od revoluce víc jak 600 atentátů, a žádnej se nepovedl?“

Tehdy před padesáti lety se v horách Sierra Maestry na východě Kuby zrodil mýtus. Pár desítek vousatých mladých mužů (barbudos) v čele s Fidelem Castrem, Che Guevarou a Camilo Cienfuegosem nasadilo nezištně své vlastní životy za lepší budoucnost země zbídačelé režimem F.Batisty. Těžko jim upírat odvahu, statečnost a hrdinství. Tehdy to nebyla parta komunistických papalášů, ale geriloví bojovníci, kteří odešli do pralesa, ochotní bojovat a zemřít za posledního bezejmenného rolníka. Nejen díky tomu si během tří let bojů získali srdce a podporu všech chudých Kubánců. Jejich revoluce zvítězila a oni se stali hrdiny.

Proč jim však Kubánci odpustili těch následujících padesát let tvrdé autokratické vlády, ekonomického strádání a ponížení, věznění názorových oponentů a složitého života na pomezí sice jiné, ale opět diktatury, jsem nikdy úplně nepochopil. Je hrdinství barbudos skutečně tak důležitým příkladem? Nebo snad proto, že El Che zemřel mladý, v boji za své ideály, ztracen kdesi v daleké Bolívii? Či proto, že velitelé revoluce jsou symbolem onoho boje malého Davida (Kuby) proti obřímu Goliášovi (USA a jeho spojenci)? Nebo prostě Kubánci stále Fidelovi věří – že on, Comandante, je – jako Ježíš Kristus - zbaví z útrap?

Arturo je školník. Padesátiletý, prošedivělý muž, který žije u moře a chodí i ve svém věku do půl těla svlečený. Vypadá jako Hemingwayův Santiago. Na krku se mu houpe drobný zčernalý plíšek. Slavný ikonický portrét Che Guevary s baretem, vyříznutý ze stříbra, mžiká v odlescích slunce zapadajícího nad zálivem. Sedíme na verandě jeho skromného domku kousek od pláže, po zdech šelestí růžoví gekoni. „Na Kubě není komunismus, to je zásadní, co bys měl pochopit“, upil Arturo husté kafe, které nám přinesla jeho krásná žena, „na Kubě vládne fidelismus. Většina lidí Fidelovi věří a obdivuje ho. I já mu věřím, i když vím, co se tu děje. Vidím celou tu mizérii, ve které žijeme, to si nemysli.“ Arturo se rozhlédl, jakoby si nebyl jist, zda nás někdo neposlouchá. „Až Fidel umře, nastane okamžik pravdy, protože on je vláda, on je systém, on je Kuba!“

Jedno zůstává jisté. Artura nikdo nenutil, aby nosil ikonku Che Guevary na krku. Rosarii nikdo nenutil, aby si fotografii Fidela Castra pověsila nad kredenc. Stejně jako tisíce ostatních Kubánců, na které velitelé revoluce pohlížejí ze zdí jejich bytů, chodeb a dílen. Kubánci milují své hrdiny. I když život s nimi bolí.     

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.