Comandante a lid

Na vlhke zdi nad Rosariiným kredencem visí vybledlý portrét vousatého muže. Comandante. Zase mě chytil mě svýma přísnýma, pronikavýma očima a nechce mě pustit. „Fidel je synem Ježíše Krista“, prohlásil chlapík usrkávající kafe vedle mě, když si všimnul, kde se můj pohled zasekl. „Jak jinak mi vysvětlíš, že na něj spáchali od revoluce víc jak 6000 atentátů, a žádnej se nepovedl?“

Tehdy před padesáti lety se v horách Sierra Maestry na východě Kuby zrodila legenda. Pár desítek mladých mužů v čele s Fidelem Castrem a Che Guevarou se rozhodlo nasadit své vlastní životy pro lepší budoucnost země a postavili se armádě diktátora Batisty. Těžko jim upírat odvahu, statečnost a hrdinství. To nebyla parta komunistických papalášů, ale geriloví bojovníci, ochotní nezištně bojovat a zemřít za posledního bezejmenného rolníka. Nejen díky tomu si během tří let bojů získali srdce a podporu všech chudých Kubánců. Jejich revoluce zvítězila a oni se stali hrdiny.

Proč jim však Kubánci odpustili těch následujících padesát let tvrdé autokratické vlády, ekonomického strádání a ponížení, věznění názorových oponentů a složitého života na pomezí diktatury, jsem nikdy úplně nepochopil. Je hrdinství barbudos tak důležitým příkladem? Nebo snad proto, že Che Guevara zemřel v boji a mladý? Nebo Kubánci stále Fidelovi věří – že on, Comandante, je znovu zbaví útrap?

Jedno je jisté – Rosarii ani tisíce ostatních Kubánců nikdo nenutí, aby si fotky velitelů revoluce věšeli na zeď ve svých bytech, chodbách nebo dílnách.

Kubánci milují své hrdiny. I když život s nimi bolí.