Esmeralda

Reportáže

Jan Sochor Photography

Esmeralda

Múzo, Kolumbie – duben 2006

„Ne, dneska nemaluje.“ Esteban opřel motyčku o bahnitý drn. Sáhl do kapsy a rozmotal zpocený zauzlovaný kapesník s vyšitým motivem Panny Marie. „Pět tisíc pesos, hombre, ani to ne.“ Bledé nazelenalé kamínky velikosti špendlíkové hlavičky se mu kutálejí mezi mozoly v dlani. Ani se neblýskají, magická zelená barva smaragdů je potažena zaschlým kalem. Když země vydá smaragdy, kolumbijští hledači drahokamů říkají, že maluje.

„Včera malovala, trochu. Pršelo celou noc a voda splavila novou horninu. Byli jsme tu od rána všichni“, pousmál se asi čtyřicetiletý mestizo šlachovitého vzhledu. „Když je sucho, země nic nedá.“ Je kolem čtvrté odpoledne, slunce neúprosně spaluje všechny guaqueros, kteří shrbeni, po kolena v černých klokotajících strouhách, přehazují lopatami kamenitou zeminu. Tělo sežehnuté prudkým sluncem kolumbijské džungle, mysl spálená zelenou horečkou. „Jednou to přijde, já to vim“, zakousl se Esteban motykou do podemletého převisu, „člověk musí bejt trpělivej, rozumíš, trpělivě čekat. Pán Bůh to všechno vidí, nemysli si.“ Sypká černá hornina padá se šustěním Estebanovi pod nohy, zpocené dlaně mu kloužou po dřevěné násadě lopaty. Znaveně vydechl, zastavil se a pohlédl na mě s klidným, smířeným úsměvem: „Budu tady, dokud jí nenajdu, chápeš? Až najdu mojí velkou esmeraldu, tak to tady zabalim, vrátim se domů, koupim si dům, oženim se ...“ Esteban se znovu rozmáchl motykou. „Nesmíš ten čas promarnit tlacháním s kámošema, který na tom jsou stejně bídně jako ty.“ Mokrými zády se zapřel o velký balvan a s funěním se ho snaží odvalit: „Třeba zrovna tady je, rozumíš mi, tady může bejt schovaná.“ „Jak dlouho už hledáš?“ „Jsem tu od tý doby, co podepsali mír.“ Krčím rameny. „Takže nějakejch dvanáct, třináct let?“, zeptal se Esteban sám sebe.

Pět století zpět. Kronikáři dopsali rok 1538, rok založení Santa Fé de Bogotá (dnešní hlavní město Kolumbie) a sen o El Doradu žene španělské conquistadory hlouběji a dále do jihoamerické pevniny. Zelené drahokamy, které dostali darem první bílí nájezdníci od původních obyvatel centrální Kolumbie, jen posílilo jejich domněnku, že bohatství mají skryté pod nosem, právě tady. Trvalo však ještě dvacet let než Španělé začali smaragdy (esmeraldas) v horách severně od Bogoty těžit. Bojovní indiáni Muzos statečně vzdorovali a všechna svá naleziště na dlohou dobu skryli a opustili, aby se nedostala do rukou bílým dobrodruhům. Legenda praví, že kapitán jednoho z hledajích oddílů, Juan de Penagos, nalezl velký smaragd zakleslý v podkově svého koně a Španělé konečně lokalizovali místo těžby.

Na vytoužené rychlé bohatství El Dorada ale nikdy nedošlo. Oblast byla, stejně jako dnes, téměř nepřístupná, podnebí tropické džungle těžko slučitelné se systematickou težbou. Zotročení indiáni nebyli schopni vydržet pracovní podmínky v dolech a jejich svobodní bratři pokusy Španělů dostat se k pokladům hor dlouho komplikovali svými útoky. Vysoká úmrtnost indiánů a nemožnost dopravit sem větší množství černých afrických otroků způsobily, že Španělé smaragdová naleziště často opouštěli a hledali nová místa. Až do devatenáctého století, kdy doly převzala Kolumbijská republika, nevydaly hory mnoho ze svého pokladu. V roce 1889 kolumbijský Kongres doly znárodnil, osvobodil otroky a na přelomu století rozdal licence k těžbě do rukou nejsilnějších klanů a rodin.

Naleziště Muzo jsou vzdálena asi osm kilometrů od vesnice stejného jména. Tenhle kolumbijský Clondike postrádá silniční spojení s městem, dostanete se sem po půldenní jízdě džípem přes hory dolů do džungle a to ještě jen když neprší. Vesnice samotná je celkem normální, horší je to s hornickou osadou, která překotně vyrostla na svazích řeky Río Minero přímo v dolech. Elektrika z generátorů na dvě hodiny po setmění a jen pro ty, kdo na ní mají. Přemýšlet tady o rozvodu vody nebo kanalizaci by bylo opravdu naivní. Dřevěné slepence zakryté zrezlým plechem nebo plesnivou plachtovinou, které i těžko nazvat boudou, slouží horníkům na přespání a odpočinek, „než najdou smaragdy a zbohatnou a odjedou“. Černé bláto všude, vyčerpávající úmorné vlhko z okolního pralesa, horko, smrad z odpadků, permanentní hukot důlních čerpadel, který se zažírá do mysli stejně jako radlice buldozerů do kopců kolem. Jestli sběratelé mluví o smaragdech jako o „zeleném ohni“, já bych o místě těžby mluvil jako o zeleném pekle.

Naprostá většina lidí, kteří svůj osud spojili se zeleným ohněm smaragdů, jsou guaqueros. Hledači pokladů, dalo by se říci česky. Realita dolů však nabízí příhodnější slovo. Paběrkáři. Morrallas - kamínky, které guaqueros nacházejí - jsou totiž „podmíráky“. Mnohdy se nehodí ani na drobné šperky a vykupují se za směšné ceny jen pro technické využití. Otvírat nové povrchové doly je dnes již zakázané, guaqueros tedy paběrkují na starých, důlní technikou již vytěžených místech. Zákaz je samozřejmě porušován - občas lze slyšet vzdálené výbuchy dynamitu. Existují stovky nelegálních tzv. cortes („zářezů“) hluboko v džungli, kde se guaqueros bez licence snaží narychlo vyrvat horám vzácné kameny. Odhaduje se, že v současnosti paběrkuje ve smaragdových dolech střední Kolumbie kolem 15.000 guaqueros, v dobách povolených povrchových odkryvů a zelené horečky mířil jejich počet k padesáti tisícům.

Druhý den. Polední žár mě zahnal pod děravou stříšku hospody na stanovišti džípů. Sušenou prosolenou flákotu masa k obědu jsem odmítl, hltám doušky teplé kokakoly z narezlé plechovky. „Všichni lidi, kdo sem přijdou, si myslí, že právě oni zbohatnou a někomu se to i podaří, najde velkej kámen a dobře ho prodá.“ Enrique je horník, pracuje pro jednu důlní společnost. Přisedl si ke mě, zajímá ho, co tu hledám, přesněji - jestli nechci koupit smaragdy. „Ale ty smaragdový peníze jsou snad prokletý“, pokračuje, když pochopil, že mi nic neprodá, „všechny co znám, o ně zase hrozně rychle přišli, to ti povídám, odjeli do Chiquinquirá, začli chlastat, pařit, koupili si děvky a za měsíc byli zpátky tady a ještě s dluhama na krku.“

Důlní společnosti - hlavní producenti smaragdů - najímají menší část guaqueros pro průmyslovou těžbu. Disponují těžkou technikou, tudíž hledají smaragdy hluboko pod zemí, ve štolách, které nezřídka dosáhnou několika set metrů. V tunelech je extrémní horko, podle jednoho z horníků přes čtyřicet stupňů. Plastikové trubky velmi nedokonale odvětrávají a navíc horníci musí neustále odčerpávat prosakující vodu. Jakmile narazí na kalcitové žíly, vypnou těžkou techniku a ručně odkopávají horninu. Tam kde je kalcitová žíla, tam je s největší pravděpodobností i smaragd. Vytěžený materiál, černou blátivou hmotu, vytahují v důlních vozících na povrch, kde jí promývají na speciálních sítech. Promytou horninu vyhodí před oplocený pomezek vrtu, kde se již tísní desítky guaqueros, v naději že se něco přehlédlo.

„Minulý měsíc našla jedna ženská kámen za tři milióny pesos“, odráží mojí pochybnost o efektivitě tohoto postupu jeden z čekajících. „Jo! Nelžu, prostě to přehlídli. Byl zarostlej do jinýho kamene. Ta ženská prostě jen kladívkem rozbila šutr a měla tři milióny pesos!“ Čekám už dvě hodiny, zatím nevyvezli ani jeden vozík, ale mezi guaqueros se šušká, že dneska tady maluje. Jedna z čekajících žen se ke mě přitočila a přidušeným hlasem mi povídá: „Je to pravda, často přehlídnou a můžeš najít bohatství. Ale nesmíš to říct, nikomu na světě, musíš to schovat, tvářit se že nic.“ Žena se rozhlédla, jakoby se chtěla ujistit, že jí nikdo nevidí a dodala: „Jinak tě zabijou! Vezmou ti ten kámen a zabijou tě.“

Ne vždy byla tato zóna relativně klidná jako v posledních letech. Je tomu šestnáct let, co rodinné klany podepsaly mírovou dohodu a ukončily formálně tři desetiletí krvavých sporů zvaných "zelená válka". Staré rodiny, které tradičně ovládaly obchod se smaragdy, již koncem šedesátých let stanuly v ozbrojeném konfliktu, jehož cílem bylo ovládnout a řídit naleziště. Kápové jednotlivých klanů postupně umírali v atentátech a vendetách, násilí se obracelo proti guaqueros stejně jako proti státní správě. „Zabíjelo se, prostě protože se zabíjelo. Protože ses díval - protože ses nedíval, protože jsi něco řekl - protože jsi nic neřekl. Krev tekla jako voda v těchto časech. Zastavili autobus a se seznamem jmen v ruce šli a zabíjeli“, cituje španělský deník El Mundo jednoho z pamětníků.

V osmdesátých letech se do zelené války zamíchali obchodníci s kokainem, kteří zavětřili výbornou možnost, jak přes prodej smaragdů lehce vyprat svoje narkodolary. Bossové medellínského kartelu se pokoušeli propojit "teritorium zeleného zlata" se sousedním departamentem Magdalena, odkud odlétaly zásilky "bílého zlata". Až když Pablo Escobar na začátku devadesátých let ztratil svou moc, boje o kontrolu smaragdových nalezišť utichly. Zelená válka si vzala pět tisíc lidských životů. Do skutečného míru má však situace daleko i v současnosti.

V dubnu minulého roku skončil se třemi kulkami v těle jeden z nejmocnějších šéfů smaragdového byznysu Yesid Nieto. 250 zásahů ve zdech kolem jeho hotelového apartmánu dává tušit, že někdo si - zázrakem nepovedenou - vraždu objednal. Kolumbijský tisk s obavami psal o dalším kole zelené války.

Přes všechny konflikty a těžkosti Kolumbie stále produkuje 60% světového objemu smaragdů a naprostá většina nejkrásnějších kamenů světa pochází právě z dolů Muzo, Chivor nebo Coscuez. Ostatní světová naleziště, v Brazílii, na Uralu nebo v Zimbabwe nikdy nedosáhly kvalitou a krásou na smaragdy z kolumbijských hor. Tím zvláštním kouzlem kolumbijských smaragdů je jejich hluboce zelená, sytá, a přesto svěží barva. Smaragdy téměř vždy obsahují jemné vrostlice (cizorodé nerosty) nebo trhlinky, barva není nikdy stejná v celém objemu kamene, bývají často zakalené. Proto jedním z nejdůležitějších kritérií jejich krásy je průzračnost a čistota. Nalezené kameny jsou málo podobné tomu, co pak vidíme jako výsledek práce mistra šperkaře. Smaragdy se brousí, leští, praskliny se maskují, plní rostlinnými oleji (např. cedrovým), nejčastěji však syntetickou pryskyřicí. Obchodník, který kupuje surový kámen to musí mít v oku, musí vidět, jak velký drahokam lze ze surového kamene vybrousit, do jakého tvaru (výbrusu) a právě podle optických vlastností odhadnout prodejní cenu takového kamene. Kolumbijští obchodníci vesměs mají přímou zkušenost s broušením smaragdů, nebo cestují do Muza přímo s brusičem, který dobře odhadne výsledek. I tak to však není jistá sázka - koupíte velký surový drahokam, který se vám ale při broušení rozlomí a malé kameny samozřejmě ztrácejí na ceně.

Padá soumrak, rychle, jako všude v tropech. Cestou zpět do vesnice jsem se zastavil nad údolím a pozoruju poslední pracující guaqueros. Mateo, dvanáctiletý klučina, si sedl na kámen pár metrů ode mě. Rodiče údajně vlastní malou štolu vysoko v kopci, takže dneska strávil den v podzemí. „Paběrkuju. Někdy. Když nemaluje“, stydlivě kroutí zašpiněnou dětskou tvářičkou a ukusuje skrojek salámu. Až obrázky na displeji foťáku prolomily jeho stud. „Do školy? Proč? Tady vydělám peníze, ve škole se nudim.“ Podle kolumbijských statistik má šesnáctitisícové Muzo asi 1300 dětí a 45% z nich pracuje v nedalekých dolech. Děti často tvrdí, že v dolech pracovat musí, protože ekonomická situace rodiny si to vyžaduje a oni mohou svým dílem přispět k fungování rodiny. Není divu, rodina je v Kolumbii svatá, k tomu jsou děti vychovávany od nejútlejšího věku. Ale mnohé děti prostě jen chtějí mít své vlastní peníze, chtějí si koupit ty lesklé a barevné věci, co vídávají v televizi. „Tady je to lepší než ve škole, koukej.“ Mateo vylovil z kapsy kraťasů navlhlou ruličku papíru. Přivřenýma očima si prohlíží nazlátlý kamínek pyritu proti paprskům zapadajího slunce. „Chceš? Dám ti ho, stejně zejtra najdu zase jinej.“    

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.