Exorcista

Mexico City, Mexiko – květen 2011

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jakoby zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. Prudkým trhnutím se celá prohla jako luk. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga“, překotně zamumlal pastor Luís a rychle jí přiložil svou zpocenou dlaň nad temeno hlavy. „Přikazuju ti démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jakoby jí chtěl políbit. Místo toho však prudce plivnul: „Prrryč!“

Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopnul. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Luis oněmněl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City, a nás všechny tři, zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času.

Náhle se zticha rozeznělo mručení. Čas se znovu rozběhl. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil.

„Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba“, drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku.

Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl jako by mě trefil oštěp.

Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veronicy vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje předsudečné představy o exorcismu napadrť.

Pastor Hugo Alvarez

„Posaď se.“ Vysoký, zavalitý muž ukázal na židli, aniž se na mě podíval. Několik dní před vymítacím rituálem jsem – na výslovnou žádost pastora Huga Alvareze, kněze křesťanské církve Božího Spasitele (Iglesia El Divino Salvador) a jednoho z nejznámnějších mexických exorcistů – navštívil jeho templ. Pastor přisunul svojí židli přímo proti mně. Ztěžka, unaveně dosedl. Naše kolena se skoro dotýkala.

Vyhrnuté rukávy bílé košile zvýrazňovaly jeho svalnaté předloktí. Nad zavřenýma očima mu trčely stříbřité kartáče mohutného, nestříhaného obočí. „Démoni…“, zvolna přerušil ticho, „ať už si myslíš, že existují nebo ne, vstupují a opouštějí těla obětí, jak se jim zamane.“ Vzdychl a odmlčel se. Jeho hluboký hlas a pomalá, důrazně dávkovaná dikce okamžitě opanovaly prostor. „Démony přitahuje především nenávist. Oni se jí živí, dává jim energii, je to jejich potrava. Také různé druhy čarování (brujería), vúdú, satanismus a modlářství jsou pro ně živnou půdou.“ Hněvivě se mu zkrabatilo čelo. „A zneužívání“, sykl.

Pastor Alvarez viditelně ví o svém charismatu. Pevně režíruje svůj projev a s přesvědčivou naléhavostí maluje realitu, o které mnozí – často včetně mě – pochybují. „Vidím démony. Zkus si to představit jako barevné skrumáže a proudy energie. Poznám lidi na ulici, kteří v sobě nosí démony.“ Zavřel oči. Ztišeným hlasem znovu vzdychl: „Já jsem si to nevybral. Bylo mi to dáno. Už 31 let bojuju s démonama.“

Vymítání

Exorcismus – řecky „vyhánění“ – je pradávná duchovní technika. Vychází z předpokladu, že člověka může napadnout jiná duchovní bytost, řekněme pro zjednodušení „duch“, usídlit se dočasně v něm a tím mu škodit. Exorcismus je pak souhrn úkonů, jak takového ducha vyhnat. O této praxi nalezneme zmínky napříč všemi známými kulturami. Od přírodních národů z Amazonie, Afriky či aboridžinců, přes Egypťany, Řeky, Inky, Maye, Židy, až k budhistům, muslimům a křesťanům.

Pravda, k uvažování o exorcismu je třeba připustit, že existuje i jiná skutečnost, než ta, do které se každé ráno budíme. A to může pro člověka z 21. století, s pevnou vírou ve vědecký pokrok, televizní zprávy a nekonečné zvyšování HDP, často představovat nepřekonatelnou překážku.

Veronica

Vyčerpaná žena klesla na židli. Řev ustal. Křeč v těle splaskla a povolila. Veronica propukla v bolestný, hlasitý pláč. Její slzy, rozpíjející se v černém makeupu ztrápených očí, sklouzávaly po lících a padaly na Luisovy ruce. Zanechávaly po sobě tmavé pěšinky, po nichž odtékaly strach, bolest a temnota, kterých jsme před okamžikem všichni byli svědky.

„Od malička jsem vídávala věci“, hlesla Veronica. Minulo několik hodin od rituálu a ona souhlasila s rozhovorem. „Jsem z prosté rodiny, spávali jsme všichni v jedný posteli… V noci… já jsem vídávala v noci… takové oči.“ Zarazila se. Chvíli hlasitě oddechovala a pak ustrašeně pípla: „Mívala jsem sny o ďáblovi.“

„Moje maminka…“, přerývaně pokračovala, „…narodila jsem se slabá, malá… Maminka později onemocněla, kvůli tomu těžkýmu porodu…“ Veronica sklopila oči: „Můj strýc mě znásilňoval, když jsem byla malá… Probíhal ve mně boj. Já tomu nerozuměla, nikdo mi to nevysvětlil… Proboha!… Měla jsem jen hroznej… hroznej strach.“ Zmlkla, jakoby ten strach znovu pocítila.

„Když jsem byla starší, můj otec a bratr mě vzali k psychiatrovi. Uviděla jsem tam dva démony, za nima stáli, jak do nich vnikli… vypadá to jako rentgenovej snímek… jeden byl tmavší, druhej… oni maj různý barvy, víte?… my jsme takovy domy…“ Zrychlila. Chtěla mi to všechno říct naráz. „…Domy s pokojema a oni do nich vnikaj, ty si myslíš, že to jednáš ty, ale já vidim, že to jsou oni. Oni – rozumíš!?“

Procedura vymítání

Technika křesťanského exorcismu, kterou praktikuje pastor Alvarez, jeho žák Luis a další vymítači, je založena na příkazech a symbolech. „Mluvíme na démona zvláštní tajnou řečí, které rozumíme jen my a ony – zlé síly. Ony zase na nás skrze posedlého mluví svojí cizí řečí. Je to vlastně souboj slov, souboj vůle a přesvědčení“, popisuje exorcista svojí techniku.

Na rovinu řečeno: zprvu mi to přišlo jako béčková zkomolenina latiny a španělštiny, obalená do zvuku hebrejštiny. Silně přesvědčivý zážitek během rituálu s Veronicou mě však znejistěl. Kdo je tady vlastně mimoň? Ten podivný chápek v kamuflážovém triku, co mumlá a vypadá jako šarlatán? Nebo já, poněvadž když zazní nějaká hatmatilka, tak už předem pochybuju?

„Démon například reaguje na slova modlitby, na jméno Ježíše, Boha, jsou to pro něj velmi nepříjemný podněty“, vysvětluje Hugo Alvarez, „proto se oběť tak často kroutí, sténá nebo slintá.“

„Měl jsem třeba případ – ženu – a té během vymítání tekla krev z očí a z uší.“

Odezva moderní doby

Obvyklou odpovědí moderní medicíny a psychiatrie na fenomén tzv. „posedlosti (duchem)“ bývá označení tohoto jevu za duševní poruchu. Počínaje schizofrenií, přes různé formy deprese až rozličným patologickým poruchám osobnosti. Ostatně – i sami exorcisté přiznávají, že mnoho případů posedlosti má kořeny jinde, než ve skutečném vniknutí cizí entity (ducha) do lidského těla či mysli.

Budeme-li se však ptát na příčinu, zdroj a pochopení těchto jevů, což je logickým krokem, chceme-li se jich zbavit – a můžete jim přitom klidně říkat schizofrenie, nebo posedlost, podle toho komu věříte víc – nedá vám doktor o nic lepší odpoveď než kněz. U naprosté většiny duševních poruch totiž medicína pouze „předpokládá“, co je jejich příčinou. Takže psychiatr nejistotu vyřeší plnou hrstí antipsychotik, které vás sice „posedlosti“ (vidin, halucinací nebo nezvladatelných stavů) zbaví, ale za to vyfasujete úplné emoční umrtvení, tělesnou závislost na užívaném preparátu, epilepsii nebo Parkinsona – to když budete „sypat“ dost dlouho. Na druhou stranu – můžete být ještě rádi. Ještě před padesáti lety by vám jeho kolega ve jménu moderní vědy vrazil železnou jehlu do čela, udělal lobotomii a šmik! – posedlost by byla pryč. Sice by z vás udělal zombie, ale podle medicíny byste byli „zdraví“.

Carina

„Můžu se zeptat – co vás sem přivedlo, slečno?“ Carina, křehká, sotva dvacetiletá tmavovláska, stydlivě ukázala na tři mladíky sedící v rohu templu. Carinin vymítací rituál proběhl překvapivě potichu, dívka nekřičela ani nebojovala, pouze se dlouze, úpěnlivě modlila. Když jsem požádal o rozhovor, zdvořile odmítla.

„No… jak bych ti to…“, Carinin přítel se podíval na druhého mladíka, údajně dívčina bratra, „ona… asi teda, já nevim, je… prokletá.“

Nevěřícně jsem zopakoval jeho poslední slovo.

„No, její bába praktikovala spiritismus a ňáký čarovaní“, týpek se neochotně rozmluvil, „to pak přeskočí na ní, rozumíš, to de přes generace, vona to má vod svý babičky, nese na sobě kletbu.“

„A co ona – jak to vidí Carina? Je tady vůbec dobrovolně?“

„Jo, jasný“, horlivě přitaká, „hele, vona si není jistá, jo, ale řiká, že vídává divný věci.“

Dar

Pastor Alvarez dokončil další seanci. Po zhruba dvaceti minutách modliteb a bolestného vytí, mu další mladá žena s pláčem podala malou sošku. Po chvíli zkoumání pastor prudce mrštil panenkou o podlahu templu. „Prrryč, démone!“ Porcelánové tělíčko se rozprsklo na podlaze. Exorcista se shýbl a zvedl ulomenou hlavičku. „Falešná modla. Byl v ní.“

„Jak jste to věděl, že démon byl v té sošce?“, vyptávám se zvědavě exorcisty. „Mám dar, prostě to vidim.“ Dobře. Tak tedy jinak: „A jak se pozná, že má někdo dar?“

Pastor Alvarez předal ženu Luisovi, opřel se o pódium a opět přivřel oči. „Já jsem ani nebyl moc křesťan, všelijak jsem to flákal. Ani do kostela jsem nechodil. Jednou se stalo, že mě požádal známý kněz, abych mu pomohl. Ani mi neřekl, že se jedná o exorcismus. Měl jsem mu jen pomoci. Byl to obzvlášť těžký případ, mladý člověk, byli jsme u něho doma. Já stál opodál a držel bibli, kněz odříkával modlitbu. Když tu démon zaútočil na kněze, ten spadl a ochrnutý nemohl nic dělat, tak na mě křikl: Čti! Čti modlitbu! Já ale bibli ze samýho strachu držel obráceně. Najednou jsem ale ucítil silnej proud jakýsi energie, tepla, na temeni hlavy a můj strach úplně zmizel. Bez bible, svýma slovama jsem křikl: Pryč, démone! Odejdi! A démon – k mýmu překvapení – skoro okamžitě opustil tělo oběti. Tak jsem pochopil, že mám ten dar.“

Vysvobození

Na rozdíl od římsko-katolických exorcistů, pastor Hugo Alvarez bere všechny případy a nedělá rozdíly. Katolická církev je totiž s vymítáním – řekněme – opatrná. Exorcistu musí oficiálně jmenovat biskup, vymítač žádosti o exorcismus důkladně prověřuje, dlouze zkoumá, jestli daná osoba netrpí „jenom“ duševním onemocněním. Přeci jen – řešení posedlostí je tanec na tenkém ledě – nikdo, a katolická církev už vůbec ne, se nechce ušpinit tím, když exorcismus skončí špatně.

Nakonec pak lidé, kterým nepomohla ani jejich rodina, ani moderní věda aplikovaná psychiatry, lidé, kteří nenašli spásu ani u katolické církve, zkrátka beznadějné případy, stojící většinou jednou nohou v blázinci nebo v nějakém ústavu, končí v templu u pastora Alvareze, kde zoufale hledají vysvobození ze svého – pro nás těžko pochopitelného, ale bolestně skutečného – utrpení.    

Zdroje informací Exorcism; Wikipedia (EN)
México, a la cabeza del exorcismo mundial; BBC Mundo
Exorcists in demand to purge Mexico's demons; The Guardian
Lobotomie; Wikipedie (CZ)

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.