Hořká chuť cukru

Valle del Cauca, Kolumbie – 2012

Vysloužilý americký školní autobus sviští silnicí a řeže ranní tmu. Motor ječí ve vysokých otáčkách jako bychom jeli závod o život. Na sedačce pro tři se nás tísní pět. Mačeta muže, klimbajícího vedle mě, sem tam cinkne o plechovou stěnu autobusu. Šedesát sekáčů třtiny, naštosovaných jeden na druhého, mlčky zírá do tmy. Jsou čtyři ráno. Na obzoru, za nekonečnými plantážemi cukrové třtiny v údolí Cauca, prosakuje temnou oblohou první ranní slunce.

Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Celý autobus je prosycen pachem propocených lněných košil a špínou ztvrdlých džínů. Nakyslý pach tmy mě náhle přenesl do mého dětství. Takhle přeci voněl můj otec, uvědomuju si. Vždy když se vracíval odpoledne z práce. Takhle totiž voní všichni muži, kteří těžce manuálně pracují. Ať v Kolumbii nebo v Česku.

Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Na plantáži, na jedné lodi

Autobus prudce zabrzdil. Vystupujeme. Zhruba půl hodiny jdeme pěšky, úzkou stezkou, podél tmavé, vlnící se zdi vzrostlé třtiny. Bořím do měkké půdy plantáže, zvlhlé ranní rosou. Tma se už skoro rozpustila a odkryla rovinatou, šťavnatě zelenou krajinu departamentu Valle del Cauca na jihozápadě Kolumbie.

Zastavili jsme. Muži se rozesadili, někteří na zvýšeném břehu meze, jiní přímo na kamenité cestě. Čas snídaně. Corteros (sekáči třtiny) snídají vždy až na poli. Vybalili otlučené ešusy z utěrek. Bělostná pára z vařené rýže stoupá v ranním slunci. Tu zavoní kus kuřete, tu pečený banán.

„Tumáš, najez se taky, blonďáku, ať vydržíš.“ Norman, asi padesátiletý mestizo s hustým knírkem mi strčil pod nos kousek svého masa. „Na – napij se panely“, přidal se vedle sedící černoch. „Dej si kousek banánu“, zahlaholil další. I přes to málo, co si přinesli na celý den, neváhal nikdo ze sekáčů a všichni se s neznámým gringem o to své málo podělili.

Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Zelené zlato

Když v roce 1540 španělský dobrodruh a válečník Sebastián de Belalcázar přivezl z Quita na svou nově založenou základnu v Yumbo, na tehdy ještě nedobytých územích dnešní Kolumbie, první sazenice cukrové třtiny, těžko mohl tušit, jak jeho čin – o pět století později – fatálně ovlivní život celého kraje.

Zhruba polovina veškeré orné půdy v údolí Cauca, bavíme se o nějakých dvou stech tisících hektarech, je pokryta plantážemi cukrové třtiny. Monokultura, jak říkají agronomové. Paradoxně tak kraj, kde se díky rajskému podnebí sklízí dvanáct měsíců v roce, musí většinu ze své spotřeby zemědělských produktů dovážet.

Když před asi deseti lety uzákonila vláda prezidenta Alvara Uribeho nařízení, že každý litr prodaného benzínu v Kolumbii musí obsahovat deset procent etanolu, pěstování třtiny ve Valle del Cauca ještě více narostlo. Sice stále převažuje produkce na cukr, ale biopaliva jsou pro všech 14 velkých cukrovarů v regionu zaklínadlem budoucnosti.

Netřeba ani dodávat, že kompletní byznys s biopalivy i s cukrem ovládá několik málo kolumbijských rodin (např. rodina Ardila Lülle), které mají letité a úzké vazby na politickou reprezentaci země, financují předvolební kampaně a zároveň vlastní nejvýznamnější média v zemi. Takže v Kolumbii, stejně jako v Česku, média poslušně papouškují slova „eko“ a „bio“, ale málokdo se ptá, proč země, kde podle údajů Světové banky žije asi 40% obyvatel pod hranicí bídy, pěstuje jídlo, které pak spaluje v nádržích aut.

Parádně vymyšlený byznys, ošéfovaný ze všech stran, do kterého nikdo nešťourá, dalo by se shrnout. Nebo taky novodobá forma nevolnictví pro oněch dvacet tisíc mužů bez vzdělání, kteří se každý den, ve čtyři ráno, šest dní v týdnu, řítí tmou v polorozpadlém americkém busu.

Přestože Kolumbie je v obecném povědomí spojována hlavně s pěstováním kafe nebo koky, produkce cukrové třtiny, ať na cukr či na tzv. biopaliva, je jedním z klíčových odvětví kolumbijského zemědělství. Kolumbie je pátým největším vývozcem rafinovaného cukru na světě. Díky ideálních podnebným podmínkám patří plantáže cukrové třtiny ve Valle del Cauca mezi nejvýnosnější na světě s průměrným výnosem 14 tun cukru z hektaru za rok. Celkově Kolumbie vyprodukuje kolem dvou a půl miliónu tun cukru ročně. Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)
Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Divoká třtina

„Chlapi, neska dosekáme tenhle sáh, tady až k cestě, sme to tam včera nedodělali, jasný?“ Celá frente, jak se skupině sekáčů tady v Kolumbii říká, se shromáždila kolem muže s vysílačkou. Cabo neboli náčelník skupiny rázně rýsuje dnešní pracovní den. „Kurva, cabo, zasejc divoká třtina, se na to můžu vysrat!“, rozlobeně si odplivl Edinson, jeden ze starších mužů. „Proč nás nepřidělej na pole blíž k cukrovaru?“

„Divokou třtinou“ nazývají corteros pole, kde třtina před sklizní nebyla vypálena ohněm. Taková plantáž je v podstatě neprostupná. Stvoly třtiny – to co se sklízí – se doslova dobývají mačetou z neproniknutelné džungle, která často dorůstá výše čtyř pěti metrů. Domov tarantulí a jedovatých hadů, skrytých mezi dlouhými listy třtiny, ostrými a tvrdými jak břitva.

Zčernalé rukavice a čepice, propocená trika omotaná kolem hlavy. Sekáči nedbajíce Edinsonových zlostných výlevů, zaujímají ve dvojicích pozice na svém tajo – úseku asi 30 x 10 metrů. Někteří si uvazují chrániče na holeně. Mačety při sekání často sklouznou po listech a corteros tak čelí riziku vážných zranění.

Je krátce po páté ráno. Mačety se zakously do zelené masy.

Plantáže, na kterých roste třtina neuspořádaně, stvoly jsou položené nakřivo, či vzájemně přes sebe, nazývají sekáči „opilou třtinou“. Velmi špatně se seká a dává mnohem nižší výdělky, protože trvá podstatně déle, než se sklidí. Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)
Vypalování plantáží před sklizní sebou nese nejen zdravotní rizika pro většinu obyvatelstva údolí (díky dýchání zplodin hoření ve vzduchu), ale i prakticky ovlivňuje každodenní život. Zuhelnatělé listy třtiny nesené větrem často pokrývají celé ulice a bloky domů ve vesnicích a městech, kilometry vzdálených od hořících plantáží. Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Kooperativní švindl

„Teď se vracim z pohřbu Daniela. Slyšels, co se stalo, ne?“ Adolfo Tigreros, kterému nikdo neřekne jinak než Tigre, mě přijal ve skromně zařízeném kanclu v městečku Florida. Odtud každé ráno rozváží autobusy sekáče po celém údolí.

Tigre je odborář. Přitloustlý chlápek s opoceným čelem, ale vždy v bílé košili. Nalil mi kafe, zapnul drnčící větrák a přisunul plážovou židličku. „Daniel Aguirre byl jeden z lídrů syndikátu sekáčů. Minulej teden ho sejmuli. Zbyly po něm tři děti“, vzdychnul Tigre. Ano, vzpomínám si, včera jsem to četl v novinách – klasický kolumbijský styl, za bílého dne, sicario (nájemný vrah) na motorce.

Vraždy odborových předáků čas od času plní stránky lokálního tisku. Ačkoliv se všeobecně ví, že zájmy velkých majitelů půdy v celé Kolumbii zajišťují ilegální paramilitární oddíly, závěr policie obvykle zní: spojitost vraždy s odborářskou činností neprokázána. Odbory byly až do nedávna zakázány i třtinovém byznysu – cukrovary nejsou v žádném ohledu nakloněny organizování svých dělníků.

Navíc před lety, po sérii protestních stávek za lepší pracovní podmínky sekáčů, vymysleli cukrovary fintu s tzv. kooperativami. Sekáči třtiny nyní v naprosté většině nejsou zaměstnanci cukrovarů, a nemají tedy řádné pracovní smlouvy, nýbrž jsou členové tzv. kooperativ, které pro cukrovary pracovní sílu najímají (outsourcují). Přišli chytráci v oblecích a sekáčům, chlapům mnohdy i bez základního vzdělání, napovídali, že od teď jsou „podnikatelé“, a že budou brát víc. Ale že si musí platit svoje zdravotní a sociální sami, a že když po třiceti letech otrocké práce onemocní, tak jim nikdo nic nedá, to jim říct jaksi zapomněli.

Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)
Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Žlutočerné peklo

Osm ráno. Slunce se vyhouplo nad zelené moře třtiny a začalo nesnesitelně pálit. Sice jsme tisíc metrů nad mořem ale kousek od rovníku. Celá skupina sekáčů se přesunula na další suerte, které bylo včera v noci vypáleno. Oheň strávil většinu třtinových listů, asi do výšky muže, a tak z popela tak trčí pouze očouzené stvoly. I přes boty cítím horký popel pod nohama.

Sekáči postupují žlutočerným peklem dopředu, mechanicky jako stroje. Obejmout levačkou pět šest rostlin – švih mačetou. Odsekat zbylé, nespálené listy. Odhodit černý klacek za sebe do řady. A znovu.

Zuhelnatělé kusy spálených listů víří vzduchem jak hejna neodbytných černých much. Ulpívají na do poslední nitě propocených košilích, lepí se mokré tváře. Vnikají s horkým nasládlým vzduchem do úst, do nosu.

Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

„Stejně nás nakonec zase vojebou.“ Mladý černoch s rudým hadrem omotaným kolem hlavy odhodil třtinové stvoly, zastavil se a na okamžik si vydechl. Využil jsem chvilky klidu a zeptal se opatrně na prachy. „Máš jedno, bloncku, kolik toho nasekáš, kapíruješ? “, dodal se silným přízvukem prozrazujícím pacifický region, „stejně je to šmélo na nás, dycky to bylo a bude tak.“ Mávl rukou a jeho mačeta se mocně zakousla do ožehnutých klacků.

Sekáči jsou placeni od úkolu, nikoliv od hodiny. Klíčovým faktorem ovlivňujícím výši jejich výdělku je kvalita a tím pádem váha stvolů. V blízkém okolí cukrovarů je údajně caña lepší a tlustší, takže sekáč má po zvážení posekané třtiny ze svých tajos vyšší hmotnost. Tedy víc peněz. Nicméně sekáč nemá žádnou šanci, jak zkontrolovat, zda firma zvážila skutečně jeho úsek, a zda ho zvážila poctivě. Prostě dostane pár čísel na výplatní pásce a ber nebo neber.

Na „divoké třtině“ posekají dělníci téměř o polovinu méně objemu, než na vypálené, za stejný časový úsek. Přesto může zkušený sekáč za den práce (10-12 hodin) posekat až pět tun třtiny. Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Život s třtinou

Krátce po poledni. Těžce zvedám foťák. Klepou se mi ruce únavou, nebo úpalem, těžko říct. Stín nikde. Jen horké spáleniště, pokryté hromadami černých klacků a žhnoucí slunce nad hlavou. Všechnu svojí vodu jsem už dávno vypil v deset ráno. A to jsem nijak nepracoval, jenom fotil. Bloumám vyčerpaně plantáží, v hlavě mi buší kladiva. Nedokážu pochopit, jak někdo může v těchto podmínkách pracovat každý den. Roky. Celý život.

„Je mi 56“, procedil mezi zuby starý cortero, aniž by se na mě podíval. Jako jeden z mála nepoužívá rukavice. Obě ruce má jak pokryté asfaltem – cukernatou šťáva třtiny se mu na nich smíchala s popelem. „31 let.“ Odpověděl tiše, až stydlivě, na mou otázku, jak dlouho pracuje na třtinových plantážích. „Nenosim rukavice, protože pak mam v rukách míň citu a musim klacky čapnout větší silou“, rozhovořil se muž, nepřestávaje sekat, „jenže já mam zraněnou ruku, mam v ní křeče, když jí namáham. V roce 2005, dyž sme stávkovali, tak mě trefili policajti patronou slzáku do ruky. Museli mi do ní dát ve špitále ňákou platinu nebo co. Vod tý doby tu ruku moc necejtim a mam v ní křeče. Tak nenosim rukavice, abych jí ulevil.“ Vyhrnul si propocený rukáv. Bělavá jizvu mu přetíná téměř celé předloktí.

Naprostá většina sekáčů trpí bolestmi zad, ramen a kloubů od jednostranné fyzické námahy. Artróza je nejčastější diagnózou, kterou si corteros vyslechnou, často ve velmi mladém věku. Díky interním pravidlům firem musí sekáč dokázat před jakousi komisí, že jeho nemoc je skutečně způsobena jeho povoláním a není „běžná“. Komise sedí kdesi v hlavním městě, sekáč nemá peníze na drahou jízdenku, navíc ani trochu nerozumí papírům, které mu firma poslala. Jak myslíte, že to dopadne s jeho důchodem?

Zhruba 85% veškeré sklizně třtiny je prováděno ručně - sekáním. Hlavním argumentem majitelů plantáží proti mechanizaci sklizně bývá tvrzení, že by zavedení strojů způsobilo masivní nezaměstnanost v rurálních oblastech. Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)
Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie) Hořká chuť cukru (Valle del Cauca, Kolumbie)

Zakalíme

Blíží se čtvrtá odpoledne. Několik dvojic ještě dosekává svoje tajos, ale většina sekáčů už znaveně sedí na mezi, pod rozložitým mangovníkem, a čeká na autobus. Přišel cabo a rozdává výplatní pásky. „Jenom tři tuny za čtvrtek!?“, ucedil Edinson a rozhořčeně zaklel, „si ze mě dělaj kozy!?“ Máchnul mi vztekle papírkem před nosem. Snažím se zorientovat v číslech, ale jediné zřetelné číslo je 220.000 pesos. Výplata za týden. Nějaké dva tisíce korun.

„Nesééér, hombre!“, přichomýtnul se k nám další cortero s výplatní páskou v ruce. Chytil Edinsona spiklenecky kolem ramen. „Pojď neska večer zakalit, Edie. Něco máme, tak to oslavíme, co?“, snaží se zlomit parťáka na večer. „Tady blonďák pude s náma“, otočil se náhle ke mně „Zajdem za kurvama, zakalíme, žes tos nezažil, ti přisahám.“ Se smíchem odmítám. „Neblbni, blonďáku“, překvapeně se zatvářil cortero a zarýmoval oblíbené kolumbijské rčení, „Amor de lejos es para pendejos. (*)“


(*) Věrnost je pro blbečky.


Zdroje faktografických informací
El Sector Azucarero Colombiano en la actualidad; Asocaña
Centro de Investigación de la Caña de Azúcar de Colombia
Colombia Pursues Sweet Dream of Becoming a Sugar-Cane Ethanol Powerhouse; The New York Times
Sugarcane Ethanol Production in Colombia; Theresa Selfa, Carmen Bain and Renata Moreno
The sugarcane industry in Colombia; Héctor Mondragón
El TLC ignora la explotación; Washington Office on Latin America
Agencia de información laboral; Escuela Nacional Sindical