Jesus Combat

Cali, Kolumbie – srpen 2004

„Tě okradli nebo co?“, zahuhlal kníratý taxikář do zpětného zrcátka. „Ne, vyhoďte mě naproti policejní stanici Fray Damian, u toho bufetu.“ Taxík zakroužil po nájezdu a zařadil se do čtvrtého pruhu hlavní magistrály protínající dvoumiliónové Cali od severu k jihu. Uvízli jsme v zácpě, dusivý horký vzduch zaplnil taxík, jen co jsme přibrzdili. Plastiková figurka Ježíše Krista na krizi, zavěšená na zpětném zrcátku, se lehce kýve dopředu a dozadu, vždy když popojedeme dalších pár metrů v moři ostatních žlutých taxíků.

„Nemáš cigáro?“ Taxikář si zapálil moji malborku a pokračuje v konverzaci do zrcátka: „Calvario je moc špatná čtvrť, je to kotel. Za druhým rohem té oholí do slipů, nic ti nenechají a můžeš děkovat Ježíši Kristu – našemu spasiteli, že ti nevzali život.“ Žlutá kolona se pomalu rozjela. „Calvariu se každej slušnej Kolumbijec vyhne, žije tam ta největší chátrá z Cali, co tam chceš pohledávat?“

Taxík sviští uvolněnou magistrálou, bilboardy plné tropických barev se mi rychle míhají před očima. „Hledám člověka, který si říká El Sheriff. Lidi mi říkali, že on jediný – mimo policajtů – může Calvario projít.“ Taxikář zmlkl a přeměřil si mě pohledem přes zpětné zrcátko. „Vy ho znáte?“, napadá mě, že by mi snad pomohl ho najít, ale taxikář zakroutil hlavou: „Ne, neznám“, a po chvilce ticha ukončuje naší konverzaci přes zpětně zrcátko, „ale už jsem o něm hodně slyšel.“

El Sheriff

Vystoupil jsem z taxíku a rychle zaplul do špinavého bufetu na rohu ulice. Tady jsem před pár dni náhodou na El Sheriffa narazil. Sondoval jsem informace o Calvariu od unuděných černých týpků , kteří posedávali na plastikových židlích svázaných řetězem k sobě a typicky kolumbijským způsobem zabíjeli čas – hráli domino. „Amigo, prober se! Do Calvaria se nedostaneš, to je kotel. Vrhnou se na tebe jako kobylky a strhaj z tebe všechno“, domlouval mi otcovsky jeden z nich. „Jedině že by tě tam vzal El Sheriff, toho oni respektujou“, tiše se ozval za pultem prodavač, „počkej chvíli, určitě se tu objeví, vždycky tady touhle dobou prochází.“

Objevil se, za pár minut se v rohu bufetu posadil starý hubený černoch v tmavé hnědém obleku a žluté kanárkové košili. Měl hodně černou pleť jakou mívají afričtí černoši, plnou vrásek, stříbrné krátké vlasy nad ustupujícím celém. Šlachovitými prsty plnými zlatých prstenů obřadně uchopil krátké plastikové brčko, zamíchal si s ním kafe a natáhl si nohy. Perfektně naleštěné kožené boty a na srdci připíchlá šerifská hvězda se zablýskly že stínu. Zdvihl ruku, aby zavolal prodavače a vytažené sako odhalilo stříbrný revolver za pasem.

Kolumbijská realita

Aby bylo jasné hned zkraje: kolumbijská realita obvykle nekončí titulkama. Těžko někoho obviňovat a stejně těžko někoho bránit. Ale popořádku, pro aspoň lehké pochopení současného stavu je třeba se vrátit asi padesát let zpátky. Od roku 1948 se Kolumbie nachází ve vleklém vnitřním konfliktu. Skupin soupeřících o moc je mnoho a jeden – zvlášť gringo – se v tom těžko vyzná. Na jedné straně stojí vláda a vojsko, to je ještě celkem jasné. Už zamlženější je, že žádná vláda se nedostane k moci bez tichého souhlasu patronů kontrolujících narkobyznys. Proti ní stojí nespočet guerrillových skupin, z různých revolučních hnutí (FARC, ELN, EPL, ...), která se zformovala již v padesátých letech. Většina z nich je nepřímo napojena na kšeft s drogami. Zapomeňte na Che Guevaru a vzpomeňte si – pokud jste to někdy slyšeli – kolik stojí kokain propašovaný do Evropy a kolik kalašnikovů se dá za tyhle peníze pořídit. Guerrilla neprodává, ale kontroluje oblasti produkce – 55% kolumbijského území je téměř neobydleno a právě tady se bílé zlato vyrábí a právě sem, do Země Nikoho, vláda nikdy nedosáhne.

Třetí důležitou silou jsou takzvaní paramilitares. Žoldáci. Bývalý členové elitních vojenských jednotek a policie, případně i guerrilly, lidé, kteří za peníze bojují pro kohokoliv. Jsou proslulí svou krutostí. Claudia, správkyně malého hotýlku v Cali, vypráví: „Nahoře v Paramu, se v jedný vesnici ukrývala malá skupinka guerilleros. Někdo zaplatil paramilitares a ti vesnici přepadli. Těhotné ženě uřízli hlavu a hráli s ní fotbal. Pro výstrahu ostatním.“ A aby toho nebylo málo, mnoho skupin paramilitares se v posledních letech osamostatnilo a bojují nezávislé, na vlastní pěst. I oni se chtějí podílet na rozdělování obrovského balíku narkodolarů – Kolumbie stále produkuje tři čtvrtiny světové spotřeby kokainu.

Jeden z vesničanů, se kterým jsem cestoval v horách blízko Pereiry, v tzv. červené zóně, mi kolumbijskou realitu shrnul: „Nikdo neví, kdo je kdo. Nevím jestli řidič autobusu není informátor guerrilly, nevím jestli zítra nezaútočí na mou vesnici ’paracos’ (paramilitares), protože je někdo z mých sousedů udal vojsku. Nevím a neptám se na nic. Nechci se do toho zaplést, nechci zmizet.“ Situace je – jednoduše řečeno – nepřehledná. Připomíná Divoký Západ, zákon a právo je na straně toho, kdo drží v ruce zbraň. Lidé nemají nárok domoci se svých práv legální zákonnou cestou, a proto berou zákon do svých rukou, případně se obrátí na někoho, kdo to – samozřejmě za peníze – udělá místo nich. Pro tyto lidi, samozvané strážce pořádku, se v Kolumbii vžilo označení Mano Negra – černá ruka.

Příklad: jste farmář a guerrilla vám zabaví vaší úrodu. Vezmete své ušetřené peníze, najdete velitele ’paracos’ a ti věc velmi rychle vyřídí. Nebo: máte malý obchůdek vedle magistrály v Cali. „Chátra“ z Calvaria vám ho vykrade. Jediný, kdo vám v tuhle chvíli pomůže je člověk, kterého hledám teď i já – El Sheriff. El Sheriff je Mano Negra.

Legenda

Domlouvat si v Jižní Americe schůzku je vždy tak trochu sázka. Když dotyčný(á) přijde o dvě hodiny později, můžete si být jisti, že jste vsadili na dobrého koně, protože hodně jihoamerických schůzek jaksi vyšumí do prázdna. Tím chci říct, že když se El Sheriff druhý den neobjevil, ani mě to nepřekvapilo. Prachy jsem mu nenabídl – zájem o další setkání byl poněkud jednostranný. Objednal jsem si tedy další kafe v plastiku a pozoroval hemžení na protější straně ulice – o blok dále začíná Calvario, nepsaná hranice mezi dvěma světy je vzdálena méně než sto metrů. „Ráno kolem desátý tady prošel“, vytrhl mě prodavač z pozorování, „nahoře, asi pět bloků na sever, v malým bufetu jako je tenhle, tam často sedává, tam ho najdeš.“

Za pár minut jsem se rozhlížel po dalším tmavém lokále s velkou svítící pepsiledničkou. „Promiňte, hledám El Sheriffa ...“ Pět sekund ticho a zkoumavé pohledy. „Nikoho takovýho neznám!“ odbyl mě rázně chlapík za ošoupaným pultem. Vyšel jsem zpátky na ulici a začal se rozhlížet s mapou v ruce. Starý trik: ztracený turista. Za okamžik „se chytli“ naháněči z vedlejšího obchůdku s botami. „Je to vysloužilej policajt, v důchodu. Chodí tudy, je to jeho rajón. Díky Bohu, a Ježíši Kristu – našemu Spasiteli, že tu chodí každej den, ta verbež z Calvaria nám nedá chvíli klidu.“ Další kluk, s nagelovanýma černýma bodlinama na hlavě, přidává: „Má dvě pistole, jednu za pásem a druhou záložní má dole nad kotníkem, jednou jsem ho viděl, když si ji tam strkal.“ Vyzvídám dál. „Bojoval ve válce, v Korei, když byl mladej, zabil prej spoustu lidí ...“ Napadá mě na čí asi straně bojoval, ale než jsem se stačil zeptat, naháněči se rychle loučí a mizí v krámku. Majitel se přišel podívat, co dělají, že nenahánějí.

Vracel jsem se pěšky podél hlavní třídy, která tvoří hranici Calvaria. Jakoby lusknutím prstů se změť barevných obchůdku proměnila v zatažené plechové rolety pokryté mastnou špínou. Několik náhodných chodců, kteří mě rychle míjí, výmluvným gestem ukazují na moji brašnu. Prošel jsem opatrně další blok. Za dalším rohem, jen několik metrů za mými zády, se ozval řev. Rychle jsem se otočil. Tři čtyři špinaví černí kluci, ne starší než patnáct, se zpoza rohu vrhli na cyklistu projíždějícího po hlavní třídě. Za okamžik s vítězným povykem utíkají dovnitř, do pro ně bezpečného Calvaria a ten nejsilnější, první, má na ramenou pověšené cyklistovo kolo. Ani ho nenapadlo, že by na něm mohl ujet. Cyklista rezignovaně stojí u krajnice a nemá daleko do pláče.

Ten den jsem se do hotelu vrátil taxíkem.

Kotel

Calvario, jeden že dvou kotlů v těsně blízkosti centra Cali, není větší než deset krát deset bloků. V prostoru, který mezi sebou svírají dvě hlavní třídy, žije zhruba dva a půl tisíce lidí. Není to favela, jak by se mohlo zdát. Favela víceméně funguje jako komunita, exituje tu i jistá sociální hierarchie, mohou v ní být v rámci možnosti bohatí a chudí. A hlavně: favelu řídí lidé zevnitř favely. Naproti tomu v Calvariu existují pouze dva způsoby života. Buďto můžete ležet na ulici v odpadcích nebo ty stejné odpadky se snažit sbírat a prodávat na recyklaci. Nic mezi, nic víc. Každý je tu sám za sebe, každý musí urvat co nejvíce, nelze čekat jakoukoli pomoc od lidí kolem.

O bytí a nebytí rozhodují lidé zvenku – majitele domů (nájem se platí denně!), obchodníci s recyklaci (podle slov jednoho z obchodníků se na recyklaci dá vydělat balík, protože výkupní cena je směšná), a samozřejmě policie. Nebo Mano Negra, to záleží na vás. Snad jediným plusem v téhle mizérii – a myslím si, že to asi byl jeden z hlavních důvodů, proč se sem v sedmdesátých letech začala městská chátra stahovat – je blízkost centra. Velkoměstské centrum vyprodukuje denně neuvěřitelné množství odpadů. Odpad je hlavním zdrojem přežití pro převážnou část obyvatel Calvaria. Sbíráním kartónů, hliníkových plechovek, prolézáním velkých černých odpadkových pytlů před prosklenýma výlohama v centru, však rozhodně nezbohatnete. Za kilo papíru se platí dvě české koruny! Když se budete hodně snažit, od výdělku odpočtete denní pronájem dvoukoláku (20 korun), horko těžko zbyde na jídlo pro jednoho dospělého na den. Relativní blízkost centra je tak vlastně dvousečná: sice je tu dost odpadů (zdroje obživy), ale vysoké ceny za jídlo srazí denní zisk opět na nulu. V lepším případě. V tom horším několik dní bez jídla, postávání před restauracema a čekání, co kdo nechá na talíři nedojezeno.

Děti řeší svůj hlad čicháním lepidla. ’Boxer’ – jak tomu svinstvu říkají – zahání hlad, ale nevratně ničí všechno ostatní. Každý opravář bot jim ho za pár babek prodá a děti se zamlženýma očima a flaškou lepidla u pusy zapomenou na všechno. Po několika letech denního užívání umírají v permanentním třasu a s dírama v plicích.

Jesus Cristo

Kolumbie je hluboce křesťanská země. Se všemi pro i proti, co s sebou křesťanská víra nese. Nepřekvapí tedy, že jediná hmotná pomoc, která do Calvaria plyne, je pomoc ve jménu Ježíše Krista. V Cali najdete nespočet křesťanských spolků, ve kterých se sdružují běžní lidé střední třídy, kteří – a to chci zdůraznit – naprosto upřímně věří, že je jejich povinností pomáhat těm, co je třeba zítra na ulici okradou. A tak ten řev, co je z Calvaria nejvíce slyšet, řev z hladu, utišují každý čtvrtek Samaritanos de la Calle, každé úterý členové Alegría en Espiritu, každou druhou neděli nějaká další parta, všechny ve jménu Ježíše Krista uvaří polévku a rozdají ji mezi obyvatelé Calvaria. Nikdo je za to neplatí, jídlo vaří že svých vlastních finančních zdrojů a nic za to zdá se – alespoň v rovině světské – nechtějí. Jeden asi dvacetiletý mladík že spolku Alegría en Espiritu mi řekl: „Chodím sem pomáhat, protože Ježíš Kristus - náš Spasitel, miluje všechny lidi bez rozdílu.“

Mano Negra

„Ten chlap má snad smlouvu s ďáblem“, kroutí hlavou ochrankář s krátkou brokovnicí v ruce, stojící před drogerií na rohu Calvaria. Po dvou týdnech jsem se vrátil do Cali a znovu zkouším najít El Sheriffa. „Slyšel jsem, že se dostal do křížku s nějakou bandillou.“ (Bandillas – gangy ozbrojených dětí, fenomén rozšířený napříč Jižní a Střední Amerikou, tlupy dětí ulice, bez rodičů, tedy přesněji řečeno, bez toho aby znali svoje rodiče, všichni s pistolí a snem o vlastní UZIně, věk začínající někdy na sedmi osmi letech. Gangy bojují mezi sebou, zabíjejí se navzájem bez nejmenšího slitování. V Medellínu se jim říká Sicarios, nájemní dětští vrazi.)

„Objevili se tady v Calvariu, nikdo neví odkud a protože měli pistole , nadělali spousta hluku. Vykradli pár obchodů a tak.“ Ochrankář se na chvíli zarazil, rozhlídl se, jakoby zrovna kotroloval, jestli nestojí nějaký výrostek za ním s pistolí v ruce a pokračoval: „Třikrát po něm vystřelili z blízkosti a všechny kulky ho minuly.“ „A co ty kluci?“ zajímá mě jak to dopadlo. „Jeden se zabil, spadl z motorky, když mu chtěli utéct, druhyho El Sheriff zastřelil na ty samý motorce a zbytek tlupy zmizel pryč, utekli.“

„Nevíš, kde najdu El Sheriffa?“ Ochrankář si mě zase tím zvláštním způsobem přeměřil očima: „El Sheriff má asi padesát obchodů tady na avenidě, všichni mu platí za ochranu. Každej měsíc, prvního, vybírá. V pátek je prvního.“

Stal ve stínu domu a nehnutě pozoroval rozmlácené okno na protější straně avenidy. Šerifskou hvězdu měl pověšenou na stříbrném řetízku kolem krku, kravata, sako, naleštěné boty, stejně jako poprvé, když jsem ho potkal. Věděl, že ho hledám. „Vím o všem, co se tu děje, jsem tu už pětatřicet let“, řekl mi později. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s náboji a nabil si svůj stříbrný revolver. Naprosto v klidu, na hlavní ulici, šestkrát zasunul náboj do bubínku a prstem ho roztočil. Zbraň cvakla, El Sheriff schoval ruku s prstem na spouští revolveru do široké kapsy svého saka. „Tak pojď, chtěl si přece vidět Calvario, ne?“

Calvario

Vešel jsem spolu s El Sheriffem do Calvaria. Pomalu, středem prašné ulice plné odpadků, míříme do středu kotle. Ozvalo se krátké písknutí a desítky hlav se naráz otočily – nnejenom El Sheriff ví o všem, co se tu děje. Nejméně polovina všech lidí na ulici v mém zorném poli se ihned úprkem schovala v temných chodbách rozpadlých domů. Ostatní nás mlčky pozorují, přimhouřenýma očima, provázejí nás studenými pohledy. „Hijos de puta!“, ozvaly se nadávky zpoza oken zakrytých průhlednou plastikovou fólií, ale El Sheriff nehnul ani brvou.

„Buenas tardes“, servilně s úklonkou a křečovitým úměvem nám popřál dobrého odpoledne chlapík stojící před velkými žlutými vraty. Později se mi představil jako obchodník s recyklaci. El Sheriff se rozhlédl po oknech v prvních patrech a zastavil se. „Kdybyste něco potřeboval, rád vám posloužím“, obrátil obchodník svůj křečovitý úsměv ke mně. Několik osob, většinou špinavých mužů neurčitého věku, se k nám plaše, po způsobu divokých pouličních psů, přiblížilo. Snad je zajímal můj rozhovor s obchodníkem nebo si mě chtěli prohlédnout zblízka, nevím. Zvedl jsem foťák a v tom okamžiku mě nejbližší z nich praštil prázdnou pet lahví do objektivu. Reakce El Sheriffa byla blesková: vytasil ruku s revolverem a drsně zařval. Chlapíci se rozutekli, jak když střelí do hejna vrabců.

„Jdeme“, zavelel nekompromisně můj průvodce. Pach rozkladající se moči a hnijících zbytků ovoce nabyl na intenzitě, minuli jsme další blok. Na rohu polorozbořeného domu hoří oheň, bosý nahý muž s bedry zahalenými černým plastikem mi mlčky podal ruku. Stiskl jsem špinavou kůži ztvrdlou jak rašple. Vyhublá snědá žena v letech na mě promluvila zvláštní neznámou řečí, po chvíli jsem pochopil, že mluví německy s těžkým španělským přízvukem. „Žila jsem devět let v Hamburgu, mám za muže Němce“, pokračovala španělsky, „asi se tam vrátím, je to tam lepší než tady.“ Oči mi sklouzly na její bosé špinavé nohy plné vředů a nevěděl jsem, co bych ji na to řekl. „Vyfoť támhleto okno“, ozval se El Sheriff a kývl směrem k rozbitému otvoru ve zdi na protější straně ulice, „tamtudy proudí všechny kradený věci v Calvariu.“ Odbočili jsme do dalšího bloku, opět půlka lidi z ulice zmizela, jen co nás uviděli. Nadávky, smích a zvědavé umouněné děti, které se mě chtějí dotknout.

Dívčina s namalovanou bílou maskou pod očima a flaškou ’boxera’ na rtech se zezadu tiše přitočila k El Sheriffovi. Než jsem stačil cokoli říct, šáhla mu na ruku s revolverem. El Sheriff sebou trhl, tasil rychle zbraň a zakřičel směrem k ní: „Puta!“ Dívka na jeho hrubou nadávku a zbraň v ruce vůbec nezareagovala. Smála se mu do očí, byla úplne sjetá z lepidla. „Vyfoť mě!“, vrhla na mě kalný pohled a oběma rukama mě objala za ramena. Ucítil jsem chemický pach lepidla z jejich úst a pot jejího těla. „Tak co, stačí ti to?“, zeptal se me El Sheriff s kamenou tváří, „nebo chces vidět i druhej kotel, je to blízko, jenom tamhle přes ulici.“

Bůh dal Kolumbii

Když jsem o dva měsíce později odjížděl z Kolumbie, jedna žena v Cartageně mi řekla: „Bůh dal Kolumbii nezměrnou krásu, bohatství, úrodnou půdu, a aby vyrovnal harmonii, dal stejným dílem krve, násilí a utrpení.“    

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.