Lidé z bažin

Tumaco, Kolumbie – červenec 2010

Špička laminátového člunu ztěžka odkrajuje hnědé vlny v zálivu. Boky přeplněné loďky se v jednotvárném rytmu noří do zakaleného zrcadla vodní plochy. Vytrvale jemně prší. Proplétáme se spletitým pobřežím jihokolumbijského Pacifiku a hledáme příhodné místo pro sběr pianguy. Po téměř hodině navigace vplul člun plný sběračů mušlí úzkým kanálem do temného bludiště mangrovníkových pralesů.

Lidé z bažin (Kolumbie)

Sytý, nahořklý pach bažiny se rozpíjí ve vlhkém vzuchu nad temnou hladinou kanálu. Vzdušné kořeny mangrovníků se plazí celým šerosvitným prostorem až do výše několika metrů a tvoří tak hustou, skoro neproniknutelnou pavučinu. Opírají se o sebe, žerou si vzájemně prostor jeden druhému, roztahují se, přetlačují se. Jako by stromy spolu bojovaly. Husté koruny nepropustí dovnitř labyrintu skoro žádné světlo, a tak dole, na hranici bahna a vody, vládne věčný soumrak.

Urputně smýkáme zatěžkanou lodí mezi nahými mokrými kořeny trčícími z hnědé laguny. Boky člunu kloužou po bahnitých březích, obnažených silným odlivem. Laminát skřípe po vrásčité kůře kořenů. Někteří concheros (sběrači mušlí) vyskakují na nejbližší mangrovníky, aby ulehčili proplutí lodi hlouběji do labyrintu. Po několika stech metrech se špička člunu zapíchla do bahna.

Konečně. Mokrýma dlaněma si marně otírám mokré čelo. Zvláštní ticho uvnitř bludiště narušují ozvěny dopadajících vodních kapek. Déšť vzdáleně šumí.

Na pobřeží kolumbijského Pacifiku panuje celoročně tropické vlhké klima, s průměrnou roční teplotou 26.2°C. Nejvyšší průměrné teploty jsou během dubna (30°C) a nejnižší v září (21.3°C). Relativní vlhkost vzduchu se pohybuje okolo 84%. Roční úhrn srážek dosahuje 2105 mm, s tzv. obdobím dešťů mezi lednem a červnem. Oblast (pobřeží departamentu Nariño) má v průměru 153 deštivých dní v roce. Lidé z bažin (Kolumbie)

Gringo v bahně

Vyskočil jsem z lodi do bahnitého břehu, stejně jako ti přede mnou. Nečekaně jsem se však zabořil – bažina mě vcucla téměř po kolena. Překvapeně vrávorám v měkkém bahně a pokouším se udělat krok směrem ke kořenům a zachytit se jich. S vypětím všech sil jsem vytáhl jednu nohu. Bahno jí s mlasknutím pustilo. Přenesením celé váhy na druhou nohu jsem se však zabořil ještě hlouběji. Potácím se v bahně, už skoro po pás. Navíc mě to zřetelně táhne dolů. Zmocnila se mě panika.

„Hej!“ Mávám bezradně rukama. „Héééj! Pomozte mi, prosím!“ Nejblíže stojící concheros si všimli vyděšeného gringa. Dover se hlasitě rozchechtal: „Hele, ho tam necháme, ne? Dyk říkal, že bude ‚mušlovat‘ jako my.“

Lidé z bažin (Kolumbie)

Mangrovy

Mangrovové pralesy se nacházejí na mořském pobřeží v oblastech tropů. V mělkých říčních deltách, v tzv. brakických vodách, kde se slaná mořská voda mísí s vodou říční, vytvářejí stromy (převážně z rodu Rhizophora) neprostupná bludiště. Vysoké chůdovité kořeny mangrovníků vyrůstají přímo z vody močálu a jsou periodicky zaplavovány slanou vodou přílivu. Avšak díky unikátní schopnosti zpracovávat mořskou vodu, mangrovové stromy vylučují přebytečnou sůl kořeny nebo spodní stranou starých listů. Ve společenstvech živočichů, kteří zde žijí, převažují bezobratlí, mezi jinými tmavá mušle, na Americkém kontinentě zvaná piangua.

Lidé z bažin (Kolumbie)

Pavučina

Dover zručně odlomil dlouhou pružnou větev mangrovníku. Dlouho vybíral očima místo v bahně, než opatrně našlápl a hodil mi větev jako provaz. „Čum, kam šlapeš, ’kou má břeh barvu, čéče gringo!“, poučuje mě svým těžko srozumitelným afro-kolumbijským dialektem. „Tě kousne pejesapo, a co my tady s tebou, eh?!“

Po chvíli usilovného soukání udýchaně balancuju dva metry nad bahnem v pavučině vzdušných kořenů, vedle Dovera. „Taky koukej, esi sou mangrovníky zdravý, ať se nezloměj. Si těžkej s těma svejma foťákama.“ Držím se křečovitě mokrých kořenů, dlaně mi po nich sklouzávají a ostré bradavičnaté výčnělky je rozdírají do krve. Když se opřu, celý svazek kořenů ujíždí nekontrolovaně do strany. Kořeny se pod každým mým našlápnutím prohýbají, jako by byly z gumy. Připadám si jako slepý provazochodec. Marně se pokouším následovat sběrače. Ti se okamžitě rozeběhli po síti kořenů. Rychlými přískoky – hop, hop, bez držení rukou – jen odrazy, se rozutekli a zmizeli v hloubi mangrovového labyrintu, stejně zlehka jako pavouci po pavučině.

Každá skupina sběračů má vytipované oblasti sběru, kam jezdí na člunech poháněných závěsným motorem. Ačkoliv mangrovníkové pralesy nikomu nepatří, některé skupiny si značkují svá teritoria, například zavěšením igelitových „vlajek“ na stromy ve vstupních kanálech. Zóny se navštěvují zhruba v týdenním intervalu. Lidé z bažin (Kolumbie)

Emerita

Emerita se shýbla a její ruka v zelené gumové rukavici se zanořila asi po loket do bažiny. Oranžové šortky promoklé deštěm se natáhly a vykreslily silné nohy mladé mulatky ponořené až po lýtka do černého bahna. Emerita „mušluje“ bosá, na holínky prostě nemá.

Šmátrá poslepu v bahnitém podloží, hned vedle kořenu. Bažina odpovídá tlumeným mlaskavým zvukem. Sběrači se domnívají, že piangua se vyskytuje více vedle kořenů, než ve volném prostoru. Emerita vytáhla zabahněnou ruku. S bolestivou grimasou napřímila záda. Nic. Úkrok stranou, další kořen, další pokus.

„Nefoť mě!“, ušklíbla se na mě a poodešla několik kroků. „Dyk sem úplně špinavá.“ Sklonila se pro pohozený hliníkový kotlík a zapalovačem zažehla několik kousků kůry stromu palo santo. Bělavé obláčky silně páchnoucího kouře odpuzují mračna komárů, kteří na nás útočí od prvního okamžiku mezi kořeny. Malárie a jiné tropické horečky jsou pro concheros běžnou součástí života.

Lidé z bažin (Kolumbie)

Piangua

Piangua (Anadara tuberculosa – návka hrbolatá) je mlž s dvouchlopňovou lasturou, který žije v bahně mangrovníkových pralesů, na západním pobřeží amerického kontinentu, od severního Mexika po Ekvádor. Dospělá škeble měří čtyři a více centimetrů. V Kolumbii byla piangua odjakživa sbírána ženami (piangüeras) a dětmi z chudých afro-kolumbijských vesnic v pacifických departamentech, především v Nariñu a v Chocó. Díky vysokému obsahu proteinů byly tyto mušle vždy důležitým zdrojem jejich obživy.

Mušle Anadara tuberculosa je v různých zemích známá pod různými jmény. V Kolumbii a v Kostarice je to piangua, v Mexiku se mušli říká pata de mula, tedy něco jako „oslí tlapa“. V Panamě je to chucheca, v Salvadoru curil a konečně v Nikaragui, Ekvádoru a Perú je to prostě concha negra, čili „černá mušle“. Lidé z bažin (Kolumbie)

Marleny

„Jak to dééé?“, zavolala Emerita na starou, asi šedesátiletou černošku Marleny, která „mušluje“ kousek od hlavního kanálu. „Níííc!“, zahulákala doňa Marleny. „Mám půl košíku, je to špatný, nic tu neni, sem řikala, sme měli jet na Boca Grande.“ Marleny se protáhla mezi několika kořeny a ukázala mi poloprázdný košík spletený z bužírky. „Víš, je to špatný. Dřív sme nasbírali třeba pět set, šest set mušlí za šichtu.“ Doňa Marleny strávila celý svůj život mezi kořeny mangrovníku. „Neska najdou stovku, dvě, lidi se vracej z mangrovů vosolený.“ Osolený je v kolumbijské španělštině ten, který nemá štěstí.

„Ti řeknu vtip, jo?“, ozvalo se mi za zády. Drobná mulata jménem Silvia se přehoupla přes spleť kořenů. „Dyž sem dřív žila sama v džungli, jednoho dne se rozvodnila řeka. Vzala jsem teda krabičku vod sirek, skočila do ní a přeplula na druhou stranu.“ Vykulil jsem bezděčně oči. Na okamžik jsem měl pocit, že chápu Marquézovy příběhy o létajících kobercích.

Lidé z bažin (Kolumbie) Lidé z bažin (Kolumbie)

Plenění

Během posledních několika dekád se rychle mizející mušle stala předmětem silné obchodní poptávky ze sousedního Ekvádoru. Afro-Kolumbijci začali mušle sbírat k prodeji. Netřeba ani dodávat, že živelné drancování způsobilo drastický pokles populace těchto mlžů.

Navíc – rozsáhlá migrační vlna uvnitř Kolumbie, důsledek letité občanské války, přinesla do Tumaca, jediného pobřežního města na jihu Kolumbie, tisíce válečných uprchlíků. Lidé, kteří nemají ani majetek ani vzdělání, končí ve slumech, a protože ke sbírání mušlí nic nepotřebují, je pro ně „mušlování“ jediným východiskem z mizérie.

Zóna zálivu Tumaco zajišťuje 60% celkové produkce mušle piangua v Kolumbii. Zhruba 15-20% mušlí se prodává na domácím trhu, 80% produkce směřuje do Ekvádoru. Odhady hovoří o zvýšení sběru ze zhruba 100 tun mušlí za rok v 70. letech na současných 3200 tun. Kolumbijský vědecký institut INVEMAR (Instituto de Investigaciones Marinas y Costeras) uvádí, že concheros ročně sesbírají na 300 miliónů kusů mušlí. Nejen proto zařadila Kolumbie pianguu v roce 2002 do své „Červené knihy“ zvířat ohrožených vyhynutím.

Lidé z bažin (Kolumbie)

Pejesapo

„Aaaaj!“ Mlaskání močálu naráz propíchl ostrý výkřik. Doňa Marleny sebou škubla a vytrhla ruku z bahna. „Co se stalo?“, zvolala doňa Silvia, která „mušluje“ opodál. „Bože! Snad vás nekousl pejesapo?“ Stará černoška si usilovně tře prsty na levé ruce a tiše naříká.

Silvia se hbitě probrodila bahnem k Marleny. Setřela bahno z Marleniny ruky svým tričkem. Na rozmokvalé růžové kůži je vidět zarudlá skrvna. „Pejesapo je hrozně jedovatej“, vysvětluje mi Silvia zatímco omývá ruku své sousedky hnědou vodou z močálu. „Když tě kousne, seš na pár tejdnů vyřízenej, nemůžeš jezdit mušlovat. Voteče ti to, zčerná ti to, znala sem concheru z Changui, tý museli uříznout nohu, kam jí kousnul pejesapo!“

Až mysteriózně obávané zvíře, kterému sběrači říkají pejesapo, skutečně existuje a jmenuje se žabohlavec. Je to děsivě vypadající ryba, žije zahrabaná v bahně a její poměrně silný jed může způsobit lokální nekrózu.

Lidé z bažin (Kolumbie)

Příliv

Po několika hodinách uvnitř mangrovů jsem si uvědomil, že přílivová vlna zaplavila všechny orientační body. Vodní hladina se zvedla o jeden až dva metry a zatopila všechna místa sběru. Kdybych nesledoval vracející se sběrače, sám bych loď nikdy nenašel. Po zhruba šesti hodinách „mušlování“ se vracíme.

Křižujeme záliv. Na obzoru oceánu jak šipky letí po hladině dva rychlé malé čluny. Dover je pozorně sleduje. „Taky jsem dřív jezdil“, významně pokyvuje hlavou. Přisedl jsem si k němu, do špičky člunu. „To je lepší byznys než ‚mušlování‘“, pokračuje Dover, „jedeš jednou dvakrát a půl roku nemusíš hrábnout, kámo!“

Z neobydleného pacifického pobřeží Kolumbie, které je de facto nekontrolovatelné, vyjíždějí rychlé malé čluny s nákladem kokainu směrem do Střední Ameriky. Je to hlavní drogová cesta z Kolumbie do USA. Narcotraficantes, obchodníci s kokainem, si pro přepravu najímají místí rybáře nebo námořníky, kteří znají pobřeží do posledního zálivu.

„Jezdí se jenom v noci, přes den se musíš schovat někde v zátoce u pobřeží. Když de všechno v klídku, si v Mexiku za tři dny. A máš vyděláno. Litr, dva, samo že v dolarech, kámo!“

Lidé z bažin (Kolumbie)

Vykládka

Několik stovek dřevěných chatrčí stojí na prohnilých kůlech zapíchaných do mořského dna. Proplouváme temným úzkým průplavem pod ztrouchnivělýma podlahama. Smrad z plovoucích odpadků a splašků přikrývá celý tento vodní slum jako tlustá neprodyšná deka. V jedné z boud vykládáme dnešní úlovek mušlí.

„Carlos – 280 kousků. Estiven – 210. Emerita – 140.“ Maria, šéfka místní kooperativy sběračů, hlasitě počítá mušle vysypané na dřevěnou podlahu. Někteří concheros unaveně oplachují svoje zabahněné oblečení dole, ve stojaté vodě plné odpadků, druzí stojí ve frontě na výplatu. Za „mušlování“ se platí ihned. Sčítá se po stovkách, 200 mušlí vynese nějakých 10 dolarů. Silní mladíci tedy vydělají třeba i 15 dolarů za den, ale starší ženy často nedosáhnou ani na 5 dolarů.

Sesbírané mušle se v kooperativě ještě jednou omyjí od bahna a nasypou se do přepravních krabic. Ty se uloží do temného kamrlíku, kde čekají na příjezd kamionu s chladícím boxem. Mušle se nijak nezabíjí. Piangua údajně vydrží živá, a tedy čerstvá, až týden. Lidé z bažin (Kolumbie)

Udržitelný sběr

Nejsnažším způsobem dlohodobě udržitelného sběru je dodržování minimální velikosti sbíraných mušlí. V Kolumbii je minimální velikost stanovena na pět centimetrů, ale není nikdo, kdo by jí vyžadoval. Přestože Carmen Julia Palacios, prezidentka Asociace sběračů mušlí v Nariñu (ASCONAR) opakovaně v posledních letech vyzývá obchodníky a nákupčí, aby nekupovali podměrečné kusy, ve skutečnosti to obchod s mušlemi příliš neovlivňuje. Ekvádorští obchodníci totiž berou – samozřejmě za nižší cenu – i menší kusy.

Asi 6000 rodin z kolumbijského Pacifiku je přímo závislých na sběru mušlí. Lidé z bažin (Kolumbie)

Rotování sběrných míst se zhruba dvouměsíční frekvencí je dalším nástrojem, jak ulevit populaci mušlí od nekontrolovaného vytěžování. To je však možné pouze ve spolupráci s komunitami sběračů. Concheros však žijí v extrémní chudobě, často nemají ani základní vzdělání a celkem oprávněně nemohou rozumět „knížecím“ radám hmotně zaopatřených a univerzitně vzdělaných ochránců přírody.

Jak chcete přesvědčit lidi, kteří regulérně trpí hladem, že by měli nechat té jediné práce, co jim hlad jakžtakž zažene? Co jim za to nabídnete, kromě slibů, že to je pro „dobrou věc“ nebo že „to chrání přírodu“? Nevyhnutelně se pak dostáváme k základní otázce: co tedy má vyšší prioritu – ochrana mušlí nebo naplnění hmotných a sociálních potřeb lidí? Nebo jinak: lze vůbec tyto dva fenomény od sebe oddělit?


Zdroje faktografických informací
Mangrove, Wikipedia
Minagricultura garantiza partida…, Ministerio de Agricultura y Desarrollo Rural; Colombia
Cosechadoras de conchas, Fondo para la Acción Ambiental y la Niñez
Pesca artesanal de bivalvos (Anadara tuberculosa y A.similis) y su relacion con eventos ambientales; Carlos A. Borda y Raúl Cruz
Žabohlavec vrčivý, Velká encyklopedie akvarijních rybiček
Explotación sin control acabaría con la piangua, Diario del Sur, Colombia
La piangua está desapareciendo, RedManglar Internacional
Piangua fisheries: communities finding their solutions to environmental…; Diego L. Gil-Agudelo, Silvana Espinosa
El pacífico nariñense: entre las conchas, los concheros y el manglar, Felipe García Cardona
Boletín Pianguando No.1, INVEMAR
Boletín Pianguando No.2, INVEMAR