Nukak Makú

Kolumbie – září 2009

„Nezapomínat! Chtít sušjenka a batelka!“ Mia-be svraštil prázdné čelo bez obočí. Černé ježaté vlasy se mu napřímily jako dikobrazí ostny. „Napiš! Nezapomínat!“ Naléhavě ukazuje na můj ohmataný zápisník. „A ka-hoty. Taky musíš. Přines!“, pípla indiánka lenošící v potrhané hamace. Rezignovaně si zapisuju: kalhoty, sušenky,… „Bon-bony“, dodal vyzáblý kluk opírající se o kůl přístřešku v uprchlickém táboře Aguabonita – dočasného domova amazonských indiánů Nukak Makú, kteří přeskočili v čase. Z doby kamenné do 21. století.

Malá špinavá opička se zacuchanou srstí, přivázaná zablácenou tkaničkou u kůlu chatrče, se vytrvale pokouší dohmátnout k vydlabané tykvi. Umanutě se kroutí a gumovýma přískokama se natahuje za uvázanou nohu. Její vzteklý vřískot se topí v horkém vzduchu nehybného a dusného odpoledne v džungli kolumbijské Amazonie.

Pod přístřeškem zakrytým palmovým listím a děravým igelitem se houpají tři řídce spletené hamaky. Šedavý popel ohniště pod nima jemně doutná. Na udusané hlíně kolem ohně se povaluje zčernalá nahnilá dužnina z jakéhosi pralesního plodu, prázdné sáčky od potravin a mokrá, potrhaná trička. V rohu sroubeného přístřešku šumí rádio s nenaladěnou stanicí. Mladá indiánka s oholenou hlavou a tváří pomalovanou rudými ornamenty se líně zvedla z hamaky. Sotva dvoutýdenní nemluvně zavěšené na jejím prsu se v polospánku pustilo.

„Ku-tú-kau-eny-vai-ťieň“, pronesla přísně směrem ke mně.

Krčím rameny. Španělsky vysvětluju, proč jsem přijel. Žena lehce přikyvuje. „Kau-eny-vai-ťieň“, náhle znovu, ještě důrazněji opakuje.

Mlčky na sebe civíme.

Cesta časem

Ačkoli se často udává, že první kontakt s lidmi Nukak proběhl na konci 80. let, není to přesná informace. Kmen Nukak sice nějakým zázrakem minula genocida z rukou španělských conquistadores, ale již se nedokázali vyhnout střetům s kolumbijskými osadníky pronikajícími po řece Guaviare do Amazonie od druhé poloviny 20. století. Nukak byli pro rančery a kaučukové pionýry lovnou zvěří během zabijáckých kratochvílí nebo v lepším případě otrockou pracovní silou na izolovaných haciendách hluboko v džungli.

Takže když se v roce 1988 náhle objevila skupina asi padesáti vyhlublých nahých Nukak ve vesnici Calamar, poslední výspě bílé kultury v amazonské džungli na jihu Kolumbie, nebyl to začátek, nýbrž konec. Vyděšení vesničané „divochy“ nakrmili, ale rychle se jich zbavili a poslali je zpátky do džungle. Toto krátké střetnutí však znamenalo pro Nukak zásadní zlom. Zpátky do pralesa si odnesli naše nemoci.

„Pracoval jsem s nima asi tři roky v devadesátých letech. Dělal jsem pro vládu. Pokoušeli jsme se je sčítat, bez kontaktu, stopovali jsme je v džungli“, vysvětluje mi souvislosti Reinaldo Vélez, majitel kiosku na okraji San José del Guaviare, kde jsem se zastavil na cestě z tábora Aguabonita. „Před tím než přišla ta skupina do Calamaru, tak jich bylo podle našich odhadů kolem tří tisíc. Po několika měsících jsme se vraceli na jejich trasy a začli jsme nacházet mrtvoly. Umírali na zápal plic, na chřipku. Kosilo je to po desítkách. Během pár let jich byla méně než polovina.“

Do toho se objevili misionáři z New Tribes Mission, americké organizace fanatických křesťanů, toužících obrátit na víru vše, co jim přijde pod ruku. Odjeli za Nukak do džungle, získali si jejich důvěru, naučili se jejich jazyk a narvali jim do hlavy „pravého Boha“.

Dnes, zhruba po dvaceti letech od prvního kontaktu se počet Nukak pohybuje kolem čtyř set. Z toho polovina žije v pralese, v trvalém útěku před bílou kulturou, a zbytek Nukak uvízl v uprchlických táborech, zaklíněn mezi dvěma světy.

Slaná voda

Roztrhl jsem jsem dva pytlíky bonbónů. Nahým dětem, které se mi skotačivě motají kolem nohou, svítí oči vzrušením. Vytrhují mi bonbóny nedočkavě z rukou. Mia-bemu jsem podal několik baterek do rádia. Ani nemrkl, vzal baterky a odešel. Stydím se. Mám pocit, že si kupuju jejich přízeň. Výmluva, že to chtěli, mi moc nepomáhá.

Další dusné odpoledne pod klenbou tropických dešťových mraků. Nukak polehávají v hamakách. Ženy vytahují dlouhá vlákna z řapíků banánových listů a splétají je do pevných provazců. Všichni Nukak – ženy, děti, i těch pár mužů v táboře – neustále kašlou. Jejich chrchlání semtam překryje silné drnčení cikád. Schyluje se k dešti.

„Be'bét-yé! Be'bét-yé!“, zahulákal někdo v horní části tábora. Nukak náhle ožili. Vstávají z hamak. Muži se vrací z lovu. Asi čtyři mladíci Nukak v sepraných fotbalových dresech unaveně opřeli dlouhé foukačky v rohu přístřešku. Štůsek jedovatých šipek stále pevně svírají v dlani. Lidé z tábora kolem nich živě gestikulují, překvapivě emotivně se dohadují. Lovci nic nepřinesli.

„Sí, já jsem šéf, to pravda.“ Jeden z lovců, jednooký mladík s přezdívkou Esnaider, si znaveně lehl do hamaky. Zapálil si zmačkanou cigaretu. „Všichni ostatní compañeros umřeli, takže já šéf“, dodal lámanou španělštinou. „Asi deset let ze zhruba dvaceti, co žiju, mě vychovávali osadníci. Naučili mě tvojí řeč.“ Stáčím hovor na lov. „Nééé!“ Esnaider důrazně zvedl ruku: „Opice jsou. Já vím, že jsou. Jen jsme neulovili. Nebyli.“ Jedna z žen v protější hamace promluvila v jazyce Nukak, evidentně směrem k Esnaiderovi. Skoro jsem měl pocit, že rozumí o čem se bavíme, ale nesouhlasí. Mladý lovec ženě odsekl. Ta vstala a odešla. Esnaider se znovu obrátil ke mně: „A kde žiješ ty? V Bogotě? Nebo až za slanou vodou?“

Guerilla a koka

V roce 2002, a poté v roce 2006, dorazily do San Jose del Guaviare další skupiny indiánů Nukak. Z nesouvislých vyjádření indiánů bylo jasné, že je vyhnala levicová guerilla FARC, ilegální vojensko-politická organizace, která vládne de facto všem jižním departamentům Kolumbie. FARC kontroluje pěstování koky v džungli, které je pro farmáře nejsnažším zdrojem k přežití. Nukak, kteří nechápou pojem vlastnictví země, tábořili a lovili na území plantáží. Také zřejmě ukázali armádním výsadkům, kde se nacházejí plantáže koky. Kolumbijská armádní letadla pak plantáže práškovala jedem v rámci tzv. „Války proti drogám“ (War on drugs, Plan Colombia), kterou zde, na konci světa bílé kultury, sponzorují a organizují USA. Každopádně – Nukak se ocitli mezi dvěma třecími plochami letitého konfliktu. Pěstitelé koky si stěžovali guerille a ta věc vyřešila zastřelením několika indiánů pro výstrahu a vyhnáním zbylých skupin. Dlužno dodat, že část Nukak přijala podmínky guerilly a mnozí z těch, co zůstali v pralese, pracují jako námezdní polo-otrocká síla při sklizni koky.

Po těchto incidentech kolumbijská vláda indiánům opět na oko garantovala vlastnictví rozlehlých území v džungli (která přitom vůbec neovládá). O Nukak napsaly New York Times, obrázky opiček na hlavách divochů zablikaly na globálních kanálech.

Když kamery odjely, kolumbijské úřady strčili Nukak do táborů, postavili jim pár přístřešků z igelitu a vrazili do ruky prošlé sušené mléko.

Přetržené spojení

Lidé Nukak jsou bílou kulturou považováni za primitivní nomády. Nežijí ve velkých společenstvích, jejich skupiny čítají nanejvýše několik rodin, pár desítek členů. V pralese se však nepohybují nazdařbůh, nýbrž po jakýchsi stálých trasách, sledují přírodní jevy a události, jsou v podstatě přímo napojeni na životní cykly pralesa. Neznají majetek, nehromadí věci, nestaví sídla. Splývají s pralesem, kde žijí. Dýchají ve stejném rytmu jako dýchá jejich matka džungle, dalo by se říct.

Umístěním do táborů se tohle neviditelné pouto a synergie mezi lidmi Nukak a džunglí značně oslabilo, v mnoha případech úpně zmizelo. Nukak vybili všechny opice a drobnou zvěř v okolí táborů, vysbírali všechna semena. Pralesní plody, které jedí, nestačí tak rychle dozrávat. A protože zemědělství neznají, zůstali bez jídla, bez prostředků, na krku svým bílým „zachráncům“.

Pro kolumbijskou společnost, pevně zakořeněnou v prudérních představách katolické morálky, bylo nepředstavitelné, aby Nukak zůstali nazí. Dovezli jim tedy oblečení a vysvětlili, že „se to nedělá, být nahý“. Nukak se jako hravé děti radostně ověsili obnošeným barevným šatstvem.

Fabian Rocca, kolumbijský student antropologie, který tady v San Jose vykonává povinnou pracovní stáž v institutu ICBF, doplňuje: „Jejich trávicí systém není navyklý na naše produkty. Oni nikdy nejedli čočku, fazole, ani neví jak to připravit, jsou na ně moc tvrdé, neví jak je uvařit, nemají tlakové hrnce. Chleba nebo mléko z prášku jsou taky na nic. Dělá jim to více škody než užitku, mají jiné složení enzymů v žaludku. Panela jim zkazila zuby. Dřív, když byli nomádi, měli všichni perfektní chrup. Spousta potravin, co jim vládá nechává dávat, má prošlé datum spotřeby, to víš, oni to nepoznají. A navíc vláda má strach, že začnou chlastat a zničí se úplně – stejně jako Guayaberos, které vyhnala válka z pralesa už před delší dobou.“

V roce 2007 předák skupiny – Mao-be – spáchal sebevraždu. Odešel do džungle s lahví curare, do kterého namáčejí hroty šipek při lovu opic, a tam jí vypil. Není jasné, proč to udělal, mnozí tvrdí, že neunesl pohled na rozklad svého kmene.

Kouzlo chundú

„Dávej si na ně bacha, kámo!“ Mladý kolumbijský voják s býčím krkem, zarudlým od tropického slunce, mi vrátil zkontrolovaný pas. Na cestě do dalšího tábora Nukak, do Barrancónu, mě zastavila armádní hlídka. Nacházíme se ve válečné zóně, ke střetům s FARC dochází v okolí San José nepřetržitě. Voják si ukázal na tlustou, čerstvě vyholenou tvář: „Ty jejich ženský, víš jak si malujou ksichty, ne?“ Mlčky kývám. „Voni jsou čarodějnice! To je jejich barvení chundú, to je k tomu aby tě vomámily, a pak si tě vzaly za muže. Ti řikám, všechny chtěj chlapa a bydlet v San José.“

Mladík v kamufláži se mě upřímně, bez jakýchkoli vedlejších úmyslů, snaží varovat před „kouzlením“ žen Nukak. Je to až tragikomické zjištění – přesně tam, kde končí teritorium našeho racionálního vědění, tam kde už si nedokážeme něco vysvětlit, se naše vyvinutá kultura začně chovat stejně primitivně jako Nukak – začne se bát neznámého.

Kolize kultur

Po čtyřech hodinách chůze po stezkách mezi farmami a džunglí jsem dorazil do tábora Barrancón. Nukak zde žijí již od roku 2003, počet rodin se však neusále mění. Stejně jako v Aguabonita – několik chatrných přístřešků z klacků a palmových větví je stěsnaných na plácku z udusané načervenalé hlíny. Pod jednou sříškou mladá indiánka krájí hliníkovým nožíkem blok panely (ztužené cukrové třtiny) a rozděluje ho dětem. Neposedně poskakují a olizují si sladké zlatavé drobečky panely z prstíků.

Posedávám v chýších vedle nich a pozoruju je. Na mé otázky a posuňky málokdy reagují, spíše mlčí. Nevyhání mě, ale dělají, jako bych tam nebyl. Nukak leží, nepracují. Nechápou pojem práce. Pokud mají nasbíráno dost jídla, prostě se válejí v hamakách. Pro Evropana těžko pochopitelný životní koncept.

„Chcete se vrátit do džungle?“ Musel jsem se zeptat, i když vím, že je to zbytečná otázka. Mladík s velkým bílým křížkem na krku, neuměle vyřezaným z bílého plastikového barelu, zakroutil rezolutně hlavou: „Nene. Nukak žít tady, v Barrancón. Džungle ne. Nukak se líbí tady.“

Uvažuju v duchu, jak to dopadne, i když to je předem jasné. Takových příběhů jako tento proběhlo v Amazonii, a vlastně v celé Americe, za posledních pět set let nespočet. Všechny dopadly stejně. Vzájemné nepochopení je hluboké a oboustranné. Nukak nerozumí nám a my nerozumíme jim.

Kolize kultur. Parní válec narazil do dětské tříkolky.    

Zdroje informací Nukak, Wikipedia, la enciclopedia libre
War on Drugs, Wikipedia, the free encyclopedia
Los Nukak: un pueblo en riesgo de extinción, ONIC (Colombia)
World Directory of Minorities and Indigenous Peoples – Colombia: Nukak and Tukano, UNHCR
Leaving the Wild, and Rather Liking the Change, New York Times
Nukak Maku, Niels Van Iperen
Ethnic cleansing in Colombian Amazon, World War 4 Report
The Army of the Twelve Monkeys, Phil Rees
The Nukak Makú, caught in between, Plan Colombia and Beyond
Los Nukak Makú: Expedición a "la prehistoria", Universidad Javeriana

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.