Plastico

Cali, Kolumbie – červenec 2004

Mnohokrát jsem si o Kolumbii myslel, že je plastiková země. Vždy když jsem pil to krásně voňavé kolumbijské kafe z barevných plastikových kelímků, když mi prodavač na ulici podával salpicon v plastiku, když mi dali ještě navrch plastikové brčko, když ne na sosání džusu, tak na zamíchání kafe. Vídával jsem chlapíky, kteří to krátce nastříhané brčko žvýkali mezi zuby, jak kovboj sirku, dlouze a beze slov. Kolik limonád jsem vypil z mikrotenového pytlíku už nespočítám. Kolik kolumbijských střech bylo chráněno špinavým cárem igelitu taky ne. Ale na toho chlápka z metropolitního parku v Cali se zapomenout fakt nedá.

Seděl na trávníku, ve stínu stromu, pár metrů od svého „pracoviště“, vypadalo to, jakoby během poledního vedra usnul. „Hola! Jak to de?“, pozdravil jsem ho z chodniku. Včerejší známý. Kývnul hlavou na pozdrav, zdvihl ruku schovanou v trávě a potáhl z džojnta. Mastně černá, začouzená bříška prstů se skoro dotkla rtů. „Nechceš?“, a podal mi uslintaného špeka (v Kolumbii se nepoužívá papírový filtr, místo toho se nechává část na konci prázdná). „To ještě navrch k tomu smradu z plastiku hulíš?“ „Jo, ... líp se mi dělá, ... zakouřím si, pak dvě hodiny dělám ... pak si lehnu zase na trávu ... odpočívám ... pak něco udělám ...“, zasmál se, zvedl se z trávy a pomalu, z přimhouřených víček, zhuleně se rozhlédl. Stovky barevných plastikových pohárků, úhledně zarovnaných v řadách na trávníku parku, vysoušelo prudké polední slunce.

„Nedá se to dělat ze všeho, protože některý plastiky nedrží při sobě, když se roztaví. Podívej se.“ Názorně mi prozrazuje základní fintu: „Když se kelímek zlomí a kusy odpadnou od sebe, je to ten správnej plastik, ale když se kelímek zlomí, ale zůstane vcelku, je to jinej druh plastiku a ten se po roztavení a ztuhnutí rozpadne na původni kusy. Takže je na nic.“ „Všechny kelímky se musí dokonale umejt od bordelu“, ukazuje na nedalekou kašnu, „a pak na slunci vysušit, vlhký nedrží při sobě a sošky by se za čas rozpadly.“ Jeden kelímek po druhém skládá opatrně, jak kdyby byly z porcelánu, do – jak jinak – plastikového pytle.

„Na jednu jednoduchou potřebuju asi tak půl pytle kelimků, ale třeba na koně, podívej, ten má i uzdu a hřívu, detaily, rozumíš, to potřebuju víc ...“, zamyslí se, „tak určitě celej pytel.“ Zapálil svůj kahan, ten blafnul štiplavým, tmavě šedým kouřem. Petrolejka. „Někdy je i kupujem, kelímky, to víš, jsme dva - já a támhle compañero“, zvedl hlavu od petrolejky směrem k chlapíkovi, co opodál na trávníku rovnal řady kelímků, „když jich z popelnic a z ulice nesebereme dost, tak i kupujeme od recyklátorů, pytel za dva tisíce pesos.“

Přihodil obratně do ohně další kelímky, jedním tajícím kelímkem okamžitě nalepuje další, barvy se stékají jako ve vodovkách, škvařící se plast jemně bublá jako otevřená sodovka. Pekelný smrad, mimochodem. Napadá mě jak dlouho by ho to nechali dělat v nějakém městském parku v Evropě, tady v Cali projdou denně tisíce lidí a nikomu to – soudě podle tří odpolední a nevšímavých pohledů – nevadí. „Dělám to od svých čtrnácti let, v Bogotě, v Medellínu, tady ...“ „Kolik ti je?“ „Pětatřicet.“

Horká plastiková hmota na podložce připomíná modelínu. „Jo, je to můj nápad, přišel jsem s tím první, jsou sice nějaký lidi, co to dělaj v Bogotě taky, ale ti se to naučili ode mě.“ Nalepil orlovi křídla a ponořil celou figuru do kbelíku studené vody. „Třeba orla, to udělám tak za patnáct minut, ale koně, podívej se ten má i uzdu a hřívu, ten mi trvá dýl, dvě hodiny než ho zvládnu.“ Jhón Jairo Morales Bernal vytáhl ruku s orlem z kbelíku: „Tahle normálně stojí pět tisíc pesos, ale dám ti jí se slevou, za tři tisíce je tvoje.“    

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.