Selarónovy schody

Rio de Janeiro, Brazílie – únor 2012

Horké odpoledne naplnilo ulice Rio de Janeira dusivým vzduchem. Posadil jsem se na chladivé dlaždice barevných shodů, naproti opálenému muži v rudých bermudách. „A proč jsou tady i červený dlaždičky, když mi říkáte, že používáte barvy brazilský vlajky?“ Z pod rudé hučky po mě šlehly pichlavé oči. Černé licousy se mu prudce zježily a Selarón na mě divoce zaštěkal: „Víš, jaká je najvíc krasivaja barva na světě? Tyvoe – vo barvách se vůbec nediskutuje! Najvíc krasivaja barva na světě je barva Ferrari, rozumieš?! Barva Ferrari!“

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Když v Riu půjdete z Flamenga podél parku, a pak před akvaduktem Arcos da Lapa zabočíte do úzkých uliček pod kopcem, na němž leží Santa Teresa, narazíte na pitoreskní schodiště vklíněné mezi koloniální domy a patia zastíněná širokými listy gumovníků. Pokryté odzdola nahoru barevnými dlaždicemi, schody z dálky vypadají, jak kdyby někdo z kopce dolů, mezi domy, vysypal krabičku lentilek. Ačkoliv schodiště má své úřední jméno (Rua Manuel Carneiro), v Riu mu nikdo neřekne jinak než Escadaria Selarón – Selarónovy schody.

Portuñol

Horký týden před karnevalem. Týden plný napětí, kdy celé Rio nemluví o ničem jiném, než s čím na Sambodromo přijde Mangueira nebo Beija Flor, jsem často trávil s plechovkou zteplalého skolu na Selaronových schodech. Dlouhé hodiny rozhovorů vedených v portuñolu – dialektu, kterým Selarón výhradně mluví, míchaje do španělštiny portugalská slova – během nichž na mě chvílemi vášnivě křičel nebo tu zase něco smutně šeptal, postupně vykreslily příběh excentrického muže, plného nespoutaných emocí, který si zhusta sám sobě odporuje, ale s urputnou opravdovostí žije svůj sen.

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Jorge Selarón

Jorge Selarón se narodil ve Valparaísu, v Chile, krátce po druhé světové válce. V sedmnácti letech odešel z domova. Cestoval po všech kontinetech, protloukal se jako chudý malíř v mnoha zemích – dokonce tvrdí, že poznal i Prahu – až v roce 1983 přijel do Rio de Janeira. Když viděl Rio, prohlásil, že není krásnějšího místa na světě a zakotvil zde natrvalo.

O kořenech

„Nejsem Chilan! Já nesnášim komunisty! Jsem fanoušek Pinocheta! Bude to 29 let, co živju tady v Riu. To je jedno, kde ses zrodil, to nic neznačí, to je fuk! Picasso se zrodil ve Španělsku, ale byl to Francouz, rozumieš? Žil tam 72 rokův! Jediný, vo čem se nediskutuje je matematika! Tyvoe – 72 rokův je 72 rokův! Picasso byl Francouz, nenáviděl Španěly. Henry Kissinger se zrodil v Německu a byl nejmocnější vosoba Ameriky během pěti prezidentů. Víš, proč jsou emigranti silnější a mocnější? Protože prostě musej zvítězit, musej uspět, odjéchali ze svejch zemí, nemaj, kam se navrátit, prostě musej vyhrát nad těma lokálama. Proto jsou silnější!“

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie) Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Zrození díla

Na přelomu 90.let neměly uličky pod Santa Teresou dobrou pověst. Malířovy zákaznící se báli do jeho ateliéru chodit, a tak se Selarón rozhodl, že zvelebí své okolí. V roce 1990 položil na schody, vedle svého přízemního bytu, první dlaždičku. Barevné dlaždičky sbíral v rozvalinách starých artdecových domů, o které není v Riu nouze. Občas přidal na schody úlomky zrcátek či malovanou dlaždičku z Evropy, kterou sehnal v bazaru.

Když se v roce 1994 stali brazilští fotbalisté mistry světa, Selarón se rozhodl, že na počest vítězství své schody – zatím v barvách brazilské vlajky, kterou mimochodem považuje za jednu z nejošklivějších na světě – ještě více rozšíří. Začal kolem schodiště přidávat červené dlaždičky.

O barvách

„Jo, to jsem ti už govoril, že najvíc krasivaja barva na světě je barva Ferrari. Ale mě se teda červená vůbec nelíbí! Mě se líbí tmavě hnědá. Jsem jedinej maliar na světě, kterej patnáct let maluje tmavě hnědou barvou, ale nikdo ty obrazy něpakupaje. Á-ja-jaj… Hnědá neprodává! Červená je tolko na imidž, tolko na reklamu. Abych urobil byznys, musim používat červenou barvu, rozumieš? Všichni lidi dumáme stejně. Reagujeme stejně. Jsme všichni stejný. Všem se líbí červená. Dám ti příklad: ukazuješ tři obrazy, nebo tři fotky, nebo tři… to je jedno co. Devadesát procent lidí si vybierá jeden stejnej obraz. De-va-de-sát-pro-cent, rozumieš!? Prodavači tyhle věci čujou, dycky věděj, kterou věc prodaj první. Prodavač ví. Prodavač ví, co prodá první. Ať prodává obrazy, trika nebo ňáký jiný sračky, tak prostě čuje dobře. Páč lidi věděj, který věci jsou ty najvíc krasivoje. Lidi mi sem chodí a říkaj: já vobrazům vůbec něrozumiem, ale dycky si vyberou ten najvíc krasivoj, to mě teda poser!“

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Selarón hovoří o penězích.

Obsese

Selarón svému snu naprosto propadl. Schody se pro něj staly vším. Veškeré peníze vydělané z prodeje svých bizarních hnědo-červených obrazů, zobrazujících buď těhotnou mladou ženu nebo jeho samotného, ovšem vždy s těhotenským břichem, věnoval na koupi nových dlaždic. Nájem platil pozdě, telefon mu odstřihli, mnohokrát neměl ani na jídlo, ale dlouho do noci dláždil schody, aby mu neutekla inspirace a dokončil tu či onu část svého životního díla.

O penězích

„Spousta lidí, hlavně mladejch, který v životě ničevo nedokázali, a už vůbec ne zvítězit, govorí takhle: Mě peniaze nezajímaj. – Negovor píčoviny! Že tě peniaze nezajímaj?! Každýho zajímaj peniaze, a to nejni tak, jestli tě zajímaj, ale tak že je potřebuješ! Abys mal jídlo, čistý oblečení, foťák, aby byl spokojnyj, tak musíš mít peniaze. Keď někomu nabídneš pět mega v dolarech, tak ho to bude zajímat, ať govorí, co chce, rozumieš?! A keď dáš padesát mega, tak ještě víc. Jak bys přijéchal sem do Ria, kdybys neměl peniaze?“

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)
Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Selarón hovoří o slávě.

Popularita

Po deseti letech horečnaté práce a budování se schody ponenáhlu staly populárními. Fanta nechala natočit na schodech svůj reklamní spot. Lidé na celém světe se začli ptát: kde to je? Na schodech se začali objevovat nejen ztracení gringové, ale i turisté, kteří je cíleně hledali. Svůj klip na schodech natočil Snoop Dogg, po něm tu filmovala irská kapela U2. Schodiště začalo žít svým vlastním životem.

Když Selarónovi v roce 2005 městská rada v Riu udělila čestné občanství, umělec situaci okomentoval, že „mu dali ňákej papír, ale nikdy mu nedali ani jednu dlaždičku, natož pytel cementu.“

O slávě

„Hele, to je těžký se stát slavným, na to nejni žádná formulka. Dycky jsem toužil bejt slavnej, ale trvalo mi to celej moj život, než se to slučilo. Už jsem myslel, že toho nikdy nedosáhnu, že se stanu slavným, až keď zomru. Ale bejt slavnej po smrti nemá žádnej smysl, rozumieš?! To je tolko smutný, páč keď je čověk mrtvej, neví, že je slavnej. Van Gogh, Frida Kahlo, Che Guevara, ti všichni jsou slavný po smrti, ale za svýho bědnýho života neměli kolikrát co žrát. Bejt slavnej, to je taková prémia v jakýkoli profesi, rozumieš, ať už jseš cyklista nebo jécháš na motorce nebo v autě, nebo cojávim v čem eště, tak chceš bejt slavnej. Páč slavnej značí, že jsi lepší než ti drugi. A všichni chtěj bejt lepší než ti drugi, to je přirozený, na tom nejni nic čudnýho.“

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Selarón hovoří o idolech.

Inspirace

Mnozí upozorňují na společné rysy Selarónových schodů a díla slavného katalánského architekta Antoni Gaudího, především v parku Güell v Barceloně. Selarón se netají tím, že v Barceloně žil, a že Gaudího obdivuje, ale zárověň dodává, že „Gaudí používal hodně bílý barvy, a ta je nejošklivější na světě“.

O idolech

„My ludia jsme směšný, většina našich idolů je homosexuální – Ježíš Kristus byl homosexuál, Arnold Schwarzenegger je odjakživa homosexuál, John Lennon byl homosexuál, Pelé je homosexu… No to kapíruj, že je! Dyk nikdy nežil s žádnou ženskou, rozumieš? Navíc v dnešní době je to jednoduchý bejt homosexuál, protože společnost v Americe, v Brazílii, v Evropě je pobírá bez problémů. Španělskej princ Felipe je homosexuál, princ Charles je homosexuál… No celá Anglie to pozná, jenom ty to nepoznáš! Ale víš, co je zajímavý? Že obdivujeme tyhle slavný homosexuály, ale nikdo z nás by nechcel mít syna homosexuála, že jo?

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie) Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Mystérium

Svou sysifovskou práci na schodišti Selarón financuje výhradně prodejem svých obrazů, kreseb a pohledů. Tvrdí, že jich od roku 1977 nakreslil přes 25000. Na všech, do jednoho, se objevuje jeden a tentýž motiv – těhotná mladá černoška. Proč zrovna tohle téma – to zůstavá nikdy nevyřčeným, a zřejmě nešťastným tajemstvím. Jakékoli dotazy tímto směrem totiž Selarón odbývá obrannou frází, naškrábanou na dlaždičkách dole na schodech: Je to osobní problém z mé minulosti.

Ani mě neřekl nic jiného. Pokaždé, když jsem se pokusil jen lehce odhrnout závěs tohoto tajemství, jednoduše mi neodpověděl nebo odešel pryč. Jen jednou, když jsem znovu naťuknul téma žen, mi rozechvěle, skoro až se slzami v očích vyprávěl o své, již dávno mrtvé matce.

O matce

„Nejdůležitější čověk v tvým životě je tvoje mať. Keď zomrie mať, všechno skončí, všechno se rozpadne. Mať je základ rodiny, keď zomrie, rodina zomrie. Přestaneš se zajímat o svoju rodinu, o svý bratry, švagry, páč už tam nejni mať. Mať je ten důvod, proč jdeš a pošleš pohled z druhýho konce světa, s pár trapnejma slovama, že se máš dobře, i keď spíš na zemi a nemáš co žrát. Mať je rodina, mať je život!“

Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Nekonečné schody

Přestože po téměř čtvrtstoletí od položení první dlaždičky jsou schody pokryty více jak dvěma tisíci originálních dlaždic ze 60 zemí celého světa (včetně Česka i Československa), Selarón své dílo nepovažuje za dokončené. Neustále ho mění a přidává další úseky. Stále bydlí v tmavém bytě vedle schodů, kde má jen postel a stůl, a po Riu jezdí na starém červeném kole. Fascinující dílo stále roste a on tvrdí, že „schody jsou jako žena, která není nikdy spokojená, stále chce něco nového“.

O svém díle

„Jsem jedinej artysta na světě, kterej zrobil takovýhle dílo za svý vlastní peniaze, rozumieš? Egyptský pyramidy platil faraon, ale tyhle schody jsem zaplatil já! Jsem jedinej maliar na světě, kterej nemaluje na zakázku. Když sem někdo přijde, musí pakupit, to co už je hotový, na zakázku nedělám. Michelangelo maloval jenom na zakázku. Já ne, já maluju pro svůj plezír, rozumieš? A zrobil jsem nejkrásnější schody v celý lidský historii!“

Bláznivej sen

Selarónův manifest, napsaný blízko vstupu na shodiště, jak jinak než na dlaždičkách, končí větou: „…tenhle úžasnej a bláznivej sen skončí až dnem mojí smrti.“


Zdroje faktografických informací
Escadaria Selarón; Wikipedia
The Magical Steps of Lapa; The Rio Times
I have more than 4,000 stories I could tell you; The Liberator Magazine
Selarón – A Grande Loucura; José Roberto Mesquita and Renata Brito