Semana Santa

Malaga, Španělsko – duben 2007

Trubky kvičí jak v mexickém westernu, hluboké tlumené údery do bubnů připomínají tlukot srdce. Socha plačící ženy v dlouhém vyšívaném plášti, s pěti tmavými slzami na tváři, se kolíbavým pomalým pohybem sune v úrovni prvního patra, na pozadí typických balkonů s dřevěnými okenicemi. Španělský spektákl roku, velikonoční oslavy neboli Svatý Týden (Semana Santa), vrcholí pátečním odpolednem.

Přiznám barvu hned zkraje – na křesťanskou víru vás obracet rozhodně nebudu a na fráze o velikonocích jako oslavě zmrtvýchvstání jednoho člověka před dvěma tisíci lety jsou tu jiní vykladači. Pověření. Křesťanská věrouka se mě osobně, mimo základní školní povědomí, téměř nedotkla. V Česku, v zemi „neznabohů“, vcelku normální jev. Možná právě díky tomu jsem pozoroval desetidenní velikonoční rituál v andaluské Málaze podobně jako bych se koukal na film pro pamětníky, jehož reálie jsou mi díky nánosu let málo srozumitelné, ale zároveň mě jeho vyobrazené emoce znepokojují a vyvolávají spoustu otázek.

Svatý týden (Semana Santa) začíná nedělí po prvním jarním úplňku (Květná neděle) a končí – na rozdíl od českých velikonoc – týden nato, na velikonoční neděli, které Španělé říkají Neděle Zmrtvýchvstání. Celých sedm dní, mimo sobotu, kdy se neděje vůbec nic, křižují španělská města a vesnice tisíce procesí tzv. bratrstev (cofradías). Čím větší město, tím víc procesí. Půlmilionová Málaga byla každý den dějištěm šesti až osmi průvodů. Oficiální jména bratrstev by jednomu bez problémů zlomila jazyk – právě sleduju Starobylé, ctihodné, pontifikální Arcibratrstvo kajícníků nejsvětějšího Krista Vykoupení a Naší Panny Bolestí.

Ku-Klux-Klan image

Za rohem ulice, polepeným plakáty populárního torera El Fandiho, se konečně objevilo čelo procesí. Bublající ozvěna hudebního doprovodu a vůně kadidla ve větru ho ohlašovala už hodnou chvíli. Vysoké špičaté kápě zakrývající celou tvář, postříbřené hole v rukou, čtyřramenné kříže jako logo na vlnících se volných tunikách jasných barev. Ne, nejsme v Tennessee, ani v Mississippi minulého století. Velikonoční oslava vynesla do křivolakých uliček Málagy desítky křížů, ale – zaplať pánbůh (asi ten křesťanský) – žádný z nich nehoří do noci a nesvolává k lynčům. Jižanský Ku-Klux-Klan totiž ukradl španělským velikonocím korporátní image, dalo by se říci v PR newspeaku.

„Jaks na to přišel?“, ušklíbl se starší muž s vysílačkou, řídící pohyb procesí. V jeho výrazu jsem si neomylně přečetl: zase-nějakej-blbej-turista. „Nazarenos s Ku-Klux-Klanem nemají naprosto nic společného!“ Asi bych se měl stydět za hloupou otázku, ale tuším, že nejsem sám, komu se nějakým – mě málo pochopitelným – mediálním přesmykem symboly staleté španělské tradice vryly do povědomí jako poznávací znaky Ku-Klux-Klanu. Tím spíše je hořkou historickou ironíí, že KKK, založený bílými anglosaskými protestanty, vedl svůj boj i na frontě katolické církve.

Kajícníci

Postavy v kápích, tzv. nazarenos, představují v divadle španělských velikonoc kajícníky. Ale proč musí mít zakryté tváře? „Je to tradice, kajícníci prostě chodí skrytí. Víš jak, každej by na ně volal – čau, jak to jde a tak“, vysvětluje mi za chůze mladý člen doprovodu nesoucí kanystr vody. Moc smyslu mi to nedává. Po druhé podobné odpovědi jednoho z diváků se mi spíše vynořují další otázky. Vyprázdněná tradice? Divadlo pro turisty? Dělají něco, ale nijak zvlášť netuší proč?

Další přestávka a rozhovor s „starším bratrem“ jdoucím v čele průvodu mi však nabídl metaforu, které rozumím více. José Antonio Bermudez Alva, šéf bratrstva Dolores de San Juan: „Zkus si představit, s trochou nadsázky, že bys byl neviditelný. Nikdo by tě neviděl. Nemohl bys s nikým mluvit, ale všechno bys viděl. A tak podobně to vnímá nazareno. Nikdo z diváků neví, kdo to je, nazareno je skrytý, nesmí pít, jíst, kouřit. Má těch několik hodin, kdy jde procesí, na to, aby byl sám se svými myšlenkami, aby ho okolní svět jen málo vytrhoval.“ Několik kroků ode mě si tři nazarenos zkracují přestávku živým hovorem, podle výšky a neposedných pohybů jsou to teenageři. Tázavě jsem se podíval na bratra Josého. „Já ti ale neříkal, ze to všichni dělají právě takhle.“

Bratrstvo

Cofradía neboli bratrstvo je striktně katolické sdružení. Jste-li jinověrec, případně protestant, tak na přímou účast ve velikonoční show zapomeňte. Věk člena nehraje roli, pokud je dítě pokřtěno, může se stát bratrem. Ačkoliv je členství v bratrstvu otevřeno všem věkovým kategoriím, do některých cofradías měly donedávna ženy vstup zakázán. Kajícník mohl být jen muž. V posledních letech se toto pravidlo vesměs vytratilo a žena se může – pokud samozřejme jako každý jiný člen přijme vnitřní normy bratrstva – stát jeho členkou.

Počátky a původ většiny bratrstev sahají do doby vrcholného středověku, kdy se vytvářely komunity věřících, ať už profesně nebo sociálně spjaté, náležející ke kostelu ve čtvrti, v níž žili. Tehdy v působení bratrstev převažoval spíše sociální rozměr, řekněme něco podobného jako dnešní odbory. Bratrstvo pomáhalo svým členům, když se dostali do ekonomických nebo zdravotních problémů. To postupem času vymizelo, stát přebral sociální roli cofradías, a tak logicky vyvstává otázka: co je cílem bratrstev, potažmo jejich procesí na začátku třetího tisíciletí?

„Přiblížit, veřejně, uctívání Boha lidem. Nic víc, nic míň. Proto vyneseme paso z našeho kostela, projdeme městem a zase ho do kostela vrátíme. Tak ho přiblížíme lidem“, snaží se mi vysvětlit bratr José. Aha – uvažuji – jednoduše reklama, abych zůstal u té PR terminologie, reklama na katolickou víru.

Takhle to bylo

Paso neboli výjev či událost je název pro skulptury Ježíše, Panny Marie a dalších biblických postav, které během velikonoc defilují v procesích. Paso je umístěno na rozměrných nosítkách, které se nazývají trono – trůn. Zběžně počítám, vypadá to na sto dvacet, až sto padesát mužů, kteří trono svými rameny podpírají. Zkřivené grimasy nosičů, při zdvíhání celé té parády, napovídají, že to asi nebude vyrobeno z plastiku. „Méně než by sis myslel“, odpovídá mi jeden z nosičů, při další přestávce, na mou otázku stran váhy. „Na jednoho nosiče to vychází asi třicet kilo, což není zas tolik, ale předtav si, že to neseme sedm, osm hodin.“ Přerušuje nás dvojitý úder na zvonec zavěšený na čele trůnu - procesí pokračuje.

„Půlkrrrrrok vprrrravo! Ještě, tááák!“, drnčí mi v uších nádherné španělské er ve výkřicích navigátora v čele trůnu. Vybrat pravoúhlou zatáčku s patnáctimetrovým „návěsem“ v úzké uličce není snadné, nosiči funí, Pana Maria se kynklá ze strany na stranu, některé z hořících svící zhasil prudší náklon trůnu na rohu ulice. Ozývá se aplaus. Stovky diváků na nábřeží řeky Guadalmedina hlasitým potleskem ocenili úspěšné provedení těžkého manévru.

I když popravdě řečeno – je to jediná vzrušenější reakce publika, celý týden se show nese v duchu, na Andalusany velmi nečekané, vážnosti. Jediní, kdo tuhou a naškrobenou atmosféru prolomili, byli účastníci středečního průvodu bratrstva Gitanos – Cikánů. Se španělkou v rukou hoblovali cajdáky à la Gipsy Kings, tancovali kolem pasa a poprvé a naposledy jsem měl pocit, že velikonoce jsou oslavou života, že je to fiesta.

V původním, středověkém kontextu, bylo paso obrazem významných pasáží z bible, v naprosté většině samozřejmě Ježíšova ukřižování. Aby lidé nemohli biblické texty interpretovat po svém, byl jim takto předložen jednoznačný výklad svatého textu ve formě „výjevu“ – takhle to bylo, takhle se to stalo. Katolická církev, ostatně jako každá jiná vládnoucí moc své doby, osobní výklady "jediné pravdy", v tomto případě bible – jemně řečeno – neviděla ráda. Řečeno bez makeupu – ti, kdo si mysleli, že bibli taky rozumí, a mohou to ostatním říkat, končili se stejnou špičatou čepicí jako mají nazarenos, v plamenech na hranici. Možná si vzpomenete na scénu popravy Javiera Bardema ve Formanově filmu Goyovi duchové.

Nemusíš rozumět

Vůbec – obrazy popravy, hranice, středověku, strachu mi procesí během pozorování evokovalo nespočetkrát. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit. „Ne, to opravdu necítím“, upřímně se směje mému vjemu jeden ze zasloužilých členů bratrstva na hlavní tribuně v centru Málagy, „vždyť se podívej na ty rozdováděné děti.“ Pravda, většina capartů lítá kolem procesí a zakukleným postavám podává ruce, žadoní, aby jim ze svých svící nakapali trošku vosku na kuličku, o kterou se pak přetahují. „Od dětství to všichni známe, žádný strach tam není“, pokračuje stařík s medailí, znakem bratrstva, na krku, „nic si z toho nedělej, že tomu nerozumíš, to je také divadlo, jako corrida, té také nikdo zvenku nerozumí, ale my Španělé jí ctíme, je to naše tradice, chápeš?“

Nedělní slunečné odpoledne se opřelo do těžkých vrat kostela Sv. Juliána, poslední procesí se po sedmihodinové túře vrátilo do svého mateřského templu. Nazarenos si sundávájí o překot kápě, zpocená čela mluví za vše. Nosiči s vypětím sil protáhli paso do vstupní síně kostela, postavili ho na špalky a všichni do jednoho se vrhli na květinovou ozdobu kolem skulptury zakrváceného Ježíše. Rudé růže a karafiáty létají přítmím kostela, několik odvážlivců se vyšplhalo nahoru a rozdělují kořist mezi mávající ruce. „Tohle ještě neskončilo!“, zahřměl jeden ze starších bratrů. Nosiči ztichli, v mžiku vytvořili řadu, jak na pionýrském táboře a jeden z bratrů systematicky rozdává květiny do natažených dlaní. „Je to pro štěstí, je to vzpomínka na čest, které se nám dostalo, že jsme nesli Pána Našeho.“ Šťastný výraz v očích mladíka s nagelovaným melírem, jednoho z těch, co pravidelně zevlují a kouří džojnty na lavičkách v přístavu, mi naznačuje zbytečnost mých otázek.

Tradice Semana Santa, španělských velikonoc, je živá a vypadá to, že je úplně jedno, jestli jejím důvodům rozumí její účastníci, nějaký cizinec bez kořenů či kdoliv jiný.    

Zdroje informací Agrupación de Cofradías, Málaga
Semana Santa en Málaga, Wikipedia ES
Capirote (cucurucho), Wikipedia ES
Ku Klux Klan regalia and insignia, Wikipedia EN
Cofradía Dolores de San Juan

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.