Tanec ďáblů

Atanquez, Sierra Nevada, Kolumbie – červen 2010

V odlehlém kraji indiánů Kankuamo, na úpatí zasněžených horských štítů Sierra Nevady v severní Kolumbii, usnul čas. Klikaté stezky se za chladných rán ztracejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících spadaných plodů manga stéká během horkých odpolední, pomalu jako potůčky medu, mezi zdmi domků bílenými vápnem. Za večerní tmy, na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, když unavená shrbená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.

Indiáni Kankuamo jsou jedním ze čtyřech původních kmenů obývajících území Sierra Nevady. Přestože po staletí srdnatě bránili svojí zemi a odolávali násilnému tlaku španělské kolonizace, naprostá většina kmene již nemluví původním jazykem a ztratila svojí indiánskou identitu. V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Avšak tito potomci domorodých kultur i černých afrických otroků nikdy své kořeny zcela neztratili. „Tanec ďáblů“ či „Tanec ďábla a kukamby“, jak bývá tento rituál označován - staletá tradice udržovaná v několika komunitách kolumbijského Karibiku - je toho důkazem.

Každoročně, osmý čtvrtek po velikonocích, slaví křesťané svátek Božího těla (Corpus Cristi). Protože tato náboženská událost většinou připadla na období kolem letního slunovratu – důležitého středobodu pro všechny přírodní národy, docházelo od počátku k prolínání zvyklostí Indiánů, Afričanů a španělských kolonistů. Díky politické dominanci však katoličtí kněží překroutili pohanskou symboliku démonů a posvátných přírodních míst a včlenili ji pod jinými významy do půdorysu křesťanské věrouky. Z rituálního uctívání přírodních sil a živlů se stal alegorický zápas Boha s Ďáblem, Dobra se Zlem, ve kterém Bůh vždy vyhraje a Ďábel je poražen.

V atanquezském procesí účinkují tři skupiny tanečníků: Diablos, Cucambas a Negros. Každá skupina má několik desítek členů, od dětí po starce. Skupinu vedou kapitáni, osoby s přirozeným respektem celé komunity. Když je kapitán jmenován, přijímá úkol vést skupinu až do své smrti. Hlavou všech kapitánů je první kapitán skupiny Negros - Rafael Andrés. Šestasedmdesátiletý prošedivělý muž, který v komunitě zastává roli léčitele (curandero), vede procesí Božího těla v Atanquezu již přes třicet let. Každý rok v čele skupiny Negros tančí s dřevěnou symbolickou mačetou v ruce a do rytmu bubnů předzpívává opakující se hypnotickou mantru.

„Diablos“ jsou rudí ďáblové - v atanquezském procesí symbolizují Zlo. Protože animistické kultury ze západní Afriky démonické síly uctívaly a respektovaly, předpokládá se, že právě postava ďábla (démona) má africký původ. Diablos tančí v čele procesí, v rytmu hlobokého bubnu a šustivého cinkání stovek rolniček a chrastítek, které mají přivázané na nohou. Dupavý tanec doprovázejí bojovými skřeky a cvakáním kastanět. Podle katolické interpretace se vysmívají Svátosti, vyhrožují Bohu svým agresivním tancem a ostruhami na botách, a touží uchopit vládu nad světem. Když procesí zastaví před oltářem, ďáblové pokleknou a symbolicky skloní hlavu před Bohem.

„Cucambas“, v zelených ptačích maskách, představují ve spektáklu Corpus Cristi roli Dobra - obraz křesťanského Boha. Na rozdíl od ďáblů má tato postava kořeny v mýtech původních obyvatel Sierra Nevady, ačkoliv se neví, co původně znamenala. Kukamby nezpívají, jen se točí do kruhu a za zvuku flétny rozpínají „křídla“. Ptačí maska je sešitá z několimetrového pruhu palmového listí a u dospělých tanečníků váží téměř dvacet kilogramů.

„Negros“ (a „Negritas“) - tanečníci a tanečnice v kloboucích pokrytých květinami a dlouhými pestrobarevnými prýmky zastávají úlohu ochránců „Cucambas“, tedy Boha a Dobra. S dřevěnou rituální mačetou chrání Dobro proti ďáblovi. Na barevně dekorovaných mačetách bývá hlavním objektem ikona slunce a christogram IHS, křesťanský backronym s nejednoznačným významem.

Procesí na svátek Božího těla prochází vesnicí celkem třikrát – ráno, v poledne a v podvečer. Každý okruh trvá dvě až tři hodiny, procesí se zastavuje a zpívá na místech, která indiáni považovali za svatá. Během slavnosti na nich lidé staví improvizované oltáře. Začíná u obřího kamene (Piedra Manzanares), pod nímž je údajně pohřben mamo Tutaka, duchovní učitel a indiánský zakladatel Atanquezu. Pokračuje směrem dolů k náměstíčku a kostelu, kde pokaždé proběhne katolická mše. Pak se tanečníci vrací směrem nahoru do hor - všichni tancují pozpátku, aby se ke kostelu (Bohu) nikdy neobrátili zády.    

Zdroje informací El Diablo y las Cucambas en la costa Caribe Colombiana, Edgar Rey Sinning
Mitos y leyendas Kankuamos, Walter Ariza
La recuperación de la memoria histórica de los Kankuamos, María Adriana Pumarejo Hinojosa & Patrick Morales Thomas
Atanquez, Wikipedia
Christogram, Wikipedia

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.