Tap-tap

Reportáže

Jan Sochor Photography

Tap-tap

Haiti – červenec 2008

Mávnul jsem rukou a rozčísl horký vzduch nad rozžhaveným asfaltem. Spalující haitské slunce se mi opírá do temene. Všudypřítomný žlutý prach se zvedá v nekonečných vlnách. Každé zabrždění křiklavě barevných autobusů zvedne prachový oblak, který jako příboj naráží do hloučků lidí čekajících podél hlavní avenidy v Port-au-Prince.

Z hučícího proudu barevně pomalovaných dodávek, které na Haiti nahrazují neexistující veřejnou dopravu, se oddělila jedna a přistála prudce u břehu ostrůvku ve stínu křovin. Zastávka je tam, kde si stoupnete.

„Kwa-da-bu-ke?”, kreolsky hláskuju otázku na cílovou destinaci do okénka tap-tapu. Snažím se překřičet štěkání motoru. Přetlačuju se s dalšími pasažéry, kteří se neurvale hrnou do dveří už tak přeplněného busu. Naivně, až jakoby dětsky namalovaný obraz ukřižování Ježíše na zádi projíždějícího tap-tapu je plný stékající krve a překrásných pouťových barev. Strhává moje oči od řidičova okénka zpět k barevné řece tekoucí prašnou magistrálou.

„Oui, oui“, kývá francouzsky řidič za předním sklem, které má zalepené odshora dolů barevnýma fóliema. Nápis ‚Láska je jedna‘ z perleťových písmen se blýská z vrcholku jeho korábu. „Dě-léééj, nezdržuj“, gestiluluje mladík zavěšený jako opice ve dveřích tap-tapu. Diriguje pasažéry dovnitř tap-tapu a vybírá jízdné. S řidičem se dělí o hubené zisky z provozování linky.

Dodávka se trhavě dala do pohybu a odrazila od kraje silnice. Tmavý vnitřek tap-tapu přetéká lidmi. Na svých propocených zádech cítím břicho jakéhosi muže ve vyšisovaném tílku. Pozoruju vrásčitou kůži staré černošky z pěti centimetrů. Z čela mi kape pot na holé černé rameno mladé ženy, která vyplnila prostor přede mnou. Vůbec jí to nevadí. Vlasama spletenýma do tvrdých bodlin mě píchá do krku vždy když se tap-tap nakloní v zatáčce. Chlapík v tesilovém saku, který mě obtéká zleva, pekelně smrdí. Ale to já asi taky, napadá mě.

Buším mokrou dlaní do plechu řidičovy kabiny: tap-tap-tap. Nic. Znovu: tap-tap-tap. „Mesi chofé“, křičím do tmavé kabiny kreolské zaklínadlo, které mě má z tap-tapu vysvobodit. Dodávka ostře zabrzdila u kraje silnice a já jsem udýchaně vyskočil do prachu cesty.    

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.