Tomatina

Reportáže

Jan Sochor Photography

Tomatina

Buñol, Španělsko – srpen 2006

Za pět jedenáct. Čtyřicet tisíc zpocených, skoro do naha vysvlečených lidí mě svým řevem nelidsky řeže do uší. Marně hledám bezpečné místo, uzounká dlážděná ulička španělského Buñolu přetéká lidma.

Nabuzený dav mnou smýká sem a tam, chráním foťák a přiblble se usmívám – slečně, které dýchám na zátylek, jsem málem strhl vrchní díl plavek. Teď není čas na zvořilosti, naznačuje mi slečna mrknutím. „Pozor! Kryj se ...“, ani to nestihla doříct. Bezděky jsem se přikrčil, ale bylo mi to houby platné. Mokré špinavé tričko mi mlasklo za krkem. Bouři smíchu okolostojících přerušila tupá rána. Buch! Petarda rozstříhla modrou oblohu nad Bunolem na dvě části. „Začíná bitva století!“, ječí vyjetý chlapík z okna nad námi.

Historie slavnosti La Tomatina je značně rozporná a plná nejrůznějších výkladů, ponejvíce takových, které „legendu“ hezky prodají zahraničním turistům, kteří tvoří rok od roku větší část bojujícího davu. „Sakra, člověče, já tady neznám nikoho, z těch, co tu bydlí“. Diego, tak trochu permanentně nabroušený Španěl, rozmáchle rukou označil několik domů v hlavní ulici. „Koupili si to Britové, Kanaďani, já nevim, kdo ještě všechno, asi Japonci, člověče, já teda nevim, já je nepoznám, voni jsou všichni stejní, ale asi to jsou Japonci.“

Do uličky vjíždí první kamion plný rajčat. Dříve než stačím pochopit, kudy se protáhne, stlačí mě dav do pozice, že nemůžu ani vytáhnout ruce nad hlavu. Stříkají nás permantně vodou z hadic, bezmocně kroutím hlavou, jak se snažím vyhýbat prvním letícím rajčatům, které kamion v davu vysypal. Chlapík v plaveckých brýličkách, nalepený zezadu na mě, rozplácl radostně rajče o mojí hlavu. Přestávám se o cokoli snažit – rajčata létají ze všech možných úhlů. Šlup! Chytil jsem třema rajčatama zároveň, jedno přímo do objektivu. Směju se jako všichni kolem – rajčatová euforie se šíří vlnami do všech směrů.

Jedna z legend tvrdí, že okolo roku 1945 tradice začala. Někdo na ulici údajně hrál tak špatně na kytaru, až po něm posluchači začali metat shnilá rajčata a zvrhlo se to v bitvu. Deník El País uvádí, že tradice rajčatové bitvy začala protestem občanů, když jim radnice zakázala jinou slavnost. Ať je to jak chce, z této doby - krátce po válce - jsou dochovány první zmínky o La Tomatina.

Pochopitelně že místní úřady zprvu žádnou náklonost k této akci neprojevily – naopak La Tomatina byla zakázána několikrát, snad až do roku 1959. Frankistický režim neviděl k pořádání La Tomatina žádný „náboženský důvod“. Krátce po generálově smrti, na začátku osmdesátých let převzala organizaci fiesty s konečnou platností místní radnice a nastavila podmínky tak, aby La Tomatina postupně přerostla v globální turistickou show.

Angličanka bojující o prostor vedle mě řičí šťastným smíchem. Rajčatový protlak jí velmi neanglickým způsobem teče po dlouhých blonďatých vlasech. Dva napravo se vášnivě líbají v dešti rozmašírovaných rajčat. Všechno je dovoleno. Japonec s videokamerou vyplašeně zírá na rajčatovou apokalypsu. Parta mladíků si trhá vzájemně trička nacucaná rajskou šťávou. Všichni proti všem. Bez soucitu a se smíchem na rtech.

Projel pátý kamion. Stojím po kotníky v kečupu. 120 tun rajčat teče ulicí. Booong! Dvanáct. Zvon končí válku. A zpátky do reálu, amigos, rok budeme zase všichni hodní, zdvořilí a učesaní a rajčata budou jen k jídlu.    

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.