Život supa

Reportáže

Jan Sochor Photography

Život supa

Managua, Nikaragua – srpen 2004

„Tvoje matka tě dobře porodila, fešáku, pojď sem k nám, nestyď se.“ Špinavá mulatka je víc slyšet než vidět. Dlouhé černé vlasy jí utíkají z pod zpoceného hadru na hlavě. Těžko říct kolik jí je. Možná dvacet, možná i pětačtyřicet, smazaný věk, ale každý den z té neodhadnutelné doby má vyrytý na těle. Ve tváři. Pod očima. Na ztvrdlých rtech. Na zjizvené dlani, kterou mi položila na spálené rameno.

„Dobře si vylezl na svět, kluku!“ Rosalinda mě skenuje s našpulenou pusou. Rudnu a něco mumlám, mám dost. Polední tropické slunce mě vysálo jako já pomeranč, ráno na ulici v centru Managuii. „Proč si myslíš, že si zahalujeme hlavu? A?“ Rosalinda si mě „dává“. Má na to – na skládce pracuje den co den, ví a zná. Její zmizelá krása je dost pádný důkaz.

„Podle registru Městského úřadu Managua je denně vyvezeno na skládku La Chureca zhruba 600 tun odpadu. Podle odhadů cifra během příštích tří let stoupne na 2000 tun.“ Snídám fazolovou kaši, černou kávu a noviny na upatlaném plážovém stolku managujského bistra. La Prensa, největší nikaragujský deník, pokračuje: „Zastupitelé potvrdili, že se intenzivně jedná o změně lokality.“ Asi za hodinu, kolem osmé, stojím na malém návrší několik set metrů od břehů jezera Xolotlán, téměř na hranici hlavního města. Až k obzoru se táhne zvlněný koberec vytkaný milióny barevných teček, vypadá to jak impresionistické plátno, nad nímž krouží hejna černých supů. Bílá popelářská auta, neustále přijíždějící s odpadky, kreslí na plátně linkama zvířeného prachu obrazce. Žluté bagry s ocelovým zubem brázdí barevný koberec a hrnou tečky sem a tam, jako by ten živoucí obraz neustále přemalovávaly.

Obyvatelé Managui říkají, že v Nikaragui se nachází konec světa. Jmenuje se La Chureca.

Jestli jsem měl někdy pocit, že vím, co je to smrad, tak jsem se mýlil. Silnice plná rozlámaných ker asfaltu mě přivedla k bráně skládky. Puch smetiště, ač jsem na něj ještě nevkročil, mi nekontrolovaně obrátil žaludek. Rozkašlal jsem se. Sliním a chroupu mezi zuby jemný prach, který zvedl projíždějící náklaďák. Několik sekund nevidím a zbytečně se pokouším mácháním ruky rozehnat hustý mrak žlutého prachu. Míjí mě rodina s drkotajícím koňským povozem. Pach koňského potu na okamžik přebil puch hniloby. Další bílý náklaďák se odlepil od vážícího zařízení v bráně a míří nahoru. Ustupuji, dva tři kroky ke kraji vyprahlé rozdrásané cesty. Na zadní části korby popelářského auta visí zachyceni tři klučinové s jutovým pytlem na zádech. Jak tři malí šimpanzi houpají se na jedné ruce na jedoucím autě.

„Gringo! Gringo! Naskoč! Pojeď!“

Později mi vysvětlili, že se nechávají vozit vracejícími se prázdnými auty až k bráně, tam naskakují na plná auta, a cestou než popelářské auto dojede na konec skládky a vysype náklad, prohledají rychle odpadky na povrchu, dříve než se k nim dostanou všichni ostatní hledači. Finta. Nebo taky způsob, jak si desetiletí kluci ze skládky mohou hrát a nějak se vyzout z celodenního brodění se v hnijícím marastu spolu se svými rodiči.

La Chureca je živoucí stokou hlavního města. Rozlezlý 70-ti hektarový hnisající vřed na břehu totálně kontaminovaného jezera. Odhady mluví o zhruba 5 miliónech tun nezpracovaného odpadu, naakumulovaného na tomto místě od roku 1975. Vyváží se sem všechno, bez rozdílu. Na separaci odpadu raději hned zapomeňte, jsme v nejchudší zemi Střední Ameriky.

Neorganický odpad, potraviny, mrtvá zvířata, plechovky, sklo, kovy, odpad z demolic, také infekční bioodpady. Prostě všechno, co už nikoho nezajímá, končí na La Chureca. Na jediné skládce ve střední Americe, kam se vyváží pevný odpad z nemocnic: lidské zůstatky z chirurgie, krev. V Managui se tyto odpady nespalují.

Pár desítek metrů od cesty doutná hromada plastu. Tetelící se vzduch rozmazává několik postav sedících na bednách dokola. Rodina, na první pohled. Zabořil jsem se po kotníky do hnijícího bahna a pokouším se dojít k nim. Útočící hejna černých lesklých much a vrstvy odpadků se mi prolamují pod nohama – padesát metrů překonávám snad pět minut. Čtyři umouněné děti si mě prohlížejí jako bych byl ufon. Přitom nepřestávají prosývat střepy z doutnající haldy. Otec i matka zachovávají důstojné mlčení. Nic nežádají, jak je v podobných situacích běžné. Po chvíli se otec, don Moises Enrique Medina, rozhovoří. Oči sklopené ke střepům, klidným hlasem: „Nejsme odtuď, jsme ze severu. Polovinu roku nás uživí naše pole, děti nepracujou, utáhneme to z platu mojeho a manželky ... Gonzalo, nech toho!“ Tříletý, nejmladší syn, je úplně nahý, nemá ani boty. Běhá v té špíně a střepech, poskakuje jako černé kůzle, předvádí se. „Druhou půlku roku jsme tady. Musíme pracovat všichni, jinak nepřežijem.“ Moises ke mě poprvé obrací oči. „Pracujeme od rána, od východu slunce, končíme tak v pět odpoledne. Sbíráme sklo ... Gonzalo! Nech pána!“ Malý uličník chce fotku. Zajímá mě kolik vydělají. Moises se zamyslí, odhodí ze síta pár kamenů. „Asi 600 cordoba za týden, všichni společně.“ Rychle počítám, je to asi 30 dolarů, pro šestičlennou rodinu na týden – třičtvrtě dolaru na osobu a den. Nemám odvahu se ptát, kde se myjí, zda děti chodí do školy, jestli vůbec vystačí na jídlo, a když vidím o kus dál zrezivělou karosérii džigulíku pokrytou umně igelitem, neptám se radši ani na bydlení. „Měl by sis nějak zakrýt tělo“, radí mi Moises, když se loučíme.

O pár set metrů dál dnes pracuje většina sběračů. Mezi zaparkovanými povozy, stádem hubených krav, smečkou „dredatých“ psů, hejnem supů a pod spalujícím sluncem se pohybuje odhadem pětset lidí, z toho polovina dětí. Jutový pytel na provázku zarytý do ramena, hlavu a krk dokonale zakryté čepicí nebo šátkem, „gancho“ (železný háček na hrabání) v rukou a pohled zapíchnutý soustředěně do barevného koberce odpadků. Asi sedmiletý chlapec v roztrhaném tričku Lakers zkušeným pohybem háčku vyhrábl nedopitou láhev koly. Bez zaváhání jí dopil a špinavý plast uložil do svého pytle. Dvě malé holčičky si postavily „domeček“ z kartónů, hned vedle vyjetých kolejí velkého bagru a honí se s pištěním kolem. Jedna po druhé házejí mastné novinové kuličky.

Vedle hlavy mi prosvištěla slupka od pomeranče. Hledám očima autora, okolostojící sběrači se hlasitě smějí a ukazují háčkem jeden na druhého. „A neprasklo ti sklíčko ve foťáku, když si ho vyfotil?“ Kluk v růžové bejsbolce ukázal na svého kamaráda klopícího cudně oči. Opět salva smíchu. Přijelo další popelářské auto, všichni se rychle přesouvají na místo, kde vyklopí odpadky a gringo přestává být středem pozornosti.

Auto pomalu couvá, jako magnet ho zezadu obklopily desítky sběračů s napřaženým háčkem. Zapařená barevná masa s mlasknutím vypadla z ocelových vrat popelářského auta, cinkají háčky, všichni spořádaně hrabou, žádný konflikt typu „já jsem to viděl první“. Psi bázlivě vyčkávají až přijde řada na ně. Pět minut a hromada zajímá už jen krávy a supi.

„Já jsem boxer.“ Nejvýřečnější z party zhruba osmnáctiletých mladíků, „náhodou“ přišel až ke mě. „A taky jsem studoval agronomii, ale rodiče neměli peníze, tak mi řekli, že toho musím nechat.“ Rázem je kolem nás asi deset jiných kluků, sahají mi na foťák a brašnu. Sandro překřikuje ostatní: „Chtěl bych cestovat, poznat jiný země, ale je to těžký. Dělal jsem box, abych se podíval do světa. Boxoval jsem tři zápasy jako profesionál, ale pak jsem prohrál a už mě nechtěli. Taky jsem pracoval na stavbě v Kostarice, ale vyhostili mě. Neměl jsem dokumenty. Pracuju tady už druhej rok, bydlím jinde, tady je jenom moje pracovní centrum.“

Jeden z kluků svírá u pusy křečovitě lahvičku s lepidlem. Zakalené oči a pomalé pohyby, opírá se o háček jako o berli. „A z keterý... ketr... kterýho kontinentu přicházíš? Na zemi jsou tři kontinenty...“ Ostatní mladíci mávají rukou, abych ho neposlouchal, palcem směrem k zemi naznačují, co si o němi myslí. „Tři kontinenty... Amerika... Ame... “ Jeho dutý hlas zaniká v hlaholu ostatních. „Světlý ležák La Chureca!“ Eugenio odkopl kartón a zvedl zašlou láhev se žlutou tekutinou k obloze a imituje televizní reklamu na pivo. „Delikátní chuť, to pravé osvěžení“, motá dohromady klišovité slogany reklam a jako si nahýbá ze špinavé láhve. Všichni se smějeme.

Jedna hora odpadků začala hořet a polovinu nebe nad skládkou zakryl tmavě šedý neprůhledný kouř. Nikoho mimo mě to ale nijak nevyvádí z míry – všichni pokračují v hledání. Tři kluci našli nedojezenou porci rýže zabalenou v novinách. Jeden z nich ohmatává špinavou rukou zvadlý list hlávkového salátu, jakoby zkoumal jestli se dá ještě sníst. Dá. Písknutím přivolává malého klučinu – v rodině se všichni dělí.

„Hele kluci, a co nemoci, nemáte strach, to jídlo, ten kouř...?“ Víctor žvýká salát a nechápavě kroutí hlavou: „Ne, ne, nemáme žádné nemoci, chráníme se, podívej, jak jsme zahalení a na to jídlo jsme zvyklý, jíme to pořád.“ Jeho malý bratr mi podává igelitový pytlík plný vody, zavázaný na uzlík. „Neboj se!“, směje se Víctor, „to je z kohoutku, to můžou pít i gringové.“ Několik hodin na prudkém slunci a moje láhev vody je dávno prázdná. Hltavě piju a raději nepřemýšlím, kde jí nabrali.

Podle studie realizované Fakultou lékařství Univerzity Nacional Autónoma v Manague (UNAN), více než 30% dětí ze skládky vykazuje vysoké hladiny olova, rtuti a DDT v krvi díky soustavnému kontaktu s odpadem a konzumaci ryb z kontaminovaného jezera. Už zmíněné noviny La Prensa citují doktorku Marii Bohórquez z Managui: „Nadbytek olova v krvi vede ke smrtelným následkům a tyto děti mají hodnoty až třikrát vyšší než povolená míra, 88% dětí vykazuje respirační problémy, 42% má kožní nemoci, u 62% dětí byly nalezeny parazité v trávicím traktu.“

„Nechceš ochutnat? Dneska máme kuřecí polívku.“ Chatrč, „spíchnutá“ ze dvou tří pomačkaných kartónů, stojí přímo na haldě odpadků, před ní na ohništi, v plechovce od barvy, zakryté kusem překližky, bublá voda s něčím. To něco nedokážu identifikovat, a tak s díky odmítám. Do půl těla svlečený, životem na smetišti páchnoucí, muž usedá zpátky do stínu igelitu. Stovky much mi bzučí kolem těla, zběsile mávám kolem sebe. Augustin Lopez se jen směje: „No to víš že mi to vadí, ale co mám podle tebe dělat?“ Usedám na plesnivou bednu od banánů vedle něj. „Žiju tady 15 let. Ne, sám, ženský jsou nevěrný, pořád lítaj po všech čertech.“ Kouříme, já odhánim mouchy a vyptávám se. „Chodíš volit?“ „Ne! Můj prezident a starosta je Ježíš Kristus! Ale občanku mám, podívej.“ Augustin loví z kapsy zmuchlanou kartičku, „tady to stojí“, a slabikuje své jméno s prstem na kartiččce a strká mi jí před oči. Čtu několik rozmazaných řádků: adresa městského úřadu v Manague, jméno žádné. Podle výzkumů nadace Centro Dos Generaciones v Manague je 55% obyvatel městské části Acahualinca (kde se nachází La Chureca) analfabetů.

„Počkej moment, hned se ti budu věnovat.“ Muž z výkupny na okraji smetiště mrknutím a gestem ruky naznačuje, že je právě velmi zaneprázdněn. Čtyři hnědé láhve pokryté seschlým blátem odložil na hromadu k ostatnímu sklu, dvě podrážky bot ohmatal a odhodil za sebe, klubko jakéhosi drátu pověsil na zrezivělou ruční váhu, zdvihl jí proti nebi a přimhouřil oko. Chvíli sledoval skřípějící pero váhy. „19 cordoba.“ Mladík s jutovým pytlem v ruce nijak nezareagoval, zřejmě byl jeho dnešní úlovek spravedlivě oceněn. Nastavil dlaň a výkupčí mu vyplatil několik mincí, v přepočtu zhruba jeden dolar. „Takže co jsi to chtěl, hombre?“, výkupčí si vzpoměl, že tam ještě pořád stojím, „Jo! ... Sbírá se všechno, jo, hlavně teda kovy, že jo, měď, železo, hliník, bronz. Pak taky sklo, plastik, guma, papír. No meď, ta je dobrá, to je jasný, že jo, ta je drahá, 10 cordoba za libru. Sklo není tak drahý, ale zase je pořád, měď jen tak nenajdeš, že jo, tý je málo.“

„Kolik dostanou za sklo?“ „Za jeden quintal (50 kilogramů) skla průměrný kvality dávám 20 cordoba.“ Jeden dolar za půl metráku skleněných střepů. Přemýšlím, kolik střepů bych musel vyhrabat, než bych měl na talíř fazolí a rýže.

Asi čtvrt metráku.

„Sis vyšel jak na procházku, co?“ Slunce je už nízko, většina sběračů odchází, zapřaženi místo koně, táhnou svoje povozy po silnici do blízkého slumu. Stojím na bráně skládky, mlčky, doruda sežehnutý, pokrytý prachem, v hlavě mi buší kladiva. Padám únavou, ale upovídaná Rosalinda mi nechce dát pokoj.

„Kup si čepici, fešáku!“ Všichni se zase smějí. Pokolikáté už dneska.    

Zdroje informací Methane Project from Garbage ..., Paul Baker Hernández, Nicaragua News Service
Muerte prematura a la niñez, Alicia Elizundia, La reina radial del centro
La Chureca quebranta a niños trabajadores, Mariela Fernández, La Prensa
Niños de La Chureca contaminados de mercurio, plomo y DDT, Bolsa de Noticias
Serie Especial: los niños del basurero, Telemundo51
Nicaragua facts, Fundación Americano-Nicaraguense (ANF)
At a glance: Nicaragua, UNICEF
Dětská práce – blíž, než myslíme, UNICEF.CZ
Vida difícil en basurero de Managua, Ary Neil Pantoja, El Nuevo Herald
Work with children at the garbage dump, Ricardo Cuadra, Angel de la Guarda

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.