Zuřivá fiesta
Cotacachi, Ekvádor – červen 2010
„Hu-hu-hu-hu!“ Rytmický dusot se ve vlnách rozlévá horskou savanou. „Hu-hu-hu-hu! Kurvatancuj-kurvatancuj! Hu-hu-hu-hu!“ Vzteklé výkřiky se mísí s pisklavým hlasem flétny. „Hu-ja-há! Hu-ja-há!“, burácí několik desítek indiánských hrdel. Skupina dupajících mužů se jako lavina valí ze svahu sopky Cotacachi v Ekvádorských Andách. Hrne se dravě dolů, do stejnojmenného města. Dobýt náměstí.
Sopka Cotacachi v provincii Imbabura na severu Ekvádoru sice leží nedaleko rovníku, ale téměř tříkilometrová nadmořská výška naředila tropické klima do sychravého, podzimního rána. Zahnědlé stonky seschlé kukuřice na malých políčkách trčí proti nebi plnému těžkých mraků. Studený vítr se v prudkých poryvech prohání horským sedlem. Rozfoukává šedavou mlhu, která pomalu stéká jak špinavá pěna ze zasněžených horských štítů, jimiž je údolí sevřeno. Po kamenité cestě vysoko ve svahu se dupavými přískoky sune skupina indiánů v bílých košilích a špičatých černých kloboucích s rozměrnou krempou.
„Hu-hu-hu-hu! Hu-hu-hu-hu!“, nese ozvěna divoký válečný ryk skupiny indiánských tanečníků. Zhruba padesátihlavý dav je pevně sešikován do několika řad. Všichni se pohybují na těsný dotek od sebe, a tvoří tak jednolité valící se těleso. Indiáni dupou v rychlém naléhavém rytmu, všichni hlasitě, stejně zrychleně pískají na rty. Zdálky připomínají rytmicky hučící parní lokomotivu. Občas se jeden z tanečníků v první řadě vydělí ze skupiny a gestem zastaví pohyb šiků. Lokomotiva zlověstně duní na místě. „He-ja-hu-dža! He-ja-hu-dža!“, zavelí kapitán skupiny novým bojovým pokřikem a indiánská mašina se rytmickým opakováním pokřiku opět dává do chodu.
Pohyblivá masa tancujících Indiánů se zvolna přibližuje ke Cotacachi, několikatisícovému městečku v údolí. Svou vesnici El Topo opustili za rozbřesku, před několika hodinami. Chicha z kanystrů, které nesou ženy doprovázající skupinu, teče proudem. Mnozí jsou již znatelně opilí. Propichují mě zlostnýma očima. Kdykoliv se k nim přiblížím, odstrkují mě hrubě rukama. Zběsilé výkřiky a nadávky šroubují zuřivost do stále vyšších otáček.
První domy Cotacachi jsou již na dohled. Na křižovatce stojí skupina asi dvaceti policistů v černém brnění.
„La toma de la plaza“ neboli „Dobytí náměstí“ je starobylý rituál, který provozují andské indiánské komunity. Vždy bývá součástí každoročních oslav slunovratu na konci června, v indiánské mytologii nazývaných Inti Raymi (kečuánsky „Slavnost Slunce“). Díky pětisetletému tlaku křesťanství se často tyto pohanské ceremonie z dávných dob směšují s katolickým kalendářem, který v tu dobu oslavuje sv. Jana Křtitele (24.6.) a sv. Petra a Pavla (29.6.). Proto můžeme v Ekvádoru slyšet, že se mluví o „Sanjuanes“, ale míní se tím různé pohanské obřady, mezi nimi právě „Dobytí náměstí“.
Cotacachi, jako ostatně většina měst ve španělských koloniích, bylo, a dosud i je, poměrně silně rasově vymezeno. Bílí a mestizos žijí ve středu města. Naproti tomu Indiáni, kterým mestizové v tomto kraji říkají Otavaleños (zdejší Indiáni sami sebe nazývají Runakuna), žijí v komunitách na okraji, či vzdálených od města.
Rituální symbolická bitva o hlavní náměstí v Cotacachi je soubojem skupin indiánských tanečníků, kteří krouží v neustálém tanci kolem náměstí a snaží se ho tím obsadit. Jinými slovy - nepustit tam své rivaly. Ačkoliv skupin je vždy mnoho – co vesnice, to jedna parta tanečníků – v bitvě o náměstí se slučují do dvou bojových táborů. Jedni jsou „El Topo“, kde převažují Indiáni z komunit západně od Cotacachi, ležících na svazích sopky až 3200 metrů nad mořem. Proti nim stojí tábor „La Calera“. Ti přicházejí do bitvy o náměstí z vesniček v údolí, na východ od města.
Tančí pouze muži. Ženy je doprovázejí v pozadí, často jako nosičky jídla a kamenů. Vrcholem rituálu je totiž fyzický střet, „tinkuy“ v kečuánštině, kdy přijdou na řadu pěsti, kameny, nože a vlastně cokoliv s čím se dá bojovat. Fiesta každoročně končí několika desítkami lidí v nemocnici s vážnými zraněními hlavy. Oběti na životech jsou poměrně časté.
Mnozí tvrdí, že „Dobytí náměstí“ je tradice, která vznikla z konfliktu indiánské kultury se španělskou koloniální mocí. Indiáni si údajně tímto připomínali zlé chvíle, když konquistadoři zotročili jejich zemi. Jiní zase mají za to, že kořeny tohoto rituálu sahají hluboko do pre-inckých dob. Násilný střet na náměstí, jinými slovy v centru veřejného prostoru (agora), měl podle nich symbolizovat odvěký střet myšlenek a postojů probíhajících v každé společnosti. Existují i teorie, které rituální bitvu tanečníků na náměstí považují za pouhou sociální katarzi, bez hlubších souvislostí. Prostě obřad pro vybití agresivity. Na každý pád - jasné důkazy pro jakoukoli z teorií chybí.
Tanečníci ze západních vesnic se v prudkém běhu vřítili do Cotacachi jako divoké proudy povodně. Dupající a pískající vlny Indiánů zalily náměstí čtvercového půdorysu uprostřed města až po okraj. Napětí se v sevřeném prostoru ještě zvýšilo, ryk a dupání se odráží od stěn domů a nabírá tím na síle.
„Hu-hu! Džari-kuna-džari-kuna!“, burácí rozlícený dav tanečníků. Všichni nespoutaně skáčí, běhají a zuřivě švihají svými biči s ocelovým lankem. Kapitáni skupin marně řvou a snaží sešikovat své bojovníky do řad a začít kroužit kolem náměstí.
Stovky diváků, převážně indiánských žen a dětí, obsadily rozlehlé schody pod katedrálou, další stojí v parku uprostřed. Všechny čtyři rohy náměstí blokují policejní těžkooděnci. Odhadem kolem dvou set profesionálních mlátiček v černém brnění se zřejmě bude snažit zabránit střetům.
Útočné výpady tanečníků proti divákům se vůbec neřeší. Prostě nelez, kam nemáš. A kdo to neví, má smůlu. Sám jsem vyvázl jen s několika krvavými šlicy na zádech od ran bičem. Jednomu z fotografů zuřící Indián doslova odřízl ocelovým bičem objektiv od těla foťáku. Ač byl tři metry od něj, najednou to zasvištělo, křuplo a objektiv spadl na chodník.
Tanečníci jedné formace by podle dohody s policíí měly obkroužit náměstí třikrát a pak ustoupit do bočních ulic a dát prostor druhému táboru. Narůstající odpoledne však přilévá do fiesty další litry alkoholu. Zběsilost se stupňuje. Opilí, rozzuření Indiáni nechtějí náměstí opouštět. Zastavují se provokativně před těžkooděnci a řvou jim do přileb nadávky. Sešikované řady se vrávoravě vrhají tělem proto štítům těžkooděnců. Snaží se prorazit kordóny a začít bitku se soky z druhého tábora. Okamžik srážky se nevyhnutelně blíží.
Podivné masky Indiánů, kteří dobývají náměstí v Cotacachi, jsou údajně výsměchem mestizům, ne-indiánským obyvatelům Ekvádoru. Většina tanečníků obléká zamarros, kožené kovbojské chrániče nohou, které se kvůli chladnému horskému podnebí v Ekvádoru potahují kozí srstí. Další nedílnou součástí kostýmu tanečníka „Sanjuanes“ je černý klobouk, hrubě slepený z tvrdého kartonu, se špičatou střechou a co možná nejširší krempou, často pomalovanou nejrůznějšími symboly. Španělští majordomové, správci haciend, kde Indiáni kdysi jako otroci pracovali, skutečně nosili chlupaté chrániče (chapsy) při práci s koňmi. Stejně tak nalezneme špičaté plechové helmy u španělských vojáků, vlastně představitelů „okupační“ moci pro Indiány.
Vojenská kamufláž, těžké boty a černé brýle, ve kterých tančí velká část Indiánů z tábora La Calera, má údajně svůj původ v hraniční válce mezi Ekvádorem a Peru z roku 1995. Mnozí Indiáni z vesnice La Calera byli naverbováni do armády a kamufláž si přinesli později domů, spolu s deziluzí podobnou návratu Johna Ramba z Vietnamu. Kamufláž je pro Indiány výsměchem současné moci a jejím ochráncům - armádě a policii. Nadvláda mestizů nad původním obyvatelstvem - podle Indiánů – totiž stále trvá.
Při tanci okolo náměstí se skupiny pohybují výhradně proti směru hodinových ručiček. V každém rohu se tanečníci zastaví a krouží ve spirále dokola, dokud kapitán nevykřikne „Vuelta!“, což je znamením pro změnu směru. Cílem fyzicky náročného rytmického tance je – jako v mnoha jiných přírodních kulturách – aby se tanečník dostal do transu a rozpustil dočasně svou osobnost.
Hypnotický rytmus, alkohol, násilí, to vše dohromady velkou silou stmelí skupinu tanečníků do jedné „bytosti“, do kolektivního já. Indiáni to popisují jako „que me coja el aya“, tedy: být pohlcen duchem.
V světle indiánské mystiky je pak rituální bitva o náměstí v pravé podstatě soubojem duchů, nikoliv jednotlivých lidí. Duchové (ayas) vstupují skrze tanečníky v transu do našeho světa a svádějí kruté souboje. Nejen proto považují Indiáni smrt při tomto rituálu za výjimečnou, posvěcenou.
„To je zlo! Symbol zla, který je v nás!“ Indiánský mladík máchnul pokreslenou rukou směrem k černému klobouku ležícímu v prachu. Kříž svastiky, nastříkaný sprejem na krempě, mi nedával příliš smysl, a tak jsem vlezl do jednoho dvora v boční ulici, kde odpočívají znavení tanečníci La Calera.
Někteří tanečníci zmoženi alkoholem spí přímo na holé zemi, další sedí na trávě a pečlivě okusují opečené morče. Indiánské ženy kuchtí v rohu na improvizovaném grilu a jakýsi dědula vyluzuje na samohrajky Casio tklivou píseň.
Kapitán skupiny, s kloboukem pobitým cvočky mi ke kovbojským chlupatým chráničům předkládá další překvapivé vysvětlení: „Kozel je symbol ďábla, nosíme zamarros na znamení ďábla!“
Když jsem o několik dnů později rozmlouval s antropologem Hernánem Jaramillo Cisnerosem z Antropologického Institutu v blízkém Otavalu a citoval mu indiánská vysvětlení symbolů, zasmál se a řekl: „Všechny ty svastiky, jing-jangy a další znaky jsou nesmysl. Nemají žádný význam. Oni to prostě vidí kolem sebe, v televizi, novinách, tak si to nakreslí na klobouk. Nic za tím nehledej.“
Klišovitá představa o mírumilovných jihoamerických Indiánech, živená partičkami tatíků v barevných dekách, drnkajících na charango během vánočních trhů v každém českém okresním městě, se definitivně rozložila.
Mladíci ze skupiny El Topo využili chvilkového zaváhání policejní blokády v rohu náměstí a rozrazili zátaras. V mžiku začaly svištět vzduchem kameny. Netuším, kde je měli schované. Někdo mi zezadu zalomcoval ramenem. „Pozóóór, gringo!“ Diváci se rozprchli naráz na všechny strany. Řev vystřídalo ječení.
Chaos. Kryju se zmatečně za sloupem v podloubí jednoho z domů. Nevím, kam dřív koukat. Několik Indiánů se po sobě válí na chodníku. Těžkooděnci se rychle přeskupili a tlačí štíty řvoucí masu, která se chce prodrat k souboji.
„Puf! Puf! Puf!“, proťaly vzduch tupé výstřely. Patrony se slzným plynem dopadly do centra rvačky. Syčící kapsle cinkají o asfalt. „Puf-ding! Puf-ding!“ Další, další. Náměstí okamžitě zahalila mlha. Teď už utíkáme všichni. Klopýtáme v bílé tmě jeden přes druhého, kopeme se v běhu.
Těžkooděnci si nasadili plynové masky a obsazují i boční ulice. Utíkám, v běhu se obracím dozadu. Přes slzící oči vidím siluety černých obrněnců. Indiánovi běžícímu vedle mě někdo podrazil nohu. Jen jsem zahlédl pád a kutálející se tělo.
Slzák je úplně všude. Nemůžu otevřít oči ani dýchat. Slyším sípání ostatních, kteří se zastavili. Mám pocit, že mi nosem vytéká mozek z hlavy a děsivě to pálí.
Po půl hodině se na vylidněné náměstí vrátili po skupinkách diváci i tanečníci. Soumrak milosrdně přikryl náměstí plné poházených odpadků a nejen vyčerpaným Indiánům konečně dovolil vydechnout. Poslední skupina tanečníků krouží kolem dokola, lokomotiva už ale nemá páru. Fiesta dodoutnává.
Druhý den ráno v Otavalu jsem si koupil místní noviny Hoy a při snídani jsem si přečetl na první stránce: „Asi 50 osob utrpělo zranění během včerejších oslav Inti Raymi v Cotacachi. 10 osob bylo ošetřeno na místě, 26 osob bylo převezeno do nemocnice a 17 odmítlo ošetření.“
„Co bys taky vod Indiánů čekal?“ Chlápek, asi padesátiletý obtloustlý mestizo od stánku, kde snídám, mi dolil kafe. „Víš, co se tam, v Cotacachi, říká? Že když nikdo nezemře, není to pravá fiesta.“
no comments yet