Byli hluční. Jinak bych si jich nikdy nevšiml. Rio je během karnevalu turistama přeplněný, takže přítomnost partičky gringů mě nijak nevzrušila. Až na tu hlučnou češtinu. Otočil jsem se směrem k nim s úsměvem. Na karnevale v Riu jsem potřetí, ale Čechy jsem tu nikdy nepotkal. Rychle jsme se seznámili. Ten hovornější, týpek kolem třicítky, takovej plejboj z malýho města, bych ho šacoval, po chvíli povídá: „Hele, a když to tady tak znáš, nevíš, kde bysme si dobře zašukali?“ Vyvalil jsem oči. „Jako za prachy, samo“, rychle dodal, když uviděl můj překvapenej pohled. „Hele, to fakt nevim“, soukám ze sebe. Týpek se s tim fakt moc nemaže, napadlo mě. „Jsme tady hlavně kvůli tému“, přidal se hned druhej, se silným moravským přízvukem. Připlešlej strejda, určitě dost přes čtyřicet, s lehce zakulaceným pupíkem. Takovej ten chlápek, co nosí šusťáky od Vietnamců a zpětně si z něho nevybavíš nic výraznýho. Takhle teda vypadaj sexuální turisti? No to ne, to je fakt hrubej vtip! „Ale musim ti říct, že jsme z tého karnevalu zklamaní“, pokračoval strejc, „včera nás vzal taxikář někam, ale byly takové špinavé, kolo bych si o ně neopřel.“ Teď už na něj jen udiveně zíram. „No prostě když to srovnám s tím výletem minulý rok do Thajska nebo s tou Malajsií předminule“, zamyslel se strejc, „tak to tady stojí za hovno. My jsme si mysleli, že v Riu kámen šuká cihlu, ale to teda ani náhodou.“    

Kdybych nevěděl, že stojim na Copacabaně, řekl bych, že jsem se ocitl v potulným obludáriu, který se zlomyslným šklebem řídí Terry Gilliam. Obrovskej, tloušťkou nafouklej kocour, s kouzelnickým kloboučkem na hlavě, na mě ospale civí. Kokršpaněl v kožený motorkářský čepici a brejlích sedí v sajtně motorky. Hystericky štěkající krysařík s plastikovýma ďábelskýma růžkama útočí na bílýho mopslíka s motýlíma křidýlkama. Freak show.

Je poledne, poslední neděle před karnevalem. Avenidu Atlantica, širokej bulvár zakroucenej podél bělostnýho písku Copacabany, zahalujou šedý mraky. Vlhko a vedro mi leží na ramenou jak těžká nacucaná deka. Jako každej rok, i letos se fanoušci domácích zvířátek z Ria de Janeira sešli na jižním konci Copacabany, aby spolu se svýma vymóděnýma miláčkama promašírovali za zvuků samby podél čtyřkilometrový pláže.

%FOTKA%

Volba Copacabany – místa tohodle bizarního dostaveníčka milovníků psů a koček – není samozřejmě náhodná. Slavná pláž a jí přilehlá čtvrť je domovem nejvyššího počtu domácích mazlíčků na počet obyvatel v Brazílii. Copacabana je totiž vyhledávanou rezidenční adresou bohatejch Brazilců. Vidět tu psa s roztřesenýma špejličkama místo nohou, kterej stojí několik průměrných brazilských platů, je stejně běžný jako drahý německý auto zaparkovaný před luxusním domem.

Vždycky jsem si myslel, že lidi v Brazílii takovýdle věci nedělají. Že tvrdej život v zemi, kde se každej musí starat hlavně sám o sebe, přináší už tak dost starostí a nezbejvá teda čas na nesmysly. Mýlil jsem se. Brazílie ekonomicky roste. Čím dál tím víc lidí bohatne, přestává mít existenční problémy a může si vymejšlet zhovadilosti.

%FOTKA%

Oblíknou třesoucího se ratlíka s rodokmenem do oblečku malýho supermana, do vojenský kamufláže nebo do krajkových princeznovských závojíčků a vyrazí na karneval mazlíčků. Protože podle slov Marca Antonia Tota, šéfa Blocão, sdružení organizující tenhle psí a kočičí cirkus, „si přece naše zvířátka také zaslouží slavit karneval“.

%FOTKA%

„Milááášku, budeme slavný“, zašišlala asi padesátiletá povadlá Brazilka do chlupatýho vlhkýho čumáku. Ukázala na můj foťák: „A kde vyjdeme, prosím vás, pane?“ Zamyslel jsem se. „V Evropě, madam.“ A s co nejvážnějším výrazem, kterýho jsem byl schopnej, jsem dodal: „Ale všichni za to půjdem do pekla. Vy za to, co těm zvířatům děláte a já za to, že to ještě navrch fotim do novin.“    

Sem tam mi to ujede. Vim o tom. Navíc nosim v kapse magnet na zmrdy. Jenže nikdy nevim, ve který kapse ho zrovna mám. To jen na vysvětlenou, abych načrtnul základní rámec, ve kterým se následující storka odehrála.

Jel jsem fotit karneval Blancos y Negros do Kolumbie. Pasto leží kousek za ekvádorskou hranicí, ale přesto je to z Quita úmorných dvanáct hodin skz prašný horský serpentýny. Vrcholnej moment cesty obvykle přichází na obou celnicích, kde mě tupohlavci s placatou čepicí přeměřujou, jak kdybych byl buď „cizí agent“ (Kolumbijci) nebo vez dvě kila koksu nastrkanýho v prdeli (Ekvádorci).

Do Pasta jsem dojel kolem devátý večer. Špinavej, vyčerpanej, bez nálady. Horko těžko jsem si schrastil hotýlek a vydal jsem se vyzvednout si akreditaci. Presscentrum bylo přímo na hlavní plaze, v rozdivočelým karnevalovým kotli. Přes policejní zátarasy jsem vplul na náměstí plný lidí. Nejdřív na mě začali stříkat pěnu, což jsem přešel kyselým úsměvem a rychlou chůzí. Pak mě trefili hrstí mouky do obličeje. Dobrý. Ale už mě to moc nebaví. Nakonec, přímo před presscentrem – přestože jsme se dohodli, že můžu projít a „že tu hru teď nehraju“ – jsem dostal pumelenici pěnou do očí od party vožralejch zmrdů.

Nedokázal jsem se udržet. Přiskočil jsem k nim, vytrhl jsem jim ten pěnovej sprej z ruky a jedním švihem jsem ho roztřískal o chodník. Hotovo. Aspoň jsem si to teda myslel. Vy jste porušili domluvu, já vám rozsekal hračku. Omyl.

Dohonili mě asi po padesáti metrech. Vlítli na mě, čtyři pět typů, když jsem stál u otevřených dveří taxíku. Jak čokli, ve smečce. Putos perros! Okamžitě jsem chytil první ránu do ksichtu. Žádný předehry. Pak byl jen řev, rány pěstí, bolest. Míhající se žlutý světlo lamp, sladká chuť krve na jazyku… Něco jsem vykryl, ale proti čtyřem párům pěstí se fakt těžko brání. Rozmrdali mi hubu do krve, hlava mi zle třeštila z těch ran na lebku. Nakonec, když se trochu unavili, podařilo se mi nasoukat se do toho otevřenýho taxíku a ujet. Ještě jsem zaslechl, jak na mě ječí, že si mě najdou.

Usnul jsem ve čtyři ráno. Dřív mi to tělo našponovaný adrenalinem a bolestí nedovolilo. Ráno jsem realisticky zhodnotil situaci a pochopil, že jsem to tady „zavřel“. Těžko bych znovu nevrazil do týhle party zmrdů během tří dní, kdy jsem měl karneval – kterej se odehrává na ploše dvou ulic a jednoho náměstí – fotit. Přijít o gear by mě o bolelo o dost víc, než ta rozsekaná huba.

Otočil jsem se na patě a jel jsem dvanáct hodin zpátky do Quita. Bez jediný fotky a s pyskama napuchlýma tak, že jsem dva dny nemohl pořádně jíst a mluvit. Nicméně, měl jsem dvanáct hodin času přemejšlet. Proč se – kurva! – nechávám vyprovokovat takovýma retardovanýma debílkama? Proč – po tom, co jsem tam byl několikrát přímým svědkem přestřelky, několikrát mě přepadli a okradli, teď mi rozsekali hubu – pořád jezdím do Kolumbie?

Za dva tejdny letim do Bogoty. Poznamenal jsem si do zápisníku: Magnet na zmrdy nechat doma!