Brazilští rybáři Jangadeiros

Asi metrová vlna jangadu zlehka uchopila a plachetnice po ní sklouzla do zpěněného příboje – vyplouváme. Jako gringo neznalý věci naskakuju první, po mě Lilo – kormidelník (meste) a zbývající tři rybáři – Fabio, João a Chico – už do půl pasu ve vodě, na poslední chvíli vyskakují na záď jangady.

První velká vlna se převalila přes palubu, loď se zhoupla o dva metry dolů, jsem mokrý od hlavy k patě, křečovitě se držím dřevěného trámu na vlečení sítě. Rybáři okamžitě, nedbajíce vln, nastavují provazy, plachtu, kýl, Lilo udílí povely, Chico a Fabio, zavěšeni na boku svojí vlastní vahou vyrovnávají sklon. Další vlny. Ještě tak sto metrů, překonat úsek, kde se vlny tříští o pláž. Po pár minutách se jangada houpe několik set metrů od pobřeží. Oddychuji si, celkem nahlas.

Severovýchodní pobřeží Brazílie, stát Ceará, rybářská vesnice Uruaú. Pobřeží nekonečných písečných dun a věčně horkého slunce, pobřeží kde desítky podobných vesniček jako Uruaú stále udržují mnohasetletou tradici rybaření na volném moři na plachetnici zvané jangada. Řečceno moderně – jangada je unikátní technologie. Zhruba sedmimetrová, celá do posledního detailu dřevěná loď, v podstatě mutace mezi raftem a plachetnicí, se bez zásadních konstrukčních změn používá již 400 let.

Spouštíme vlečnou síť, zhruba do hloubky 10-15 metrů. Dnes se nebudou lovit ryby, je sezóna camarão – krevet. João stříká vodu na plachtu, vlhká plachta nepropouští vítr. Táhneme síť se zátěží podél pobřeží, Lilo nastavuje kormidlo a kýl, Fabio stěžeň s plachtou – jangada musí jet dostatečně pomalu, jinak vlečná síť nic nesebere. Vlny neustávají, mám první příznaky mořské nemoci.

„Dívej se nahoru, na nebe, ne do vln“, radí mi João. Jo, trochu to pomáhá, ale stejně mám pocit, že to ranní kafe nebyl dobrý nápad. Po chvíli všichni tři rybáři usedají na přídi, Lilo zůstává u kormidla, já vedle něj zíram do nebe. Vše se utišilo, houpeme se na vlnách, táhneme síť po dně moře, slyším vítr, kapky vody neustále smáčející palubu, jak se příď jangady zařezává do vln. Slunce mě pálí do hlavy omotané starým tričkem, rybáři nehnutě sedí, Chico si zapálil cigáro. Zvláštní klid.

V zásadě existují tři typy jangad, ačkoli pouze ta největší (sedmimetrová) se nazývá jangada. Menší – čtyř až pětimetrová – se jmenuje paqueti a na rozdíl od jangady nemá v těle lodi dutinu a tudíž se používá jen na jednodenní výpravy. Nejmenší loď – boti – je pouze dvou az třímetrové plavidlo, nemá ani kýl a dutina lodi, stejně jako u paqueti je vyložena polystyrenem.

Používají ji malí kluci nebo jen solo-rybář, maximálně pár set metrů od pobřeží. Střední jangada pojme posádku dvou až tří mužů, posádka velké jangady obvykle čítá čtyři až pět rybářů a vyjíždí na tři, čtyři a více dní, v závislosti na příznivých větrech. Jangada je celá vyrobena ručně, každá část z jiného druhu dřeva vesměs z amazonského pralesa. Napočítal jsem kolem deseti druhů, namátkou – bočnice ze dřeva masaranduba, paluba a spodek ze dřeva lurú, lavička, ukotvení stěžně z pau ferro (železné dřevo, které téměř vůbec nevsakuje vodu).

Samotný stěžeň je složen ze sedmi částí, tří typů dřeva, každá část z jiného, podle toho jak a čím je namáhán. Výroba zbrusu nové, velké jangady trvá dvěma lidem – mistrovi a jeho pomocníkovi – asi dva měsíce. Pri dobré údržbě vydrží loď sloužit i třicet let. Pořizovací cena: 7000 brazilkých reálu, což je něco okolo 60.000 korun.

Místa lovu jsou vzdálena až osm hodin plavby, což znamená kolem sta kilometrů od země. Vetšina jangad nepoužívá žádný navigační systém! Rybáři se orientují podle tvaru pobřeží, hor – pokud jsou vidět, v noci jako základní záchytný bod slouží Jižní kříž a světlo vyzařující města. Pokud je zataženo, jsou schopni určit pobřeží podle směru vln. „Všechny velký vlny směřují k pobřeží“, prozradil mi jangadeiro z Iguape, „musíš poslouchat vítr, poslouchat moře a vždycky dojedeš k pevnině. Jsem rybářem 38 let a nikdy jsem se neztratil.“

V noci vždy tři z posádky spí a dva hlídají, s malou plynovou lampou na přídi, zakotvenou jangadu a své soudruhy. Kotva (fateicha) je obvykle těžký kámen stažený dřevěným rámem do tvaru jehlanu na silném dlouhém laně. Ve vesnici Prainha používali místo kamene kovová jádra z nevybuchlých leteckých bomb z blízkého cvičného prostoru. Samozřejmě do té doby než jedna z bomb vybuchla neopatrnému rybářovi pod rukama v domě. Od té doby je vstup do cvičného prostoru zakázán.

Podruhé spouštíme vlečnou síť a jedeme druhé kolo. Úlovek je tentokrát bohatší, Lilo spokojeně potěžkává kyblík s krevetami, Fabio začíná kuchat malé ryby, netuším v tuhle chvíli, že k obědu. Na konci druhého kola se opět začíná bouřit můj žaludek, už jsem myslel, že mě mořská nemoc mine, že ze mě hned napoprvé bude „starej mořskej vlk“. Slunce vysoko nad námi neúprosně pálí, vjíždíme do třetího kola. Fabio je dnes kuchař, a tak začíná s přípravou jídla. Z podpalubí vytáhl dva kotlíky, jeden s dřevěným uhlím, jeden prázdný, do nějž hází vykuchané rybky i s hlavama. Přidává nakrájenou cibuli, pitnou vodu z kanystrů a celé to zasype červenou paprikou. Lilo vylovil z kapsy vysušenou slupku od kokosového ořechu, vlásečnatá hmota okamžitě vzplála a doutná pod kotlíkem, než se rozpálí dřevěné uhlí.

João zalil vodou misku s maniokovou moukou (farinha) a vyrobil tak hrubozrnou hustou kaši. Taháme síť a čeká se než se ryby uvaří. V tuhle chvíli řekl můj žaludek dost!, zvracím přes palubu do moře, konečně se ten špunt uvolnil. Za chvíli je oběd hotov, ale ačkoliv ryby miluju a chtěl bych hrozně ochutnat, musím s díky odmítnout. Teď to nejde. Rybáři jedí rukama maniokovou kaši a vytahují vařené rybky z kotlíku. „Nejlepší na světě je čerstvě uvařená ryba na moři“, zasní se Lilo a ukousne rybě celou hlavu naráz. S úsměvem na tváří vyplivuje větší kůstky.

Hojnost ryb podle slov rybářů rok od roku klesá, nejsou výjimkou výpravy, které se vrátí bez jediné ryby. Od začátku 80. let jangadeiros čelí zvětšujícímu se tlaku ze strany motorizovaných lodí, které jsou schopny za stejnou dobu ulovit i desetkrát větší množství ryb a navíc, tažné sítě velkých lodí berou všechno, což znamená pro ekosystémy v moři neobnovitelné ztráty a permanentní snižování rybí populace. Dochází k incidentům a potyčkám, jangadeiros věrní své tradici, nezůstávají nečinně přihlížet.

Lilo oznámil poslední okruh, je kolem druhé hodiny odpoledne a João pro dnešek naposled shazuje do moře zátěž na konci sítě. Usedl jsem na kormidelní lavičku, vedle Lila, abych se ho vyptal, zatímco budeme táhnout síť. Lilo se rychle rozpovídává: „Je mi dvacet šest, na moře jezdím od svých třinácti let. Tahle jangada patří mému otci, tady João je můj bratranec, Fabio a Chico jsou moji vzdálení bratranci. Víš co, v Uruaú jsme všichni vlastně rodina, všichni jsme si vzájemně příbuzní. Otec mi tvrdí, že u nás v rodině jsou již dvě stě let jenom rybáři.“ Nahlas se směje mojí další otázce: „Ne, jasně že máme taky volno – v neděli nejezdíme. Musíš taky mít čas si odpočinout, zahrát si fotbal na pláži, dát si pár piv s kamarádama.“

Břeh pomalu ubíhá s mýma dalšíma otázkama a za chvíli je čas vytáhnout síť, natočit stěžeň a chytit vítr do plachty. Poslední síť se třídí až na pláži. Půlhodinová obrátka na širém moři a přistáváme na stejném místě odkud jsme ráno vyjeli, s přesností na dvacet metrů! Vyskakuju do hučících vln a již přibíhají další rybáři a po pás ve vodě, opíráme se všichni do zádě lodi, abychom ji vytlačili po dřevěných špalcích mimo dosah moře, nahoru na horký suchý písek pláže.

Za chvíli je jangada bezpečně zaparkovaná několik desítek metrů od čáry přílivu, vyčerpaně usedám do písku, rozedřené ruce, stále rozbouřený žaludek, písek ve vlasech, všude. Musím se jít vykoupat, teď hned, běžím po mokré pláži, skáču do první vlny. Moře mě nádherně omývá.