Women Gold Miners
Women Gold Miners

Mota, která mě motá

San Jose, Kostarika – září 2004

D10S
D10S

Asi mi to nebudete věřit, ale fakt se mi to stalo. Když to trošku zjednoduším, tak mužů říct, že celý ty dva nádherný měsíce v Kolumbii jsem hulil. Jednak proto, že se tam dost hulí a druhak proto, že se mi to prostě líbilo – hulit a nemít nic na práci, jen se houpat v hamace pověšený mezi dvěma palmama na břehu Karibiku, je ideální kombinace. Devět z deseti zhulenců doporučuje. Navíc: mota byla tak levná, že jsem se zprvu domníval, že to je ňáký šméčko, že to přece nejde… Jde.

Mota, která mě motá (San Jose, Kostarika)

V Cali jsme s Tommim koupili napůl pytel, kterej měl sto gramů slisovaných palic za dvě český stovky! Říkám tomu typovi, Oliver se myslím jmenoval, že jako nechci tolik, že to je moc a von mi odpověděl: „To je nejmenší možný balení, menší už nemám.“ Tommimu ale zasvítily voči, zašustily ňáký pesos a pytel byl náš. Superkauf, jasná páka, až na mojí permanentní stíhu, že nás s tím (a jinýma věcma) chytí a přestane to bejt prdel. Je třeba říct, že každej přesun v Kolumbii byl doprovázenej minimálně dvěma až třema kontrolama ze strany vojska, v lepším případě jen pasport, v horším krátká kontrola báglu. Bylo to pokaždý, když jsme někam, jakýmkoli dopravním prostředkem jeli. Chápete určitě, že moje stíha byla na místě. Vzpomínám si dokonce, že jednou ze začátku jsem vyhodil za jízdy z auta asi deset gramů, páč jsme se blížili k checkpointu, a já měl podezření, že nás jeden tipo – po Tommiho chlubivý vlně – naprášil. Nicméně, za dva měsíce jsem si zvykl, pochopil, že jdou hlavně po zbraních, a ne po drogách, a že když na sebe člověk debilně neupozorňuje, tak může v klídku hulit a nemusí bejt vystíhovanej.

Nevim, jestli to víte – já jsem to taky nevěděl – ale Jižní a Severní Amerika, jako spojený kontinenty, postrádají spojení po zemi. Prostě tam není žádná silnice, cesta, nic. Kolumbii a Panamu dělí neproniknutelná džungle. Existujou dva způsoby, jak tuhle hranici překonat: po moři nebo vzduchem. 95% lidí lítá, 5% jede po vodě, abych zhruba naznačil nepoměr. Ještě je třeba dodat, že jedna z mořských cest (jsou tři), je o více než polovinu levnější než letadlo. Claro, bylo nám to jasný vod začátku, že jestli tudy projedeme, tak jedině čistý jak lilium, že jakejkoli náznak typu papírky, by mohl bejt na hlavní drogový rútě do USA branej jako výzva. A na tu unuděnej černej celník, kterej je v týhle prdeli nejspíš za trest, málokdy neodpoví. Jasný, v Cartageně jsme dohulili poslední džo, zbytek dali ňákýmu travellerovi v hotýlku, prošacovali bágly, vysypali zbytky z kapes a vyrazili po zemi, moři a vzduchu do Panama City.

Ta cesta je hrozná, řeknu vám to jednoduše. Ta levnost a dobrodružství jsou tvrdě zaplacený. Je to hujér, vo kterým bych podruhý uvažoval jinak. V Zemí Nikoho existujou jiný pravidla hry. Určuje je ten, kdo má zbraň, nebo ten kdo ji dříve použije, to v horším případě. Nikoho a ničeho se nedovoláte, musíte udělat všechno, co vám řeknou. (Myslím, že jsem tu na gestbůku něco v tom smyslu hlásil, v onu inkriminovanou dobu.) Ještě štěstí, že jsem to tušil, a nic jsme neměli.

„No tengo nada“, vopakoval jsem znuděně, po těch hodinách strávených vyprazdňováním a zpětným plněním báglu na všech těch šílených checkpointech a celnicích v džungli Darienu. Pětkrát jsem na cestě z Cartageny do kostarickýho Svatýho Pepy vysypal celej bágl na stůl a pozoroval knírkatý chlapíky, jak mi všechno votvíraj, zavíraj, masírujou prstama, rozbalujou, chrastí krabičkama, šmejdí, aby něco našli, něco co je podezřelý, aby mě, gringa, co si jen tak může cestovat, pořádně podusili.

„No tengo nada, sólo un kilo de cocaína“, řekl Tommi jednomu z nich, ale evidentně to nevzal jako dobrej vtip a Tommi se u něj smažil vo další hodinu dýl. Když na kostaricko-panamský hranici pustili chudáka bilýho zfetovanýho labradora, aby něco vyčuchal, byl jsem fakt zvědavej, jak mu budou smrdět moje ponožky, který se daly vo bágl vopřít.

Minulo pár měsíců a znovu řešim stejnej problém: jedeme z Kostariky dolů, na ostrovy Bocas v Panamě, aby jsme si prodloužili kostarický vízum. Nedopatřením mi v kapse zbyly asi dvě géčka moty že Svatýho Pepy. Uff! Co? Nechci to vyhazovat, v Kostarice to přece jenom s tou motou není tak slavný jak v Kolumbii. Napadlo mě, že to někde před hranici schovám a při cestě zpět nenápadně (hlav-ně ne-ná-pad-ně), vyzvednu. Nechal jsem to na poslední chvíli, a zastrčil balíček moty do škvíry ve zdi na záchodě na dvorku jediný votevřený hospody v hraniční vesnici Sixaola. Na hranici nás samozřejmě nekontrolovali, nejedeme z Kolumbie, že?

Po pěti dnech, ve stejný hraniční hospodě, vobjednal jsem si maso, zapálil cigáro a mimochodem (důraz na slovo mimochodem) se zeptal servírky: „Kde tu je záchod, prosím?“ Mota tam byla, jasně, nikdo si ničeho nevšiml, dokonale jsem to zamaskoval. Vyzved jsem balíček, naprázdno spláchnul a vrátil se ke svýmu obědu. Připadal jsem si jako největší pašerák na světě. Nebo tak nějak.

Po pár měsícíh života v Kostarice zase vyrážíme na cestu, tentokrát dál na sever, do Mexika. Jeden z těch deštivejch večerů jsem si sedl a udělal pořádek ve věcech, jestli víte, co myslim. V průhledný plastikový kapse, ve fotobáglu jsem našel zmuchlanej papír. A to, co jsem uviděl, když jsem ho rozbalil, vidíte na týhle fotce.

Je to asi deset géček slisovaný marihuany, úplně vyschlý, kterou jsem před několika měsícema přivezl z Kolumbie do Kostariky, přes tři země, patery hraniční kontroly, dvoje čokly – ale aniž bych vo tom věděl.

Na zmuchlaným papíru jsem si přečetl: Cali, 2. dubna.


Add comment

no comments yet