Candomblé dancer
Candomblé dancer

Prokletý kámen

Bogota, Kolumbie – leden 2013

Door knockers
Door knockers

„Je to prokletej kámen“, usmála se trpce Constanza. „Víc ti k tomu těžko něco řeknu.“ Nenuceně sáhla do kabelky od Vuittona. Vytáhla prosté psaníčko ze složeného papíru a položila ho na otlučený ponk. Útlé bělostné prsty rozevřely pošetku. Šest zelených světýlek se rozzářilo ve stínu špinavé šperkařské dílny, kdesi ve sklepě domu v centru Bogoty. Opatrně, špičkou pěstěného nehtu, obrátila ten největší kámen. „Vidíš tu krásu, vidíš jak, žije?“, zašeptala se zatajeným dechem. „Ten je za deset.“

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

„Deset čeho?“, obrátil jsem oči k jejím zrzavým loknám. Ne že by mi to nedocházelo. Spíš jsem chtěl slyšet doňu Constanzu, obchodnici s kolumbijskými smaragdy, která vypadá jako Claudia Schiffer, vyslovit onu magickou cifru. „Deset tisíc dolarů,“ opáčila. Se stejně nenucenou grácií jako před okamžikem, když zelené drahokamy z kabelky vytáhla.

Ačkoliv jsem již viděl desítky, možná stovky smaragdů, když jsem se ochomýtal ve smaragdových dolech v Muzu, když jsem koukal pod ruce brusičům v mnoha bogotánských dílnách, nikdy jsem příliš nechápal, kde se bere ta posedlost zeleným drahokamem. Ona zelená horečka, která jednoho buď vystřelí do ráje nebo utopí v bahně tropické džungle.

Až do dnešního dne.

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)
Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

Dva nebo tři kameny, ne větší než nehet na dámském malíčku, leží na ponku přede mnou. Září hlubokým zeleným světlem, které vychází z jejich středu. Žádné odlesky, žádné nasvícení. Ty kameny mají vlastní zdroj záře. To není možné, říkám si v duchu, a spontánně k nim natahuji ruku, abych se jich dotkl. „Ssss“, zasyčela Constanza jak had a chytla mě za předloktí. „Nesahat! Můžeš se jen koukat.“

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie) Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

Kolumbie produkuje 60% světového objemu smaragdů. Naprostá většina kamenů z dolů Muzo, Chivor nebo Coscuez, projde rukama brusičů a šperkařů v Bogotě. V samém srdci přeplněné deštivé megapole, na ploše několika málo bloků, se tísní v mrňavých dílnách na dva tisíce šperkařů a kolem tří set brusičů.

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

Claudia jedná s prodejcem smaragdů.

Ve studeném světle zářivek a s mosaznou německou lupou u oka, hledají v zelených kamenech jejich skrytou záři. U zpracování smaragdů, na rozdíl třeba od diamantů, totiž zásadně záleží na oku a zkušenosti brusiče. Každý smaragd je výsostný originál, nezaměnitelný s jiným. Má jinak rozloženou sytost barvy, má proměnlivý lesk, má jiné vrostlice a jemné vlásečnicové trhlinky. Brusič je ten, který skryté kouzlo kamene vidí. Ten který ze zeleného matného střepu vrostlého do vápence (ganga) udělá drahokam.

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie) Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

„Dávám smaragdům život“, zaculila se na mě Claudia. Korpulentní zralá dáma v bílém plášti nasypala diamantový prášek na tiše svištící brusný kotouč na pracovním stole. Její dílna, kde se dělí o hubené zisky s druhou brusičkou Viky a prodejcem Javierem, zpracovává kameny průměrné kvality. Vybrousit tři sta kamínků, velikosti špendlíkové hlavičky, ji zabere týden práce ve třech.

„V zásadě řešíme dva nejdůležitější aspekty kamene – barvu a průzračnost“, pokračuje Claudia skloněná nad bruskou. „Naprostá většina smaragdů je nemá v rovnováze. Některý jim chybí. Buď nemají ten hlubokej zelenej tón, jsou bledý, nebo jsou naopak zakalený, matný. Těm matným říkáme ‚hloupé‘ kameny.“

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

Dosud mlčenlivá Viky uchopila mosaznou tyčku se zeleným kamínkem, ukotveným na kaučukové špičce, a přidržela jí pod zářivkou. „Vidíš sám, že všechny kameny mají defekty. Černý tečky, prasklinky,jiný nerosty vrostlý vevnitř a tak.“ Pevnou rukou posadila tyčku s kamenem na svištící brusku. „Brusič musí ty špatný části kamene odříznout, ale zároveň musí dávat pozor, kde má kámen tu svojí silnou stranu, co se barvy týká. A hlavně nesmí řezat moc, aby kamen neztratil karáty.“

Obecně platí, že majitelé kamenů tlačí na brusiče, aby neřezali moc, aby zachovali velikost kamene, a tím pádem posílili nárok na vysokou prodejní cenu, zatímco brusiči by raději brousili tzv. na kvalitu – aby drahokam měl větší lesk, méně defektů, „víc života“. Tím se však často ubírá váha kamene, a kupující pak může mít pocit, že za „těžký prachy dostává málo muziky“.

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

Viky kontroluje výbrus kamene.

Lugo zakvrdlal tmavou lahvičkou z broušeného skla proti světlu. „Skoro všechny kameny potřebujou olej“, rozpovídal se asi třicetiletý brusič ve svém temném kamrlíku, „nejdřív se aplikujou kyseliny - citrónová a dusičná - a nakonec se kámen ošetřuje cedrovým olejem.“ Smaragd je díky své poréznosti schopen pod hydraulickým tlakem absorbovat, v podstatě „nasát“, miniaturní množství cedrového oleje, čímž se zamaskují vnitřní vlásečnicové prasklinky a kámen zlepší svoji průchodnost světla.

Sáhl do šuplíku a ze zmuchlaného papírku vylovil smaragd čtverhranného brusu. Chytil kámen obratně pinzetkou a přiložil pod zářivku. „Tomuhle olej hrozně pomohl, vytáhnul mu barvu. Dal by se prodat za tisícovku. Teda kdyby ho zrovna neměl Víctor ve svý sbírce“, zasmál se Lugo. Zakroutil jsem nechápavě hlavou. Ano, Víctor Carranza, zvaný smaragdový car, který nedávno zemřel. O jeho sbírce smaragdů, pocházející z jeho vlastních dolů, se vyprávěly legendy po celé Kolumbii. Ale co má společného s cenou Lugova kamínku?

Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie) Prokletý kámen (Bogota, Kolumbie)

„Smaragd je ďábelskej kámen“, zakýval Lugo tajemně hlavou, „jeho cenu z velký části ovlivňuje ten, kdo ho zrovna drží. Tenhle kámen“, ukázal na pinzetku, „já prodám za tisícovku, ale když by ho prodával Víctor Carranza, bude mít totožnej kámen cenu pět tisíc. Protože když by ho měl v ruce Víctor, tak to přece nemůže bejt jen tak ledajakej kámen.“


Add comment

no comments yet