50 let po revoluci

Kuba – červenec 2008 až březen 2009

„Jaké je tvoje politické přesvědčení?“ Mladý důstojník kubánské cizinecké policie zvedl oči od jednostránkové zprávy nadepsané mým jménem. Zavrtěl jsem se na židli a uhnul před jeho tvrdým pohledem. Očima jsem sjel po tmavé, vlhké zdi kanceláře Imigračního oddělení v Santiagu de Cuba, přes nástěnku plnou zažloutlých výstřižků z deníku Granma a zastavil se na jeho dokonale vyleštěných vojenských botách. „Nevim, jak bych vám to…“, utíkám z otázky, „přijel jsem, abych poznal život na Kubě.“ Ticho. Špatná odpověď asi.

50 let po revoluci (Kuba)

Kubánské úřady mi zabavily pas hned na letišti v Santiagu. Rovnou na ranveji mě policajti oddělili, postupně během několika hodin dvakrát prohledali do poslední nitě. Dvakrát mě vyslechly dvě různé uniformy a nakázaly: přespat ve vybraném státním hotelu, do 24 hodin se dostavit na Imigrační k dalšímu výslechu.

„Jsi věřící?“ Po včerejším entrée zmatečně kalkuluju, co říct. Je to špatně nebo dobře, být věřící a cestovat na Kubu, uvažuju v duchu. „Jsi politicky aktivní?“ Důstojníkova dohladka oholená brada rozkazuje další otázky. „Proč jsi cestoval do Kolumbie a do Venezuely, a jak to, že mluvíš španělsky? Koho volíš v tvojí zemi?“ Netuším, čím jsem si takový zájem zasloužil.

Později jsem zjistil, že mít český pas a nešlapat poslušně po vyhrazených cestičkách plážových dovolených je na Ostrově svobody velmi nežádoucí kombinace.

50 let po revoluci (Kuba)

26. července

„Zvítězíme!!!“, zaburácelo ulicí. Pevně a odhodlaně, z tisíců hrdel naráz. Všechny ruce s vlajkou naráz bodly do tmavého nebe nad Santiagem.

„Ať žije Fidel a Raúl!“ Kývající se palmy a les černorudých vlajek jsou plné horkého větru za bouřkového odpoledne. Tisíce Kubánců pochoduje kolem žlutých hradeb kasáren Moncada, kde před více než padesáti lety mladí bratři Fidel a Raúl Castrové provedli svůj první ozbrojený útok vůči režimu Fulgencia Batisty. Dlužno dodat, že přes totální neúspěch tohoto pokusu je dodnes slaven jako začátek Kubánské revoluce.

„Ať žije Revoluceeee!“, křičí skupina krásných Kubánek v čele průvodu. Spontánně se chytají za ruce a vytváří jakousi hradbu těl, kterou chtějí revoluci bránit.

Tohle není prvomájový průvod otupělých pracujících v socialismu, kteří jsou zpruzení, že nemohli jet na chatu, jak si to pamatuju z dětství. Tohle je jednoznačná demonstrace hrdosti na vlastní dějiny a historii. Pocta revoluci.

50 let po revoluci (Kuba)

Všichni vědí, že dnes vystoupí Raúl Castro a přednese projev. Ne tak ohnivý, plný gest a náklonů nad řečnickým stolkem jako jeho bratr Fidel. Přesto – bude to projev muže, který kdysi stejně jako tisíce dalších, bezejmenných Kubánců v revoluci nasadil svůj vlastní život za lepší budoucnost země. Ta necelá dvacítka odhodlaných mužů, kteří tehdy před padesáti lety v horách Sierra Maestry, bez jakékoli podpory a zkušeností změnili dějiny nejen Kuby, má punc legendy.

50 let po revoluci (Kuba)

Půlstoletí budování socialistické společnosti, včetně všech přehmatů, nekonečných front na všechno a ideologického diktátu, které následovalo, pohled Kubánců na revoluci nijak zásadně nezměnilo.

Revoluce je na Kubě svatá.

50 let po revoluci (Kuba)

Sídliště Abel Santamaría

„Kdo je poslední?“, po kubánsku jsem se zeptal davu na autobusové zastávce v centru Santiaga. Někdo zvedl ruku – toho si musím pamatovat, až přijede autobus. Autobusů není mnoho, často lze čekat až hodinu i více, pořadí příchozích je proto velmi zásadní. Přijelo nákladní auto – hodně vychrchlaná fordka, která plní funkci hromadné veřejné dopravy. Vydrápali jsme se všichni na korbu zakrytou plachtovinou. Za mizivý peníz drncám na stojáka asi dvacet minut na panelákové předměstí Abel Santamaría.

Panelákové sídliště v tropech není zdaleka tak skličující jako v Česku. Palmy a divoce rostoucí tropická flóra hladí a obaluje studený oprýskaný beton. Dva tři zaparkované džigulíky kam až dohlédnu, tropickým sluncem vyšisovaná propaganda na zašedlých rozpadajících se zdech. Z otevřených lodžií prosvítá chudoba obyvatel.

„Cože? Čech?“ Pohublý míšenec v pomačkaném slamáku se mě snaží někam zařadit. „Vy jste nás zradili! Spřáhli jste se s yankees!“ Krčím rameny. Muž mi položil ruku na zpocenou košili a unaveně mi odpustil: „Ale tady na politiku nehrajem.“ Pach rumu mě praštil přes nos. Veterán z Angoly, který rumem zabíjí vzpomínky. „Tady jsi mezi přáteli, pojď, oslavíme revoluci.“

50 let po revoluci (Kuba)

Během chvíle se kolem nás utvořil houf zvědavých Kubánců. Piju s nima zteplalý bílý rum z pet láhve, jíme oschlé kousky vepřového. Uvolněná pohostinná atmosféra vládne stínu za panelákem, smějeme se, kecáme, cítím se jak mezi dlouholetými přáteli. Všichni se vyptávají. Nejvíc je zajímá, jak se v Česku máme, jestli jsme si změnou v roce 1989 pomohli.

„Hele a musíš u vás taky v práci krást?“, ptá se Roberto, asi dvacetiletý ‚mulato‘. Než stačím vysvětlit situaci, další týpek rázně mávne rukou: „Ty si upad, ne, Roberto? Tam každej dělá na sebe, proč by asi kradli?“ Yoandris je vystudovaný ekonom, je mu pětadvacet, má přehled o situaci. „Chtěl bych přemejšlet, jestli pojedu o prázdninách do Itálie nebo do Francie, stejně jako vy. Ale tady můžu si tak akorát jít zahrát fotbálek na pláž. Chci odjet do jiný země, ale nechci utíkat, chápeš? Miluju Kubu, nikdy se jí nevzdám, chci svobodně odjet, ale zase se vrátit.“

50 let po revoluci (Kuba)
50 let po revoluci (Kuba)

Vymáčknul jsem si do pusy půlku darovaného zeleného pomeranče pro osvěžení. Debata s mýma vrstevníkama je překvapivě otevřená, student Wilson přidává: „Televize je plná ideologických slátanin, pro nás mladý tam nic není…“ „Hele to neříkej, takový věci“, vstupuje mezi nás náhle starší muž, který dosud jen poslouchal. „A proč ne? To se snad taky nesmí říkat, nebo co?“ bojovně zvedl bradu Wilson, „všichni to přece víme!“

Najednou všichni mlčí.

Cestou zpátky ze sídliště jsem zase skončil na policejní služebně. „Proč jsi fotil tu frontu?“ Policajt je nekompromisní a já nemám kam uhnout. Nezbývá mi než vymazat kartu pod přísným dohledem dvou oficírů.

50 let po revoluci (Kuba)

On je Kuba

Arturo je školník. Padesátiletý, prošedivělý muž, který žije u moře, chodí i ve svém věku do půl těla svlečený. Vypadá jako Hemingwayův Santiago. Kouká po mladých mulatkách a nikam nespěchá. Sedíme na verandě jeho skromného domku kousek od pláže, soumrak se už rozpil nad zálivem Karibského moře, na zdi honí gekoni komáry. „Na Kubě není komunismus, to je zásadní, co bys měl pochopit“, uskrnul Arturo husté kafe, které nám přinesla jeho krásná žena, „na Kubě vládne fidelismus. Lidi Fidelovi věří, obdivujou ho, i já mu věřím, i když vím, co se tu děje. Až Fidel umře, nastane okamžik pravdy, protože on je vláda, on je systém, on je Kuba!“

„Podívej se“, pokračuje Arturo nevzrušeně, „máme zdravotnictví a školství zadarmo, nikde nám tady nebouchají bomby, je tu totální bezpečnost.“ Kývám, je to pravda. Kdekoli na celé Kubě můžete jít ve tři ráno po prázdné ulici a nikdo vás nepřepadne. „Za tohle všechno Fidelovi děkuju, ale na druhou stranu – jsme zaostalá země, máme zbídačenou ekonomiku, jsme na dně…“

50 let po revoluci (Kuba)

Kubánský byznys

„Jsme IT analfabeti, nikdo neumí zacházet s počítačem, používat internet“, vypočítává mi Alesandro, syn ženy u které jsem se ubytoval v Sancti Spiritus, nevýznamném městě uprostřed Kuby.

Donedávna bylo na Kubě zakázáno vlastnit počítač. I přesto, že už to je povoleno, s kubánským platem na něj nikdo nedosáhne. Zkouším argument o školství zadarmo. Alesandro rozhodně kroutí hlavou: „Jo školství zadarmo? No to jo, ale k čemu mi je škola zadarmo, když pak jako inženýr, odborník, pracuju za 15 dolarů měsíčně a nikdy neopustim Kubu? A počítač tady stojí stejně jako u vás, to přece víš.“

Navíc – na Kubě není povoleno soukromé vlastnictví. Auto vám prostě přidělí systém, nebo strana chcete-li. Znelíbíte se? Nemáte auto. Odevzdáte džigulíka jinému soudruhovi.

Vyběháte si povolení ubytovávat zahraniční turisty u sebe doma (tzv. casa particular) a můžete inkasovat valuty. Jasně, ale platíte skoro 200 dolarů měsíčně státu, bez ohledu na to, zda pronajímáte nebo ne. Ber, kde ber. Kubánský byznys.

50 let po revoluci (Kuba)

Kubánské ráno

Tropické ráno zbožňuju. Vzduch plný vůně pomerančové šťávy, cvrklikání ptáků a smradu z benzínu. Poflakuju se po tržišti a marně sháním snídani. U nenápadných dveří v boční ulici stojí dlouhá fronta. „Kdo je poslední?“, zkušeně se řadím do fronty.

Z tmavého kouta obchodu na mě kouká El Che ze sítotiskového plakátu, regály jsou podezřele prázdné, jen bílá sypaná rýže svítí na mosazné plechové váze. Když na mě přijde řada, požádám o dvě housky. Žena za ohmataným pultem mě vrací do kubánského reálu: „Lístky!“ Nechápu. Chlapík stojící za mnou mě vlídně poučí: „Ten chleba tady je na příděl, to je jen pro nás, ty musíš jít do valutového obchodu.“

Základní potraviny jsou na Kubě stále na přídělové lístky. Podle mého průzkumu pokryjí zhruba třetinu měsíční spotřeby majitele lístku. Zbytek jídla musí každý sehnat, kde chce. V obchodech ale platí valutová kubánská měna, tzv. CUC. Takže – kupte si třeba kolu v plechovce za dolar, když váš měsíční plat je patnáct dolarů.

50 let po revoluci (Kuba)
50 let po revoluci (Kuba)

Jineterismo

„Vy Češi, vy jste ti ďáblové!“ Nevím, jestli si Yoel dělá srandu nebo ne. Sedím na Malecónu, vlny šplouchají, havanský líný večer mě ukolébává, ale můj nový známý, Yoel, mi to nechce dovolit. „Vy tam u vás stavíte americkou základnu.“ Nikdy jsem se nepřestal divit, co všechno běžný Kubánec ví o mojí zemi.

„Nechceš ňáký doutníky?“ Aha. Yoel je jinetero. Už jsem v Havaně druhý týden a přestal jsem mít trpělivost odpovídat každých pět minut, že nechci ani doutníky, ani sex, ani průvodce, ani nic dalšího. Seskočil jsem z kamenného rantlu nábřeží a všiml jsem si Yoelova krásného silného psa. „Chceš ho koupit?“, okamžitě lapil svojí příležitost. „Prodám ti ho, neblbni. Prodám ti psa, nebo chceš tuhle roštěnku?“, ukazuje na krásnou mulatku, která je zavěšená za jeho pokérovanou paži. „Nebo co chceš, sakra chlape? Prodám ti všechno!“

Kuba je do jisté míry ekonomicky závislá na turismu. Po zhroucení sovětského bloku v 90. letech, a tím pádem ekonomiké podpory, neměl režim bratří Castrů jinou šanci, než otevřít Kubu turismu. Na exponovaných místech jako je Havana nebo Varadero se postupně rozbujel ilegální kšeft s turisty. V první řadě levný sex, falešné doutníky, rum a další. Vzhledem k ekonomické situaci a kubánským platům se není čemu divit – každý chce urvat, co může. Těm, kteří jedou v černých kšeftíkách s turistama, se na Kubě říká pohrdlivě ‚jineteros‘.

50 let po revoluci (Kuba)

Čarovná Havana

Odcházím z nábřeží, abych zase zažil a viděl kouzlo Havany. Každý večer se její ulice naplní lidmi jak vyschlé koryto řeky bublající vodou. Posedávají na chodnících, klábosí, popíjí, smějou se. Z otevřených dveří do přízemních bytů v rozpadajících se koloniálních domech vidím rodiny skromně večeřet rýži. Kluci hrají bejsbol s násadou od smetáku a závěrem pet láhve, volejbalová síť je natažená přes ulici. Když náhodou jede stará amerika, tak se prostě zastaví a síť se nadzvedne. Přednost mají lidi, ne auta.

Vyschlí snědí dědkové práskají kostkama domina o stolek rozložený na chodníku. Nikdo nikam nespěchá, není kam. Sousedi spolu mluví, děti si spolu hrají a piští. Holky v kráťáskách a holým bříškem se předvádějí, nádherná hnědá těla lehce plují ztemnělou havanskou ulicí. V bytě zkouší kapela, duní conga, basa a zpěv starého muže, ale nikomu to vůbec nevadí. Nikdo se nezavírá za vysokou zeď. Lidi mají málo nebo nic, takže není co si závidět.

V těchto chvílích mi je jasné, že tohle kubánské kouzlo v momentě změny režimu navždy zmizí. Domy někdo koupí, opraví, ale prádlo na balkon už nikdo nepověsí, Jorge si koupí offroada, Camillo si pořídí kabelovku, ulice bude nová a čistá, ale nikdo na ní nebude žít. Přemýšlím, co stojí svoboda, co stojí komfortní život? Co je vlastně důležité a kdo to vůbec rozhodne?

Z úvah mě vytrhl kamarád Ramón, hiphoper z východní Havany, ze sídliště Alamar. „Kam půjdeš večer? Dneska hrajou Los Aldeanos, přijď se podívat.“

50 let po revoluci (Kuba)

Los Aldeanos

Podivná restaurace připomínající socialistickou klubovnu na okraji Havany je plná k prasknutí. Vnitřek připomíná saunu. Stovky zpocených mladých lidí se houpou v kolenou do rytmu. Dva pokérovaní týpci s majkama solí do davu zle naštvané rýmy. Los Aldeanos nejsou režimu nakloněná parta. Nezpochybňují sice samotnou revoluci, ale často jsou cenzurováni a úřady jim zakazují vystupovat, protože se drze a otevřeně opírají do všech problémů současné Kuby.

„Hej – přišel čas říct pravdu – los aldeanos – je to tady naruby – ale já budu říkat svobodně, jak to je – ne jako ti, co mluví o revoluci – ale nemaj páru, jak my tady žijem…“