Kmeny Salvadořanů

Historie bývá klikatá. Salvadorské městské gangy nevznikly ve Střední Americe, nýbrž v Los Angeles. Vleklá a krvavá občanská válka v El Salvadoru donutila na začátku 80.let tisíce lidí uprchnout do Spojených států. Tam, v divokých hispánských ghettech L.A., se zformovaly městské kmeny Salvadořanů, bránících své životy a zájmy v drsné konkurenci Mexičanů, Portorikánců a dalších. Tam se zrodily se městské gangy. Mara Salvatrucha a gang z 18. ulice.

Když salvadorská válka na začátku 90. let skončila, mnoho Salvadořanů – členů gangů – rázem ztratilo status válečného uprchlíka a americké úřady je bez milosti deportovaly zpět do El Salvadoru. Do země zničené konfliktem, do země bez řádu a pravidel, bez fungující ekonomiky. Do – ve všech směrech – rozvrácené společnosti bylo naráz odsunuto tisíce členů vysoce organizovaných kmenů, živících se výhradně kriminální činností. To nemohlo dopadnout dobře.

Po třech letech jsem se znovu octnul ve stejném barriu, nedaleko kostela, kde jsem pokreslenou tvář poprvé potkal. Našel jsem místního pochůzkáře. „Je mrtvej. Před rokem ho zabili lidi z jeho gangu. Věděl toho příliš“, pokrčil rameny policajt. „Pandillu nikdy neopustíš.“

Mara a Pandilla

Středoamerický Salvador, šestimiliónová země o rozloze Moravy, je domovem mnoha gangů. Historicky největší a nejsilnější jsou dva: Mara Salvatrucha (často jen Mara) a gang z 18. ulice (někdy označován jako M-18 a sám sebe nazývající Pandilla – banda). Odhady mluví o zhruba o pětadvaceti tisících aktivních členů v ulicích a deseti tisících ve vězení.

Gangy jsou hierarchicky řízené (často z vězení), avšak lokální skupiny – cliquas – ovládající většinou jednu čtvrť (barrio), operují do velké míry autonomně. Kliku řídí tzv. palabrero (ten, který má slovo), jemuž jsou členové – kteří si vzájemně říkají homeboys – podřízeni pod hrozbou fyzických trestů. Exkomunikace z gangu znamená smrt.

Oba gangy mají složité rituální fungování, které do velké míry vytváří kmenovou identitu skupiny. Příslušnost k celku, sounáležitost, solidarita – hodnoty, které chudá, válkou a ekonomickým neoliberalismem zdevastovaná společnost Salvadoru značně postrádá – často suplují gangy. Ne nadarmo homeboys říkají: „Žiju pro svou matku a zemřu pro své barrio.

Síla proti síle

Salvadorské politické autority odjakživa řešily problém násilí a gangů silou. Na začátku tisíciletí přišly s politikou „Tvrdé ruky“, po ní pro změnu ohlásily plán „Super tvrdé ruky“. V roce 2012 překvapivě uzavřely dva hlavní gangy, za nepřiznané asistence levicové vlády Mauricia Funese, jakési dočasné příměří, díky němuž se snížil počet vražd v Salvadoru z 15 denně na zhruba polovinu.

Avšak příměří se nikdy netýkalo kriminálních aktivit gangů, takže hlavním městem stále křižují speciální jednotky Halcones („Sokoli“), vyzbrojené moderními zbraněmi a údajně i vycvičené ve Státech. Ostatně, polovina všech zbraní v Salvadorském konfliktu je americké provenience. Americké zbrojní firmy zkrátka potřebují točit byznys, ať v míru, či ve válce.

Betonové schody, odlité křivě do hlíny a sevřené z obou stran stěnami z rezavého vlnitého plechu, padají strmě do hloubky. Do pekla chudých. Do temnoty. Halcones v poloběhu, přikrčení, postupují slumem. Hlavně jejich em-šestnáctek trhavě krájí tmu. Každý roh, každý zákrut, každá škvíra. Běžím nalepený u zdi, ve stínu chatrčí. Proboha, jestli jsou na střechách, tak nás sejmou jak králíky, napadá mě. Snad Roca ví, co dělá.

Z okénka se vynořila čísi roztřesená ruka. Prstem píchla do tmy, k boudě na konci uličky. Z pootevřených dveří prosvítalo tlumené světlo. Roca máchl rukou. Tady. Naprosto neslyšně se připlížil a strčil hlaveň pušky do škvíry dveří. Zkameněl jsem. Čas zmizel. Slyším zatajený dech obou mužů. Slyším šelest rukávů vojenské košile. Slyším tření ocelových karabin na popruhu pušky. Vrrrráágh! Dveře prudce zaskřípaly a Roca vtrhl do boudy.

Prázdno. Nikdo. Utekli. Hluboce jsem vydechl. „Oni se vyhejbaj přímým soubojům“, ucedil zlostně Roca a povolil si řemen pušky. „Vědí, že máme navrch. Ty zkurvysyni na nás útočí jenom ze zálohy nebo když už nemůžou jinak utéct.“

Bartolinas

„Jsem tu patnáctej měsíc, kurvadopíči, přimluv se za mě ty španělskej blonďáku nebo tady chcípnu!“ Modře pokérovaná zpocená ruka trčící z mříží mě chytla za rameno jak hákem. „Nechoď blízko, do prdele“, zaječel na mě vystresovaný bachař. Temným suterénem vazebního vězení na Monserrate duní chorál. Sto padesát polonahých mužů, našlapaných v pěti celách bez oken a dveří, zpívá píseň o Panně Marii Guadalupské. Desítky rukou trčí skrze mříže ven. Štiplavý smrad moči, výkalů a potu nasákl snad i do zdí. Hniloba se rozlézá po vlhkém betonu. Horko, puch k zalknutí. Zpocená těla. Tma. Nadávky a řev. Jestli existuje peklo na zemi, tak se nachází tady, v salvadorském kriminále.

Chudí proti chudým

Policejní džíp ladně zatočil do aleje mangovníků na kopci v Escalonu. Teplý noční vítr rozfoukl Charlymu pečlivě vyčesanou patku. Tichá ulice je liduprázdná. Jen na jejím konci svítí za vysokou betonovou zdí terasa koloniální vily. V přilehlé zahradě tiše bublá voda bazénu. „V pořádku, seržante, jen jsme zahlédli jakási individua na druhé straně kopce, tak jsme to nahlásili panu plukovníkovi osobně“, zavolala na Charlyho z terasy žena v rudých večerních šatech.

Sedl jsem si zpátky do auta. Zatímco my tady nahoře v Escalonu už podruhé za noc řešíme neklid paní na vysokých podpatcích, někde tam dole, v horkých slumech Soyapanga, spolu bojují homeboys, policajti, řidiči vysloužilých amerických busů, majitelé pupuserií, vlastně všichni. Ti, co nemají nic, se rvou s těmi, co mají žalostně málo. Chudí proti ještě chudším. Na život a na smrt.