Amazonka

Reportáže

Jan Sochor Photography

Reportáže, novinářská a dokumentární fotografie

Amazonka

Brazílie a Kolumbie – březen, duben 2004

Bezmála pět století uplynulo od chvíle, kdy Francisco de Orellana, španělský dobrodruh z Pizzarovy družiny conquistadorů, po stosedmdesátidenní strastiplné plavbě, během níž zemřela většina jeho druhů, proplul jako první běloch divokou Amazonií. Ačkoliv v dnešní době se dá splout Amazonka z peruánského Iquitos až k ústí v brazilském Belému za zhruba dva až tři týdny, jedno je stejné jako před pěti sty lety. Amazonie i na začátku 21. století zůstává místem, kde nevládne člověk.

Amazonie je největší oblastí na světě souvisle pokrytou tropickým deštným pralesem. Zhruba sedm miliónů kilometrů čtverečních je protkáno žilnatinou vodních toků, jejíž hlavní tepnou je řeka Amazonka (Amazonas). Řeka pramení na svazích peruánských And, odkud stéká do nížiny, kde se spojují dvě hlavní zdrojnice – řeky Ucayali a Marañón – v řeku Solimões. Od soutoku Solimões a Rio Negra (asi 1600 km od ústí) získává řeka své jméno – Amazonas. V deltě Amazonky, kterou se řeka vlévá do Atlantiku, mají jednotlivá ramena i několikakilometrovou šířku a připomínají mořský záliv, včetně vln a pravidelného střídání přílivu a odlivu.
Nosiči vykládájí úlovek sladkovodních ryb na trhu Ver-o-peso v docích přístavu Belém, v ústí Amazonky. Tržiště Ver-o-peso v zálivu Guajará slouží od dob koloniálního impéria, kdy na tomto místě Portugalci vážili a proclívali veškeré zboží přivážené z Amazonie.
Amazonské půdy jsou pro soustavnou zemědělskou činnost svým složením nevhodné. Jsou příliš kyselé a rychle se vyčerpávají. Ačkoliv existují teorie o úrodné černozemi v Amazonii (tzv. „Terra preta“), dosud se ve větší míře jejich přítomnost neprokázala. Drobní osadníci, které Brazilská vláda různými sociálními pobídkami motivuje k dalšímu osidlování pralesa, jsou odkázáni na chov dobytka a zemědělství provozují v omezené míře.
Lidé se dívají z oken dřevěnných chatrčí v chudinském slumu na předměstí Manausu. Urbanizovaný ostrov v džungli, hlavní město brazilského státu Amazonas a v dobách kaučukové horečky nejbohatší město Brazílie, obývá dnes téměř dva miliony lidí. Avšak doby, kdy kaučukoví baroni koupali své koně v šampaňském, jsou dávno pryč. Brazilská vláda, ve snaze obnovit ekonomický růst v centru Amazonie, ustavila během 50. let v Manausu tzv. Zónu volného obchodu. „Zona Franca“ sice přitáhla do města investice, ale s nimi také silnou vlnu migrace chudých Brazilců z celé země, kteří záhy skončili ve slumech, bez možnosti ostrov v džungli opustit.
Vodní toky, od nejmenších o šířce několika metrů až po hlavní říční tepny, představují v Amazonii základní dopravní systém. Na dolním toku Amazonky, od Manausu do Belému, jsou díky těmto dvěma komunikačním uzlům poměrně osídlené břehy. Osadnící, ať už míšenci nebo původní indiánští obyvatelé, využívají každodenního provozu velkých, pasažéry převážejících lodí. Připlouvají na svých vratkých kanoích, obratným manévrem se zahákují za loď, vyšplhají na palubu a snaží se prodat ovoce či plody z pralesa (bobule açaí, banány, kokosy,…). Křižují takto řeku nahoru a dolů, často desítky kilometrů od své vesnice.
Blátivá ulice komunity São Paulo de Olivença na horním toku řeky Solimões. Mnohá města a komunity vybudované podél břehů Amazonky byly původně křesťanské misie, které jako své opěrné body zakládali pronikající Evropané. Městys São Paulo de Olivença údajně založil jezuita česko-německého původu Samuel Fritz, autor první podrobné mapy Amazonky, kterou nakreslil v letech 1689-1691.
Mladí Brazilci hrají fotbal na ulici Manausu. Protože klimatické podmínky města uprostřed Amazonie (denní teplota během celého roku je okolo 31°C) sportu obecně příliš nepřejí, fotbal se obvykle hrává až v noci. Manaus je jedním z hostitelských měst fotbalového mistrovství světa v roce 2014, má zde být vystavěn zcela nový stadion - Arena da Amazônia. V zemi pětinásobných světových šampionů je fotbal nejen národní sport, nýbrž je způsobem života – i poslední malá komunita ztracená v hloubi pralesů Amazonie má vedle dřevěného kostelíku fotbalové hřiště.
Většina amazonských kmenů neprovozovala soustavnou zemědělskou činnost až do příchodu prvních Evropanů. Tradičními zdroji potravy pro amazonská etnika byly odjakživa lov ryb a malých zvířat, doplněný sběrem plodů džungle. Právě díky tomuto nerozpínavému způsobu života zůstal vztah lidských společenství a pralesa po tisíciletí v rovnováze.
Nosiči se přetlačují v páce během vykládání pytlů rýže v přístavu Santarem. Nosič nákladu je častým mužským zaměstnáním v povodí Amazonky. Převažující většina transportu zboží, surovin, zvířat a lidí probíhá v Amazonii po vodě. Díky dostatečné hloubce hlavní řeky, která kolísá od 20 do 70 metrů na středním toku, mohou velké zaoceánské lodi plout až do Manausu, 1600 kilometrů od ústí. Obecně se Amazonka považuje za splavnou pro velké lodě až do peruánského přístavu Iquitos, který leží 3540 km od Atlantiku.
I když se může zdát, že doba misií je již minulostí, křesťanští misionáři z mnoha, hlavně amerických organizací (např. New Tribes Mission) stále pronikají hlouběji do pralesů Amazonie a hledají kontakt s izolovanými kmeny. Často bývají prvními bělochy, které Indiáni poznají. Misionáři s Indiány žijí, naučí se jejich jazyk a hned do něho přeloží bibli. Odvěká duchovní zkušenost a křehká harmonie Indiánů s přírodou se rychle bortí pod tíhou zbytnělé křesťanské věrouky a euroamerických zvyků.
Muž postižený poliomyelitidou žebrá na rušné ulici Belému, největšího přístavu v ústí Amazonky. Život v Amazonii představuje pro bělochy a míšence značná, hlavně zdraví ovlivňující rizika. Amazonie je díky džungli těžko prostupná, tudíž moderní medicínské poznatky, jako například očkování proti poliomyelitidě (dříve zvané dětská obrna), jsou jejím obyvatelům málo nebo vůbec dostupné. Naprostá většina osadníků v džungli trpí tropickými horečkami (dengue), malárií a dalšími nemocemi, které přenáší zejména všudypřítomný hmyz.
Mladá Brazilka indiánského původu se chrání deštníkem před spalujícím poledním sluncem. Brazilci nazývají míšence původních amazonských indiánů a Evropanů jako „caboclos“. Název pochází z jazyka indiánu Tupi, kteří jím označovali ty, kteří „pocházejí od bílých“. Caboclos, nebo obecně řečeno míšenci, tvoří až tři čtvrtiny obyvatelstva Amazonie. Původních indiánských obyvatel žije v Amazonii méně než půl procenta.

Zdroje informací Francisco de Orellana; Wikipedia
Terra Preta - Tajemství černé země; Petr Holub
Samuel Fritz; Wikipedie
Caboclo; Wikipedia
The importance of rivers for the transportation system of the Amazon; Camilo Domínguez; Universidad Nacional de Colombia, Bogotá
Population and energy consumption in Brazilian Amazonia; Wikipedia
2014 FIFA World Cup; Wikipedia
Amazonka: Češi odhalují tajemství největší řeky světa; Kamila Šimková-Broulová; Lidé a Země
Tendências Demográficas; Instituto Brasileiro de Geografia e Estatstica

Licence
Sdílet

No photographs, text and design may be used or reproduced in any form.
Copyright © 2013 Jan Sochor. All Rights Reserved.