Reportáže
 
 

Muži v proudu řeky

Kolumbie

Hladina řeky se matně leskne jak zašlé stříbro. Prudká zátočina zkrotila bystrý říční proud, sevřela ho svým ramenem porostlým vysokými mangovníky, až se zdálo, že dřevěná kánoe, zakotvená uprostřed řeky, zatuhla v žhavém a pomalu tekoucím kovu. Náhle vyleštěnou hladinou zavířilo několik bublin. Vedle kánoe se vynořila hlava a ramena táhnoucí cosi ode dna vzhůru. Arenero. Muž těžící písek v proudu řeky.

Hořká chuť cukru

Valle del Cauca, Kolumbie

Sekáči postupují žlutočerným peklem dopředu, mechanicky jako stroje. Obejmout levačkou pět šest rostlin – švih mačetou. Odsekat zbylé, nespálené listy. Odhodit černý klacek za sebe do řady. A znovu. Zuhelnatělé kusy spálených listů víří vzduchem jak hejna neodbytných černých much. Ulpívají na do poslední nitě propocených košilích, lepí se mokré tváře. Vnikají s horkým nasládlým vzduchem do úst, do nosu.

Zlato pod nebem

La Rinconada, Peru

Ledový vichr zvedá oblaka prachu. Olízává hroudy špinavého ledovce a v prudkých poryvech se opírá do rozkousaných strmých skal, jakoby jimi chtěl vztekle pohnout. Udýchaně jsem se zastavil. Přerývaně lokám studený vzduch a marně se snažím nadechnout. Nad sněhem zapadanými štíty And se rozpouští poslední zbytky bledého slunce. La Rinconada, nejvýše položené město na světě, se rychle potápí do noci.

Brujo

Cali, Kolumbie

Na zápraží nízkého domku z neomítnutých cihel se líně povaluje dobrých dvacet koček. Otevřel jsem vykloubenou branku. Zvířata v tu ránu zbystřila, tři černé kočky výhružně zasyčely, koťata se rozprchla po špinavém betonu. Šum předměstského slumu v kolumbijském Cali na okamžik jakoby zhasl. Opatrně jsem zavolal do zrezivělých mříží na okně: „Buenos días, hledám dona Alfreda, čaroděje.“

Královny bez korunek

Mexico City, Mexiko

Podlaha ringu zaduněla. Tělo v modré sexy kombinéze ztěžka dopadlo mezi provazy. Vlna blonďatých vlasů se mi převalila přes foťák. Slyším její zrychlený dech. Nabuzená soupeřka prohnula záda jak puma před skokem. Zapřela se do ringových provazů jak do nataženého praku a zaječela: „Ú-hnííí!“. Několik napružených, kočičích skoků. To myslela mě?, bliklo mi hlavou. Vtom mi noha ve stříbrné legíně švihla před obličejem. Pum! Zatmělo se mi před očima. Bezvládně, naznak jsem dopadl na špinavé lino pod ringem.

Selarónovy schody

Rio de Janeiro, Brazílie

Horké odpoledne naplnilo ulice Rio de Janeira dusivým vzduchem. Posadil jsem se na chladivé dlaždice barevných shodů, naproti opálenému muži v rudých bermudách. „A proč jsou tady i červený dlaždičky, když mi říkáte, že používáte barvy brazilský vlajky?“ Z pod rudé hučky po mě šlehly pichlavé oči. Černé licousy se mu prudce zježily a Selarón na mě divoce zaštěkal: „Víš, jaká je najvíc krasivaja barva na světě? Tyvoe – vo barvách se vůbec nediskutuje! Najvíc krasivaja barva na světě je barva Ferrari, rozumieš?! Barva Ferrari!“

Hold strojům

Cali, Kolumbie

Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v taktu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém břiše pevným rytmem tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Hrubě kovaná ozubená kola se lesknou černým šmírem a stále, jakoby bez námahy, roztáčejí obří tiskový válec. Mašina s funěním plive další a další vlnící se archy papíru. Vítejte v časech Julese Verna.

Svatá Smrt

Mexico City, Mexiko

Mariachiho kytara utichla. Stěsnaný dav na ulici v Tepitu rozkrojilo ticho na dvě půlky. Úzkou trhlinou mezi nimi jsem zahlédl muže na kolenou. Rukama zavěšen mezi své dva syny, třásl se po celém těle. Vysílen, s hlavou svěšenou, krok po kroku se zmučeně posouval na svých zakrvácených kolenech po hrubém asfaltu. Plakal. Plakal bolestí. Naříkal do ticha zaplněné ulice před templem Svaté Smrti.

Setkání ve tmě

Lima, Peru

Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti každodenní podvečerní zácpy. Se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu, kolem žulového monumentu na náměstí Bolognesi v centru Limy. Do nekonečného tůrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Zvedl jsem oči od večeře u pouličního stánku. Z temného portálu budovy nedaleko se vylil proud žlutého světla do mlhavé noci. Silueta muže se slepeckou holí vykročila do tmy.

Exorcista

Mexico City, Mexiko

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jakoby zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. Prudkým trhnutím se celá prohla jako luk. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga“, překotně zamumlal pastor Luís a rychle jí přiložil svou zpocenou dlaň nad temeno hlavy. „Přikazuju ti démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jakoby jí chtěl políbit. Místo toho však prudce plivnul: „Prrryč!“

Nukak Makú

Amazonie, Kolumbie

„Nezapomínat! Chtít sušjenka a batelka!“ Mia-be svraštil prázdné čelo bez obočí. Černé ježaté vlasy se mu napřímily jako dikobrazí ostny. „Napiš! Nezapomínat!“ Naléhavě ukazuje na můj ohmataný zápisník. „A ka-hoty. Taky musíš. Přines!“, pípla indiánka lenošící v potrhané hamace. Rezignovaně si zapisuju: kalhoty, sušenky,… „Bon-bony“, dodal vyzáblý kluk opírající se o kůl přístřešku v uprchlickém táboře Aguabonita – dočasného domova amazonských indiánů Nukak Makú, kteří přeskočili v čase. Z doby kamenné do 21. století.

Sluneční město

Port-au-Prince, Haiti

„Hey, blan!“ ozvalo se znovu zpoza rohu ulice, tentokrát kreolsky. „Hey, blan!!“ Neotáčím se. „Hej, bělochu, co tady chceš?!“, výhružný tón se jasně zapíchl do změti pokřikujících hlasů dopolední ulice přiklopené nedýchatelným tropickým smradem. „Vyhul vocaď, ty zmrde americkej!“ Utíkám očima. Dělám, že neslyším. Zpoceným zrychleným tempem nervózně mířím na hlavní třídu.

Útěk bez konce

Kolumbie

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V-mojí-Bogotě – každej-den-víc – lidí-se-topí-v-chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají svoje rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš-bohatne-a – šmelařům-nikdo-nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí ve Ciudad Bolívaru svádí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. S životem v Kolumbii, pod krunýřem občanské války.

Zahrada Evropy

El Ejido, Španělsko

To krásně červené rajče, bez vůně a bez chuti, které jste si naposled koupili v supermarketu, velmi pravděpodovně vyrostlo pod horkým andaluským sluncem v El Ejidu. Z dokonale namíchaného písečného substrátu, zavlažované počítačově řízeným systémem, chráněné hradbou pesticidů a nakonec utržené rukou bezejmenného marockého imigranta bez papírů.

Harraga

Tanger, Maroko

„Každej z nás má nějakej svůj trik, nějakou šanci, svojí malou naději, rozumíš? Naději, že se podaří utéct z Maroka právě tobě. Musíš mít štěstí, prostě kliku, musíš to pokoušet, furt. Třeba se zrovna vykašlou na kontrolu podpalubí trajektu, když tam zrovna jsi, že zrovna se jim bude chtít nad ránem tolik spát, že nezkontrolujou kamion a ty proklouzneš.“ Dovnitř. Do pevnosti. Do Evropy.

Život supa

Managua, Nikaragua

„Tvoje matka tě dobře porodila, fešáku, pojď sem k nám, nestyď se.“ Špinavá mulatka je víc slyšet než vidět. Dlouhé černé vlasy jí utíkají z pod zpoceného hadru na hlavě. Těžko říct kolik jí je. Možná dvacet, možná i pětačtyřicet, smazaný věk, ale každý den z té neodhadnutelné doby má vyrytý na těle. Ve tváři. Pod očima. Na ztvrdlých rtech. Na zjizvené dlani, kterou mi položila na spálené rameno.

Teče krev, teče krev

Santiago de Cuba, Kuba

„Arriba-Palo-Juramento-Eróóó“, zvolal brujo. Jeho naléhavý chrčivý hlas naráz vyplnil celý templ až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil. „Arriba-Nganga-Juramento-Eróóó“, zopakovaly modlitbu stejně úpěnlivě hlasy z druhého koutu místnosti. Žluté plamínky svíček se jakoby leknutím zatřepotaly ve tmě. Táhlé zvuky zpěvu se jako stužky kouře obtáčí kolem zčernalých misek na podlaze.

Zlatokopky

Choco, Kolumbie

„Víš, Juane“, obrátil se Antonio po chvilce mlčení ke mně a s vážnou tváří pokračoval, „my tady máme takovou knihu, nevím jestli jsi už o ní slyšel, a ta kniha nám dává odpovědi na všechny naše otázky. Cvaklo mi, kam míří. „Jestli chceš, pojďme ke mě a můžeme ji spolu číst“, dodal a přátelsky se dotknul mého předloktí. „Ee… Víš, Antonio, já neumím španělsky číst“, vyhrknul jsem první možnou výmluvu, která mě napadla.

Démoni z Nayaritu

Nayarit, Mexiko

Svítá. Tma, měkce ředěná oranžovým světlem, pozvolna stéká po vyschlých svazích Nayaritských hor dolů, do kamenitého kaňonu proťatého řekou. V temně modré, nezkalené vodě se odráží stovky pohybujících se stínů. Rozpažené ruce indiánů Cora se v nehybném tichu vzájemně dotýkají a barví svá těla bílou a černou tuší. Z břehu řeky mizí lidé a na jejich místě se rodí démoni.

Omega 13

Caracas, Venezuela

„Lehněte si! Člověče, sakra – spolupracujte!“ Ferguson nekontrolovaně zařval. Sanitka svištící caracaskou nocí nadskočila – všichni tři jsme zavrávorali. Tři mravenci v letící krabičče od sirek. Puch! Auto s tupým nárazem dosedlo na silnici. Stačil jsem se zachytit osahaného plastikového madla a tvrdě jsem přistál v rohu sanitky.

Lidé z bažin

Tumaco, Kolumbie

Špička laminátového člunu ztěžka odkrajuje hnědé vlny v zálivu. Boky přeplněné loďky se v jednotvárném rytmu noří do zakaleného zrcadla vodní plochy. Vytrvale jemně prší. Proplétáme se spletitým pobřežím jihokolumbijského Pacifiku a hledáme příhodné místo pro sběr pianguy. Po téměř hodině navigace vplul člun plný sběračů mušlí úzkým kanálem do temného bludiště mangrovníkových pralesů.

Banánová republika

Kostarika, Panama, Kolumbie

Vypadá to tak trochu jako z jehovistického magazínu. Tropický ráj nacucaný barvami. Vlhko a teplo, zamlžený prales, barevné žabky, banány a ananasy v klidu rostoucí na plantážích spolu s nádhernými květinami. Velké bílé lodě, které spěchají přes oceán, aby lahodné plody tropů dopravily na evropské stoly. Alespoň tak popisují produkci banánů webové stránky společností Chiquita nebo Dole. Možná bych tomu i uvěřil, ale to bych se tam – „do tropického ráje“ – nesměl nikdy podívat.

Contrabando

Cúcuta, Kolumbie a Venezuela

Bylo mi jasné, že nejsem vítán. Hned jak jsem se na břehu řeky Táchira na kolumbijsko-venezuelské hranici objevil. Kolumbijští pašeráci kontrabandu (contrabandistas) ani venezuelská Guardia Nacional (Národní Garda), pod jejímž laskavým dohledem kontraband protéká, nestojí o publicitu. Tenhle byznys žádné píárko nepotřebuje.

50 let po revoluci

Kuba

„Jaké je tvoje politické přesvědčení?“ Mladý důstojník kubánské cizinecké policie zvedl oči od jednostránkové zprávy nadepsané mým jménem. Zavrtěl jsem se na židli a uhnul před jeho tvrdým pohledem. Očima jsem sjel po tmavé, vlhké zdi kanceláře Imigračního oddělení v Santiagu de Cuba, přes nástěnku plnou zažloutlých výstřižků z deníku Granma a zastavil se na jeho dokonale vyleštěných vojenských botách. „Nevim, jak bych vám to…“, utíkám z otázky, „přijel jsem, abych poznal život na Kubě.“ Ticho. Špatná odpověď asi.

Bojovníci

Kolumbie a Venezuela

Pokud už máte v tuhle chvíli vě věci kohoutích zápasů jasno, řekněme něco ve smyslu „zlej ošklivej člověk trápí hodnýho nevinnýho kohouta“, pak vás musím varovat: nečtěte tuhle reportáž. Nechci a nebudu vás přesvědčovat o opaku. Jestli vás však pokrytecké soudy ohánějící se humanitou nedojímají, nejedete na módních vlnách samozvaných ochránců práv zvířat nebo vás – stejně jako mě – vždycky zajímalo, proč si latinos ujíždějí na kohoutech, tak vám rád budu vyprávět, co jsem se za dva měsíce chození na kohoutí zápasy v Kolumbii a Venezuele o kohoutech a lidech kolem kohoutů dozvěděl.

Esmeralda

Kolumbie

„Ne, dneska nemaluje.“ Esteban opřel motyčku o bahnitý drn. Sáhl do kapsy a rozmotal zpocený zauzlovaný kapesník s vyšitým motivem Panny Marie. „Pět tisíc pesos, hombre, ani to ne.“ Bledé nazelenalé kamínky velikosti špendlíkové hlavičky se mu kutálejí mezi mozoly v dlani. Ani se neblýskají, magická zelená barva smaragdů je potažena zaschlým kalem. Když země vydá smaragdy, kolumbijští hledači drahokamů říkají, že maluje.

Jesus Combat

Cali, Kolumbie

„Nemáš cigáro?“ Taxikář si zapálil moji malborku a pokračuje v konverzaci do zrcátka: „Calvario je moc špatná čtvrť, je to kotel. Za druhým rohem té oholí do slipů, nic ti nenechají a můžeš děkovat Ježíši Kristu – našemu spasiteli, že ti nevzali život.“ Žlutá kolona se pomalu rozjela. „Calvariu se každej slušnej Kolumbijec vyhne, žije tam ta největší chátrá z Cali, co tam chceš pohledávat?“ Taxík sviští uvolněnou magistrálou, bilboardy plné tropických barev se mi rychle míhají před očima. „Hledám člověka, který si říká El Sheriff.“