Banánová republika

Kostarika, Kolumbie, Panama – únor 2007

Vypadá to tak trochu jako z jehovistického magazínu. Tropický ráj nacucaný barvami. Vlhko a teplo, zamlžený prales, barevné žabky, banány a ananasy v klidu rostoucí na plantážích spolu s nádhernými květinami. Velké bílé lodě, které spěchají přes oceán, aby lahodné plody tropů dopravily na evropské stoly. Alespoň tak popisují produkci banánů webové stránky společností Chiquita nebo Dole. Možná bych tomu i uvěřil, ale to bych se tam – „do tropického ráje“ – nesměl nikdy podívat.

Kostarika

Celkem zbytečně jsem si roztáhl deštník. Polední teplota, odhadem někde ke čtyřítce na slunci, mě i přes stín deštníku zabíjí. Pochoduju po prašné silnici na karibském pobřeží Kostariky, blízko přístavu Limon. Roztopený asfalt se prohýbá pod každým krokem, jak kdybych šel po tmavě šedé zaprášené žvýkačce. Tetelící se horký vzduch rozmazává zelenou masu ubíhajících banánových stromů. Už třetí hodinu nevidím kolem cesty nic jiného – kostarické pobřeží pokrývá zhruba 50.000 hektarů banánových plantáží (bananeras). Rezatý plech cedule s výstrahou, že celá oblast je pravidelně práškována, mě zavedl ke vstupní bráně plantáže Filadelfia.

„To nepůjde, bohužel, nebyl jste autorizován.“ Chlápek v klimatizované kanceláři položil telefon a pokouší se zakroutit ústa do nuceného úsměvu. „Opusťte prosím území plantáže, fotografování je striktně zakázáno. O povolení vstupu si zažádejte na centrále firmy v San José.“ Na centrále mě před pár dny vyhodili se stejně nicneříkající frází, jen tamní chlápek neměl holinky, ale nejnovější nokii a „american accent“. Je to již třetí plantáž, kde žádám legálně a otevřeně o možnost návštěvy, všude mi však papouškují fráze, které jim zřejmě faxují američtí šéfové a nadepisují je MEMO. „Toto je soukromý majetek, pane, jakým právem se domáháte fotografování?“ Zvedl jsem se k odchodu.

Banánový byznys

Více jak tři čtvrtiny mezinárodního obchodu s banány ovládájí tři velké společnosti. Dole Food Co. a Chiquita Brands International, obě americké, každá drží přes čtvrtinu trhu, a chilská Fresh del Monte (kapitál ve Spojených Arabských Emirátech) vykazuje 15% světové produkce. Tyto společnosti kontrolují kompletní banánový byznys: vlastní plantáže, trasportní lodě, skladovací zařízení pro dozrávání banánů a mají své distribuční sítě v Evropě a USA. V posledních letech se zbavují vlastnictví plantáží a produkci si smluvně zajišťují a vykupují u malých lokálních producentů. Jednoduchou fintou se takto zbavují odpovědnosti v zemích produkce.

Banány jsou po rýži, pšenici a kukuřici, čtvrtou nejkonzumovanější plodinou na planetě. 80% na světě exportovaných banánů vyroste v Latiské Americe. Místní farmář nemá jinou možnost než prodat za cenu nadiktovanou nadnárodní společností, pardon „trhem“, a když dojde na pracovní podmínky dělníků nebo ekologickou zátěž produkce, Dole nebo Chiquita mají čisté ruce – bananery přeci nejsou jejich, oni jen vykupují. Místní vlády ve snaze zajistit odbyt banánů nabízejí snížení vývozních cel, pokoušejí se deregulovat sociální a environmentální politiku, nalákat velké společnosti právě do své země. A když to neudělají samy lokální vlády, velké společnosti prostě pohrozí, že půjdou za banány jinam. Na to slyší nejen kostarická vláda.

Banánová velkovýroba

Cestou zpět na hlavní silnici jsem zaznamenal pohyb mezi banánovníky. Rozhlédl jsem se kolem, autorizace-neautorizace, a rychle zaplul mezi obří svěšené listy banánovníků. Dvojice dělníků v bílých zašpiněných kombinézách a ochrannou maskou zrychleně pobíhá mezi kmeny a ruční pákou aplikují chemický postřik. „No to se musí, jinak by to chcíplo, sežrala by to sigatoka“, vysvětluje mi přes masku jeden z nich, zatímco druhý si z velkých zásobních tanků nalévá další náplň. Pesticidový roztok. „Radši bys tu neměl bejt, když to nastříkáme, nesmí se sem den vůbec chodit“, varuje mě první a opět si navléká filtr přes zpocené líce.

Banánovník, který se dnes industriálně pěstuje, je vyšlechtěná bezpohlavní rostlina, nemá semena pro rozmnožování, je zkrátka sterilní. Jednotlivé stromy jsou geneticky identické klony. Rozmnožuje se lidským zásahem, vegetativně. Rostlina vyroste asi za šest měsíců, za dvanáct týdnů dozrají banány, mateřský kmen se usekne a na jeho místě se nechá vyrůst jeden z malých výhonků, které kmen zezdola od kořenů permanentně obrůstají. Díky tomu postrádá banánovník genetickou diverzitu. Sice jsou všechny banány chuťově a kvalitativně totožné, ale jakmile jedna rostlina na bananeře podlehne útoku bakterií, hmyzu či plísní, rozšíří se nemoc hrozivou rychlostí na celou plantáž - všechny rostliny jsou totiž stejné.

Dnešní odrůda banánu ještě před několika desítkami let vůbec neexistovala. Pěstoval se banánový kultivar Gros Michel, dokud tuto odrůdu nesmetla tzv. Panamská nemoc. Gros Michel byl nahrazen odrůdou Cavendish, která se zdála být rezistentní. Samozřejmě jen dočasně. Banánovník je co do spotřeby agrochemikálií hned druhý na světě, po bavlníku. Třetinu prodejní ceny banánu tvoří náklady na jeho chemickou „údržbu“. Pesticidy používané na plantážích v Latinské Americe, jako např. paraquat a některé fosfáty, jsou v některých evropských zemích (Velká Británie, Skandinávské země) zakázány, v Kostarice jsou naopak vyjmuty z celních a daňových povinností.

Znečištění zdrojů vody, jak podzemní, tak moře, není třeba snad ani zmiňovat. Při tak extenzivní chemické výrobě, jakou je produkce banánů, kdy sypete 40 kg chemikálií na hektar ročně, by se musel stát zázrak, aby okolí plantáží nebylo ovlivněno. A to vůbec nemluvím o rizicích pro obyvatele banánových regionů – mužská sterilita, rakovina, kožní nemoci, respirační problémy – o nichž čas od času probleskne zprávička a hned zapadne v mediálním šumu. Spojitost s banánovým průmyslem je samozřejmě těžko dokazatelná, velké firmy mají podobné kauzy „dobře ošetřeny“ a z chudých latinskoamerických vlád žádné peníze nevytluče ani Edward Fagan.

„Závazky firmy Chiquita vůči životnímu prostředí jsou vyjádřeny tím, že všechny naše plantáže obdržely certifikát ochrany životního prostředí Rainforest Alliance, což je mezinárodní standard pro ochranu životního prostředí a pro zdravotní a bezpečnostní podmínky dělníků na našich farmách“, uvádí Chiquita na svém webu. Ano, jistě, ale stačí se podívat na web neziskové oraganizace Rainforest Alliance (s ročním rozpočtem 21 milionů dolarů!), a v seznamu jejích finančních dárců najdete právě firmu Chiquita. Jisté je, že logo Rainforest Alliance dělá dobrou mediální službu, protože normální člověk – díky vizuálním symbolům jako žabička, tropický prales, nezkažená příroda – podvědomě zařadí Rainforest Alliance, potažmo Chiquitu do ranku těch „co to s tou přírodou přece myslí dobře“.

Dělníci na plantáži

Rezignoval jsem na autorizaci. Popojel jsem vysloužilým americkým school busem několik kilometrů, vystoupil opět uprostřed plantáží a nechal se vést svištivým zvukem kolejniček lanovky, po které sklizené banány v rámci plantáže přepravují. Po několika stech metrech jsem narazil na tříčlennou pracovní skupinku. Douglas (19 let, 1 dítě), Luis (21 let, 2 děti), Genaro (17 let, zatím bez dětí). Jeden odsekává mačetou zelené banánové trsy, druzí dva je na zádech, na nafukovacím polštáři, aby se ovoce nepoškodilo, nosí k lanovce a zavěšují na háky. Tempo je husté, skoro běhají. „Dnes máme úkol 820 beden, až to uděláme, jdem domů“, vysvětluje Luis, zatímco Douglas pobíhá od stromu ke stromu a přeměřuje banány kalibrátorem, zda už splňují normu pro sklizeň. „Já vstávám ve tři ráno, vstává se mnou i moje seňora, aby mi udělala oběd s sebou“, zastavil se vedle mě Douglas a zapálil si nabízenou cigaretu, „v pět ráno začnem a končíme tak v šest, v sedm, záleží, jak rychle děláme.“ Celá parta je v neustálém pohybu, prochází vymezený úsek plantáže a věší odsekané trsy banánů na „vlak“ jak lanovce říkají. Když navěší zhruba třicet trsů, jeden z party se zapřáhne provazem za „vlak“ a poklusem dotáhne banány do tzv. balírny.

„Platy a výhody dělníků firmy Dole jsou tržní v rámci banánového průmyslu a dovolují dělníkům a jejich rodinám dobrý životní standard úměrně společnosti, kde pracují a žijí“, říká Dole na svém webu.

„Mám smlouvu na tři měsíce, víc mi nedají.“ Genaro zadýchaně zavěsil pětadvacetikilový trs banánů na bimbající se hák lanovky. „Pak musim tři měsíce čekat, než mi zase dají další smlouvu.“ „Co děláš mezitím?“ „Občas mě berou nárazově, na jeden den, když je corte.“ Vzpomněl jsem si na zástup mužů čekajících ráno před branou jedné z plantáží, kterou jsem míjel autobusem. Sklizeň banánů (corte) probíhá nepravidelně podle objednávky z centrály firmy - dnes chceme 800 beden, dodejte je. Pak třeba týden nic. Firmám se nevyplatí držet všechny zaměstnance na stálo, na chemickou údržbu stačí několik dělníků a objednané práškovací letadlo. „Kolik za den? No, počkej, nevim, mám 70.000 colonů za 15 dní práce.“ Zhruba dvě české stovky za čtrnáctihodinovou šichtu v příšerném tropickém vedru a chemicky kontaminovaném prostředí a nulovou perspektivou pro budoucnost. „Nedá se to dělat moc dlouho“, potvrzuje můj odhad Luis, „tak do pětadvaceti, třiceti, pak si musíš najít něco … jemnějšího. Ale pánbu zaplať, že máme tuhle práci. Co jinýho bysme tu mohli dělat?“

Kolumbie

Zdráhám se uvěřit, že Aracataca, vesnice nedaleko karibského pobřeží Kolumbie, byla obrazem slavného Maconda ze Sto roků samoty. Zřejmě Márquez odjel dříve než tu začli s banánovou velkovýrobou. Zdejší finca (farma) San Jose byla však jediná z plantáží v Karibiku, kam mě bez problémů pustili a ještě byli rádi za můj zájem. Pravda, tahle finca nepatří žádné velké firmě.

„Naše banány jsou v Evropě více žádány než ty kostarické“, vysvětluje mi Javier, šéf bananery, „jsou totiž sladší, nedělají v puse těsto.“ Camilo Guzmán, agronom, běloch ve středních letech, mi byl přidělen na prohlídku bananery. „Oh my god! Až z Evropy jsi přijel“, kroutí hlavou Camilo a ke každé druhé větě připojí jedinou anglickou frázi, co zná. Je zrovna corte, parta mladíků rychlým tempem sklízí, stejně jako v Kostarice. „Je jim všem osmnáct, Hugo?“, opatrně šeptá Camilo svému podržtaškovi, abych ho neslyšel. „Máme osm stálých zaměstanců“, odráží můj zvědavý pohled Camilo, „na dnešek jsme najali 38 lidí. Denní úkol je 960 beden.“ Sonduju dál. „Oh my god!, práškujeme, poslední léta 4-5x měsíčně, jinak by se nic neurodilo, bojumeme s černou sigatokou. Neděláme to rádi, práškování neúměrně navyšuje cenu banánu - nejsme pak konkurenceschopní“. Dochází mi, že situace na plantážích v Karibiku je všude stejná. Pro jistotu ověřuju informace u jednoho z dělníků stojících opodál, momentálně odpočívajícího. Vysoký muž si právě zručně sroloval utržený banánový list do tvaru misky, shýbl se k zavlažovacímu korytu mezi stromy, nabral stojatou vodu a dlouze se napil. „Pracuju od tmy do tmy, začínáme v pět ráno a končíme v šest večer, denně dostanu patnáct tisíc pesos (150 CZK).“ „Co odbory?“, nejistě nadhazuju téma. „Na odbory zapomeň, nemají tady v Kolumbii žádnej vliv, je zbytečný tam vstupovat. Akorát bych se dostal do problémů a kvůli nim by mě na plantáž nenajali.“

Panama

Panamská vesnice Changuinola leží na stejném pobřeží karibského ráje a stejně jako v Kostarice mě vyrazili hned u vchodu. Sedl jsem si do stínu u vchodu. Latinos jsou zvědaví, rychle a rádi seznamují. Za pár minut už přede mnou máchá rukama jeden z šéfů balírny. Když nefotím, nemají se mnou žádný problém, naopak – všechno mi chtějí vysvětlit. „To se vyhazuje, protože to nesplňuje evropský normy, takovej banán se v Evropě neprodá, Evropané chtějí banán velkej, hezkej, bez fleků, bez vad.“ Překvapeně zjišťuju, jaký že to banán chci, a už vůbec jsem netušil, že mi vadí hnědé fleky na slupce. Když odešel šéf balírny, přimotal se ke mně jeden z šoférů: „Chceš vidět, kam to vyhazujou? Počkej na mě za dvacet minut na tý polní cestě, vezmu tě tam, až pojedu s další várkou. Ale nikomu to neříkej!“

Oběma rukama se křečovitě držím sajtny, vlaju ve vzduchu mezi jednomístným otevřeným traktorem a poskakujícím valníkem plným bananů. Modlím se, aby mi nohy nesklouzly z háku, kterým je valník připojen za traktor a aby mi šofér konečně přestal předvádět, že se svým traktorem umí jezdit rallye. Po několika kilometrech po vnitřních cestách plantáže jsme doskákali s nákladem na rozlehlou louku. V několik asi stometrových jámách hnijí desítky tun odřezků z banánů a banánů, které se vyhazují, protože nesplňují kritéria prodeje v Evropě a USA. Zhruba 25% celkové sklizně se vyhodí, protože banán je buďto malý nebo má hnědou skvrnku na slupce a tím pádem „nevyhovuje firemním normám prodeje“. Kolik tisíc tun jídla přijde takto vniveč, navíc v zemích, kde miliony lidí žijí s pár dolary na den a drsně řečeno - mnohdy nemají co huby? Takhle černý vtip by si nevymysleli ani Monty Pythoni.

Evropa

Nedávno jsem koupil za dvacku trs banánů v supermarketu u nás v ulici. Byly krásně velké, žluté, vypadaly fakt dobře, lahodně. Neměli žádné fleky. Pokladní u kasy mi je zabalila do plastikového sáčku a s úsměvem dodala: „Aby se Vám cestou domů neponičily.“    

Zdroje informací Chiquita Brands, L.L.C.
Chiquita CZ, s.r.o.
Dole Food Company, Inc.
Banana Link, UK
Rainforest Alliance
FAO Corporate Document Repository
WHO, Epidemiological Situation of Acute Pesticide Poisoning ...
U.S./Labor Education in the Americas Project, Dole, detrás de la cortina de humo
Pesticide Action Network UK, Pesticide Policy in Costa Rica
Guardian Unlimited, Banana drama
Nación, Bananeras dejan de comprar 122.000 cajas a productores
Foro Emaús

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.