Harraga

Reportáže

Jan Sochor Photography

Harraga

Tanger, Maroko – 2007

„Každej z nás má nějakej svůj trik, nějakou šanci, svojí malou naději, rozumíš? Naději, že se podaří utéct z Maroka právě tobě. Musíš mít štěstí, prostě kliku, musíš to pokoušet, furt. Třeba se zrovna vykašlou na kontrolu podpalubí trajektu, když tam zrovna jsi, že zrovna se jim bude chtít nad ránem tolik spát, že nezkontrolujou kamion a ty proklouzneš.“ Dovnitř. Do pevnosti. Do Evropy.

Studená noční mlha stekla úzkýma uličkama mediny, od Grand Socco až dolů do tangerského přístavu. Moře na obzoru se slilo s černou oblohou, teplé světlo z přístavních ramp se měkce rozpouští v mlze. Světlomety kamiónů řežou oranžovou mlhu na nespočet kousků. Za nepřestávajícího vrčení motorů se řada trucků pomalu posunuje blíž a blíž k celnímu check-inu, k betonovému molu, k trajektu. K Evropě.

Možná bych viděl až do Španělska, napadá mě, kdyby byl den. Rohlížím se, z vršku nástupního mola, jestli neuvidím na obloze světelný šum z rozsvícených měst ležících na druhé straně Gibraltarské úžiny. Je to z Tangeru přece tak blízko. Dvacet kilometrů? Skoro tak blízko, abych mohl zabušit na zdi Pevnosti Evropa, jak zpívají Asian Dub Foundation.

Honička

Baterky marockých celníků nervózně šmejdí mezi nápravami jednoho z návěsů, řidič vytahuje papíry k elektronické kontrole. Žádná úřední korektnost se nekoná, oba se vztekle dohadují. Přestože stojím o několik metrů výš, slyším tvrdé chrčivé nádechy arabštiny. Předstírám, že nepozoruju, co se děje. Do přístavu mě pustili jen proto, že mám bílej ksicht a červený evropský pas, jen proto se můžu podívat na jízdní řád trajektů v jedenáct v noci. Ale pak „hned vy vypadnout, seňor“, přikázal mi policajt u vchodu.

Něco nesedí s návěsem. Odhaduju z proudu konverzace a emotivních gest obou mužů stojících pode mnou. Celník pohybem volá svého kolegu s vlčákem. Pes nekompromisně táhne celníka k rozměrné plechové bedně na nářadí ukotvené vedle nápravy. Vlčák chrčí, krk stažený řemenem vodítka, sliny mu kapou, snad by se i dobrovolně uškrtil.

Na otevření bedny ani nedošlo.

Pes začal zuřivě štěkat, cosi táhle kovově zaskřípalo a do oranžové mlhy se mezi baterkami celníků prosmýkl drobný stín. Běží. Kličkuje bezhlavě mezi retardéry a světly. Policajt se psem křičí do vysílačky. Kluk skočil v běhu pod odstavený kontejner, proplížil se bleskem pod návěsem na odstavné parkoviště a znovu vystřelil k útěku. Dostat se ven, za zdi přístavu. Z výšky nástupního mola bezdechu pozoruju honičku kočky a myši. Spíš několika koček. Stín teď už trhavěji uniká podél přístavní zdi. Po několika stech metrech mu viditelně dochází síly. Otáčí se v běhu. Kde jsou? Pronásledují mě ještě? Kolik jich je? Náhle se však zpoza odstavených mrazicích skříní vyřítilo malé policejní auto. Zaflekovalo smykem na místě, vyskočili z něj dva policajti a překřížili utíkajícímu cestu. Dva tři dlouhé rychlé kroky. Švihnutí dřevěnným pendrekem.

Uprchlíci

Maroko má dlouhou a – dá-li se to tak nazvat – i úspěšnou historii migrace do Evropy. První vlny Maročanů dorazily do Evropy již v šedesátých letech. Muži, otcové rodin, žádaná a levná pracovní síla, jež vyztužila hospodářství Francie Holandska, později - po pádu Franca – Španělska, Německa a dalších států. Osmdesátá léta jsou svědkem prvních příchodů samostatných žen. Svobodné, rozvedené, s dětmi i bez nich, objevují se marocké imigrantky ve statistických kolonkách Španělska a Itálie. Na konci devadesátých let jsou poprvé na ulicích andaluských měst a Barcelony zaznamenáni uprchlíci, kterým dala evropská byrokracie nálepku „nezletilí bez doprovodu“. V prosinci roku 2007 ocitoval španělský deník La Vanguardia studii, která uvádí, že jen ve Španělsku je v současné době asi 7000 „nezletilých bez doprovodu“.

Mladí „haraga“ (arabsky uprchlíci) přicházejí do Tangeru z chudých předměstí velkých marockých měst – z Casablancy, Rabatu, Marakéše. Některé děti však pocházejí z horských oblastí Atlasu, z vesnic, kde mnohdy není škola. Dlouhé měsíce přežívají bez střechy nad hlavou v Tangeru a pokoušejí se proniknout ilegálně do Evropy, nejčastěji schovaní mezi nápravami pod kamiónem nebo v nákladovém prostoru trajektů. Jiní plavou v noci k nákladním lodím v přístavu a provazovým žebříkem se snaží dostat na palubu.

Marocké zákony zakazují dlouhodobý pobyt na jiném než trvalém bydlišti bez svolení úřadů. V praxi to znamená, že většina harraga přežívá v Tangeru v trvalém nebezpečí ze strany marocké policie, ať už se snaží o útěk, či se jen tak flákají po pláži.

Španělsko, potažmo Evropská Unie platí marocké vládě milióny eur, aby zastavila příliv imigrantů. Sami harraga tvrdí, že za tyto peníze marocké úřady platí policii, která uprchlíka chytne, umístí do vazby, pošle k soudci a ten formálně, bez procesu, nařídí vrácení do místa trvalého pobytu. Několikadenní až týdenní byrokratická procedura často spojená s fyzickým napadáním. Uprchlík je odvezen kamsi do mizérie v casablanckém slumu, otočí se, naskočí na nákladní vlak a za pár dní je v Tangeru zpátky. A boj proti imigraci může znovu začít. K tomu, aby se harraga z této nesmyslné smyčky vyvlékli, při zatčení podplácejí policajty. Obvykle stačí pět eur a policajt dělá, že ty party špinavých kluků motajících se kolem přístavu nevidí. Za deset eur je ostraha pustí i dovnitř do přístavu. Ta stejná ostraha, která je pak chytá.

Dostat vyjádření marockých úřadů k této situaci je nemožné - jakmile zaznělo slovo uprchlík, buďto mě vyhodili hned nebo mě začli oblbovat veršovánkou o důležitosti Maroka v boji proti terorismu, a pak mě teprve vyhodili.

Harraga je absolutní tabu, nic takového přece v Maroku nemůže existovat.

Driss

Městská pláž v Tangeru se jak zahnutý turecký půlměsíc zanořuje do Středozemního moře. Na jejím severozápadním výbežku, kolem uzavřené Bezcelní zóny, harraga celé dny zevlují. Někteří si vybudovali provizorní kutlochy hned za přístavní zdí, druzí se tu jen flákají, žebrají jídlo, cigarety, spí. Čekají. „Monžé, monžé“, natahovali z dálky rukce s prosbou o jídlo. Kdykoliv jsem se však pokusil přiblížit, většinou utekli nebo kontakt zablokovala absence společného jazyka.

„Mají strach, rozumíš? Mají rodiny, nechtěj bejt vyfocený někde v novinách, bojí se, že je uvidí rodiče, známí. Pár z nich má třeba i ňákej problém, proč z týhle hrozný země potřebujou utéct, chápeš?“ Vyhublý mladík, v rozdrbané mikině s fleky od motorového oleje, na mě promluvil plynnou španělštinou.

„Z Česka? To musíš umět rusky, ne? Pryvjet-pryvjet! Víš jak, seděl jsem s Rusama v base, v Granadě, naučili mě pár slov.“ Driss si bez ptaní vytáhl cigáro z mojí krabičky. Protřelý týpek. „Utíkám s přestávkama už deset let, kámo. Od svých jedenácti. Poprvé jsem utek’ v kamionu, projel jsem celý Španělsko a na hranici jsem se rozhodl, že pojedu do Holandska. Vyhlíd’ jsem si na parkáči kamion s holandskou espézetkou, ale protože holandská je hrozně podobná anglický, vloupal jsem se do špatnýho kamionu, kámo. Ráno jsem se probudil, vyhrabal se z papíru mezi paletama a vidim značku Dover a koukám, že jedeme po druhý straně silnice. Nevěřil jsem svejm očím. Ale hned mě lapli a poslali mě zpátky do Maroka. Pak jsem utek’ ještě třikrát, žil jsem ve Španělsku, ve Francii, v Holandsku, ale vždycky mě chytili a vrátili do Maroka. Nic moc jsem nedělal, víš jak, ne? Flákal jsem se, někdy bydlel v utečeneckejch centrech, někdy prodával hašiš na ulici. Ale umim šest jazyků a arabsky.“

Smyk policejní dodávky na silnici před náma přerušil Drissovo vyprávění jak výstřel do hejna vrabců. Driss i jeho kumpáni se rozletěli na všechny strany. Toho nejpomalejšího však ruka tlustého policajta v civilu srazila bez ptaní k zemi. „Co tu pohledávát!? Proč se s nima bavíš!? Dělej! Vysvětli to!“, řve na mě policajt lámanou angličtinou a zároveň drží za krk kluka, kterého před momentem srazil. Hrubě mě čapnul za ruku s foťákem, vzápětí pustil. Žádá pas. Při zmatku kolem kontroly pasu se mi podařilo vyměnit karty ve foťáku, ale policajt se otočil, právě když jsem zacvakl dvířka. Průser završen. Narvali mě do dodávky, odvezli mě na blízkou policejní stanici, vzali mi pas. Bylo mi jasné, že skončila sranda. Dvě hodiny výslechu, kontrol, telefonátů, kdy se ze mě tři chlápci v civilu snažili dostat, co jsem vyfotil, proč mě zajímají harraga a proč ta karta, co mají v ruce, je prázdná. Jako už poněkolikáté, zachránil mě červený pas Evropské Unie a divadýlko o neškodném turistovi.

Mustafa

„Pravidla platí, když máš peníze“, komentuje třiatřicetiletý Mustafa, soused v hotýlku, mojí příhodu s policií. Ve Španělsku žije legálně, každé čtyři měsíce se vrací do Maroka za svou ženou a osmiměsíčním synem. Rozhlédl se po pavlači hotelu a šeptá mi: „Všude je bordel, všechno je prolezlý korupcí, nic pořádně nefunguje. Všude jsou nastrčený policajti v civilu, tajný, furt sledujou a udávaj. Všiml sis těch lůzrů, co prodávají cigára na ulici? To jsou všechno informátoři.“ Mustafa je sdílný, sedíme v mozaikou obloženém patiu, pijeme „berber whiskey“, jeho malý synek ťapká svoje první krůčky pod velkou fotografií Hassana II., bývalého krále Maroka. Přetáčím řeč na harraga.

„Proč utíkají?“, zamyslí se Mustafa, „chtějí peníze, ale nechtějí pracovat. Chtějí holky, auta, hezký oblečení, jak to vidí v televizi, ale nechtějí makat, chtějí prachy za nic. Všichni si představujou, že budou ve Španělsku dva tři roky pracovat, vydělají balík, vrátí se sem a už nikdy v životě nesáhnou na práci.“

Yasín

Po několika týdnech se vracím do Tangeru, již potřetí bloumám u vchodu do přístavu. Harraga mě už znají. Šestnáctiletý Yasín mě zaskočil dokonalou španělštinou. „Nebudu pracovat v týhle zkurvený zemi, proč bych pracoval za pět eur na den, dvanáct hodin, když ve Španělsku dostanu za osm hodin 40 eur? Tady mě můžou vyhodit, kdy chtějí, dělat jim osla? Ne, ne, ne, já uteču zpátky do Španělska, tam je to úplně něco jinýho, tam mám svý práva, jsem člověk, ne osel jako tady v Maroku. Ničeho se nedovoláš, žádnej zákon ti nepomůže, pomůžou ti akorát prachy. Když seš bohatej, můžeš vodjet. Šest tisíc eur a jedeš trajektem jako normální pasažér.“

Šest až sedm tisíc eur stojí falešný pas a pracovní víza do Španělska. Později jsem potkal v Andalusii mladý marocký pár, oba se na falešný pas dostali do Evropy, aby sklízeli rajčata ve sklenících El Ejida.

„Ve Španělsku jsem mohl studovat, dali mi jídlo, naučil jsem se jazyk. Tady mě akorát zmlátí policajti“, vypráví mi Yasín, který se – jak se právě dozvídám – nejmenuje Yasín, je to pouze jméno v partě. Matou tím policajty, jeho pravé jméno neznají ani jeho harraga kámoši.

„Proč tě vyhostili?“

„Porval jsem se. Řvali na mě na diskotéce, že jsem prašivej ‚moro‘, víš jak, znáš to, ne? Ty Španěláci jsou hrozný rasisti a já to tak nemoh’ nechat, víš jak, moje holka vedle mě, takhle mě uráželi. Já ti to řeknu, kámo, prostě Španělé nevydejchávaj, že jim my ‚moros‘ šoustáme jejich holky, to je ten důvod, proto jsou takový rasisti! Byl jsem tři měsíce v lochu a pak mě vyhostili“

„Za rvačku jsi šel do basy?“

„No … píchnul jsem ho, no co, sakra! Stejně to byl zasranej Španělák!

Stojíme před vysokou bílou zdí přístavu, pomalovanou nápisy v arabštině. Abych zahnal trapné mlčení po poslední odpovědi, ptám se, co tam je napsáno.

„To jsou jména. Jména všech harraga, kteří to dokázali. Všech, co dostali na druhou stranu.“

Dovniř. Do pevnosti. Do Evropy.    

Zdroje informací Migration Policy Institute – Morocco: From Emigration Country to Africa's Migration Passage to Europe
Wikipedia, Inmigración en España
Minuto Digital – Marruecos incumple el acuerdo de repatriación de menores firmado con ZP...
El Mundo – Carne de camión
Universidad Autónoma de Madrid, Mercedes Jiménez – Los menores no acompañados...
Mercedes Jiménez – Los niños de las pateras
Mercedes Jiménez – Buscarse la vida
La Vanguardia – España tiene 7.000 menores inmigrantes sin familia
El País – La inmigración en España

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.