Sandinista

Reportáže

Jan Sochor Photography

Sandinista

Nikaragua – říjen 2004

Nikaragua je země, kde slovo revoluce neznamená ani novou modní značku snowboardového oblečení ani filozofické tlachy přiopilých intelektuálů. Revoluce je pro všechny Nikaragujce – bez ohledu na politické vyznání – reálný kus života, který v osmdesátých letech žili, a který dnes většinou velmi rozporuplně soudí.

Na olověném nebi nad zálivem San Juanu se rozlehl ohlušující rachot. Ruský vojenský vrtulník proletěl několik desítek metrů nad vrcholky palem, které se jak stébla trávy roztančily ve vírech horkého stojatého vzduchu. Několik stovek pohledů se nedočkavě zvedlo k obloze: konečně! Přiletěl El Comandante – hodiny čekání v dusném horku střídaném neustávajícím jemným deštěm se vyplatily. Promoklý rudočerný prapor v rukou mladé Nikaragujčanky mě náporem víru pleskl přes tvář. Okamžitý úsměv na snědé tváři, neslyšitelné omluvy v hrozném rámusu. Prst namířený proti obloze. Měl jsem pocit, že v dalším momentu slaní dolů mezi nás John Rambo s palubním kulometem, ale vrtulník s obrovským řevem motorů a drnčením plechů zmizel za blízkým, džunglí porostlým kopcem. Předvolební mítink nikaragujských sandinistů – přesně řečeno strany FSLN (Frente Sandinista de Liberación Nacional) znovu ovládly bojové revoluční písně mohutně a chraplavě vazbící ze sound-systému. „Bratře z hor a bratře z města – spolu jednotni bojujeme – spolu jednotni zvítězíme – spolu jednotni to dokážeme!“ Zírám. Mladí lidé (věkový půměr mítinku odhaduju rozhodně pod třicet) jednohlasně velebí revoluci.

„Ale Daniel je dobrej kohout, ne?“ Don Carlos zaznamenal můj pohled zaseknutý na jediném obrázku v místnosti. Zima, vlhko, hliněná podlaha, a hrubě stlučený stůl pod našimi lokty. Na plastikové židli sedí Carlos Castellon, pětatřicetiletý sedlák z nikargujských hor. Malý barevný oltář s Pannou Marií v rohu, jinak v černé místnosti nic není. Jen světlo svíčky kreslí ve tmě odlesky na zarámované barevné fotografii El Comandante, pověšené nad vstupními dveřmi. „Bojoval jsem v horách, jako voják povinně, asi od roku ’84 do roku ’88. Přes den jsme bojovali, po večerech k nám chodívali studenti z Univerzity v Leonu a učili nás číst a psát. Pak jsme složili zbraně, ale asi v roce ’91 jsem znovu bojoval, ale ne jako voják, ale jako člen kooperativy, chodil jsem celej den ozbrojenej, asi osum měsíců“, začal Carlos vyprávět o nikaragujské občanské válce. „Můj švagr bojoval za Contras. Oni ho násilím odvedli, do svýho výcvikovýho tábora v Hondurasu, a pak musel bojovat za ně. Tam jim namluvili, že my Sandinisti je chceme zabít, byli pak zmatení a bojovali proti nám. Mě taky vzkázali, že mě upálí zaživa, že si pro mě přijdou, ale já jsem utekl.“ „Zabíjel jsi … taky?“ Trochu ve mně hrklo. „Jo. Musel jsem zabíjet, vypalovali kooperativy…“

O pár kilometrů dál, na dalším statku, žije doña Lisa. Mladá maminka se spícím chlapečkem v náručí se choulí do deky, je večer, zase přišla zima. „Celý svoje dětství jsem prožila ve válce. Byla jsem malá holka, ale pamatuju si to dobře. Přicházeli v noci, Contras, střílelo se a pak zapálili kooperativu … všechno shořelo. Měli jsme strach, každou noc, kdy zase přijdou. Mučili lidi. Strkali je do úzký kobky, vězení, kde ve stěnách byly ze všech stran střepy, nedalo se pohnout, aniž by se člověk nepořezal, a ze stropu, dírou padal jemnej písek na hlavu, dnem i nocí.“ Dona Lisa má slzy v očích. „A co ti druzí, chránili vás?“ „Sandinisti taky mučili, taky zabíjeli, byli stejní.“ Vzpomněl jsem si na včerejší večer s Carlosem. „Nejvíc trpěli vesničané, na obou stranách. Vrátili se z války domů a neměli nic, rodinu, půdu, nic. Jak Contras, tak Sandinistas. Dneska je všechno jinak – znám velitele Contras, jsou na nejvyšších postech ve fabrikách, v bankách, mají spoustu peněz.“

Nikaragujská tradice ozbrojeného odporu proti vnějším politickým či obchodním silám, většinou zájmům euroamerických mocností, je stejně stará jako samostatná republika Nikaragua (1838). Augusto César Sandino(1895-1934) byl jeden z prvních, kdo se intervenci USA v Nikaragui ve své době vojensky, formou gerilové války, postavil a dosáhl značné moci. Byl však zrazen, popraven a díky tomu všemu se stal národním hrdinou. Dnešní Sandinisté mají s generálem Sandinem – stejně jako mexičtí Zapatisté s generálem Zapatou – společné pouze jméno. Třicet let po Sandinově smrti se situace opakuje a znovu se zvedá ozbrojený odpor uvnitř země. Vládnoucí aparát rodiny Somozů, děděný po několik generací bez jakýchkoli voleb, podepřený represivními složkami tzv. Guardie Nacional (Národní Gardy) se dostává do konfliktu s hnutím FSLN – se Sandinisty. Gerilová válka, jako v mnoha jiných latinskoamerických zemích, probíhá téměř celá sedmdesátá léta. Boj je omezen na horské oblasti, gerilových skupin je mnoho a nemají společné cíle.

V tomto okamžiku se poprvé na scéně objevuje Daniel Ortega (*1946) alias El Comandante. Na konci dekády se mu podaří sjednotit bojující skupiny a v roce 1979 padá zeslabená somozovská diktatura do hlubin dějin. Sandinisté se ozbrojeným povstáním – revolucí, jak tento moment sami nazývají – dostali k moci. Téměř okamžitě se do zvratu vývoje v Nikaraguii zamíchaly zájmy tehdejších mocností, jako již mnohokrát předtím. Amerika v čele s Ronaldem Reaganem uvaluje na Nikaraguu tvrdé obchodní embargo, východní blok revoluci podporuje materiálně a „ideově“. Sandinisté bez voleb ustanovují pětičlenou vládnoucí Juntu, která provádí rozsáhlé znárodnění půdy a průmyslu (až polovina veškerého majetku v Nikaraguii změnila majitele), zavádí úspěšné programy na zvýšení gramotnosti (gramotnost se zvýšila z 45% na 86%) a neúspěšně bojuje s chudobou (inflace na konci osmedátých let dosáhla až 14.000%). K tomu se zakrátko přidává vnitřní konflikt – mnozí Nikaragujci, hlavně členové svržené Národní Gardy a s nimi bývalí vlastníci půdy, se s novými pořádky nesmířili a organizují zpoza hranic další kolo války. Paravojenské jednotky Contras („Proti“, myšleno „proti-revoluci“) násilně pronikají do Niakraguii jak ze severního Hondurasu, tak z jižní Kostariky a nejen vojensky ničí pokusy Sandinistů o ekonomickou obnovu země. Gerilová válka financovaná tentokrát Spojenými Státy pokračuje. V roce 1984 vyhlašuje Junta v čele s Ortegou první volby. Ortega se stává prezidentem Nikaragui, občanská válka však neustává a sandinovská vláda záhy přijímá metody svých somozovských předchůdců – cenzura, mučení, věznění všech, kteří jsou nepohodlní.

Na konci 80. let je Nikaragua na dně. 60 000 mrtvých, země zničená hurikánem (1988), totálně rozvrácená ekonomika a obě strany unavené dlouhotrvajícím bojem. Svobodné volby v roce 1990 znamenají další zvrat a Nikaragua – k překvapení Sandinistů – volí změnu. Doña Violeta Chamorro, někdejší členka Junty ze začátku 80. let, spojila do vratké koalice (UNO) všechny nesandinovské síly v zemi a Sandinisté jsou nuceni po 11 letech odevzdat moc (55% hlasů Chamorro vs. 41% hlasů Ortega). Prezidentka Chamorro „odpustila“ Spojeným Státům 12 miliard dolarů válečných reparací, ke kterým USA odsoudil mezinárodní soud v Haagu za zaminování nikaragujských přístavů během občanské války, výměnou za finanční pomoc a přijetí ekonomických modelů podle pravidel Světové Banky a Mezinárodního Měnového Fondu. V roce 1996 Ortega znovu kandiduje na prezidenta, je opět poražen, tentokrát vůdcem liberálů Arnoldem Alemanem (49% hlasů Aleman vs. 39% hlasů Ortega). A. Aleman byl minulý rok zatčen pro rozsáhlou korupci, které se opakovaně dopustil během své funkce. A konečně, roku 2001 je Ortega poražen potřetí, současným, opět liberálním, prezidentem – Enrique Bolañosem.

„Už jedou, už jedou!“ Slečna s praporem se mnou naráz, k mému zklamání, přerušila konverzaci, spolu s ostatními rozvinula sandinovskou rudo-černou zástavu a začala přerývaně pištět, jak kdyby přijížděl Michael Jackson. Ohlédl jsem se. Na konci nábřeží se náhle objevila skupina kovbojů, která se na koních, téměř tryskem blížila k nám. V čele, na bílém koni, jednou rukou kynoucí na pozdrav, a druhou pevně ovládající běžícího koně – jel lídr sandinistů, gerilový vůdce a bývalý prezident Nikaraguii, Daniel Ortega. Skupina kovbojů s pistolí za pasem chránící Ortegu prudce zastavila až téměř v davu, koně se nervózně stavěli na zadní, chlapík-moderátor na pódiu zběsile chroptěl do mikrofonu Viva! Viva!, lidé řvali jak pominutí a mávali mokrými prapory. Zase jen zírám – revoluce live.

Po několika lokálních řečnících přišla konečně řada na Ortegu. Několik minut rozhazoval s úsměvem do vřískajícího davu bleděmodré bejsbolky a jiný reklamní šmejd a poté konečně promluvil: „Dobré odpoledne, děti … slečny, chlapci … ženy, muži, babičky a dědečkové … rybáři a rolníci … pracující a nezaměstnaní … tohoto rajského kraje San Juan del Sur … Nikaragua je rajská země.“ Dlouhé pomlky, pečlivě vyslovoval, přísahal na jakousi knihu o konstituci, ale nic konkrétního neřekl ani neslíbil – jeho projev byl o poznání méně revoluční než jeho příjezd a po chvíli se zjevně nudili i okolostojící Nikaragujci, hlavně ti, co nechytli modrou čepici s logem FSLN.

Juan Rodolfo Perez má v San Juanu malou jídelnu: „Jsem vystudovaný učitel historie a zeměpisu, ale tady v Nicaragui bych se tim neuživil, tak mám tuhle jídelnu, zaměstnávám sebe a tři kuchařky.“ Po sandinovském mítinku jsem se u něj navečeřel a nedalo mi, abych se nezeptal. „Co bych tam, prosim tě, dělal, ti zkurvysyni rozkradli celou zemi a ještě v tom chtějí pokračovat, normální lidi nemají čas na nějaký mítinky, musíme makat, abychom se uživili!“ Namítám něco o mladých lidech, které jsem tam viděl. „To jsou jejich lidi, ty nejsou tady ze San Juanu, oni je teď před volbama vozí od mítinku k mítinku, aby tam někdo vůbec byl, rozumíš?“ Mlčky žvýkám flaksu hovězího. „Je to jedna banda zkorumpovaných hajzlů, liberálové i sandinisti, … se podívej, všechny pozemky kolem San Juanu vlastní Američani, maj tam svý rezidence a to jim liberálové prodali za pár usmolenejch dolarů.“

„Chcete kávu?“ Don Enrique mě poněkud zaskočil. Přijal mou žádost o laskavost a navrch mě ještě zve na kafe. Na celém ostrově Big Corn, v nikaragujské části Karibského moře, je jenom jeden počítač s internetem – na stole Enrique Gonzalese, šéfa jediné místní firmy na zpracování langusty a volebního kandidáta za APRE (Sdružení pro republiku – rychlokvašenou předvolební koalici malých stran). Zatímco moje fotky odtékají přes jeho počítač do Evropy, náš rozhovor se díky němu ihned stáčí k politice. „Nikaragua potřebuje změnu, potřebujeme správně fungující demokratické instituce jako máte vy v Evropě, musíme zatočit s korupcí stejně jako vy v Evropě, musíme zavést sociální systém …“ „Jako my v Evropě?“ doplňuju větu a zkouším si tohle všechno, co ani u nás pořádně nefunguje, představit v nikaragujských poměrech. „Sandinisté nebyli jen špatní, samozřejmě, sám jsem bojoval v revoluci jako voják, ale velmi rychle se to zvrtlo, rozdělili si moc, majetky a pak, když moc předali, už jim bylo všechno jedno.“ Vzpoměl jsem si na sedláka Carlose: „Jediný co bych si přál od té příští vlády, aby konečně zlegalizovala vlastnictví půdy, všechny vlády od roku ’90 to slibovali, ale žádná to neudělala, já na tu svou půdu nemám žádnej papír, mám strach, že někdo jednou přijde a zase mi jí vezme.“

Volby do městských a krajských rad v Nikaragui na konci roku 2004 vyhráli Sandinisté – strana FSLN. Zatímco sen Daniela Ortegy o znovudobytí prezidentského křesla v roce 2006 se tímto přiblížil na dosah, sny Nikaragujců o klidném životě jsou – zdá se – v nedohlednu. Tato zpráva vyšla v lokálním deníku La Prensa den po triumfálním vítězství FSLN: „Nejméně tři osoby, sympatizanti strany FSLN, byly včera večer napadeny na ulici Managui, když se vracely z oslavy volebního vítězství. Asi 15 příznivců strany PLC (liberálové) ozbrojených mačetami težce zranili jednu osobu (sečné rány na zádech a hlavě) a dva zbylí vyvázli s lehčími zraněními.“    

Zdroje informací A Comparative Criminology Tour of the World, Dr. Robert Winslow, San Diego University
Nicaragua: A Tortured Nation, Richard Grossman , Historians against the war
Frente Sandinista de Liberación Nacional, Nicaragua
AllRefer.com - Country Study for Nicaragua, Nicaraguan Information Resource
Silent Repression: Covert Operations, Jim Huck
The Impact of the Sandinistas on Nicaragua, Jorian Polis Schutz
The NI Interview, Daniel Ortega, Tim Gaynor, freelance writer based in Central America
The Sandinista Revolution, Jennifer Woodhouse, Lewis & Clark College
Nicaragua Solidarity Campaign
Daniel Ortega, John Simkin, Spartacus Educational
Expressions of Central America, Stanford Center for Latin American Studies
A Timeline of CIA Atrocities, Steve Kangas

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.