Sluneční město

Reportáže

Jan Sochor Photography

Sluneční město

Haiti – červenec, srpen 2008

„Bělochůůů!“, zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované pytlíkované vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou, přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký offroad s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti.

„Hey, blan!“ ozvalo se znovu zpoza rohu ulice, tentokrát kreolsky. „Hey, blan!!“ Neotáčím se. „Hej, bělochu, co tady chceš?!“, výhružný tón se jasně zapíchl do změti pokřikujících hlasů dopolední ulice přiklopené nedýchatelným tropickým smradem.

„Vyhul vocaď, ty zmrde americkej!“ Utíkám očima. Dělám, že neslyším. Zpoceným zrychleným tempem nervózně mířím na hlavní třídu. Přesvědčovat tohodle nigga s americkým ghetto přízvukem a bělavou jizvou nad pupkem, že nejsem ze Států, by bylo to poslední, čím bych si pomohl.

Hlavní avenidou v Delmas teče barevná řeka tap-tapů. Těkavě lovím pohledem cokoli jedoucí mým směrem, na hranici slumu Cité Soleil. Vydrápnul jsem se dozadu na korbu jednoho z pickupů. Vklíněn mezi dvě tlusté černé paže, na krátký okamžik vypínám pozornost.

Proč se tady v Port-au-Prince každý den najde někdo, kdo mě – bez viditelné příčiny – nenávidí?

Peklo v ráji

Přestože je Karibik v obecném povědomí vnímán jako ráj na zemi, můžete uprostřed tohoto ráje najít zemi, kde je život skutečným peklem na zemi.

Reklamní vata o karibské romantice a kýčovité západy slunce z lesklých katalogů mediálně zakrývají dlouholetou a neřešenou mizérii nejchudší země západní polokoule – Haiti.

Sluneční město je symbolem této tragédie.

MINUSTAH

Seskočil jsem z korby tap-tapu do horkého prachu. Prudký polední žár mě opéká před chequepointem jednotek OSN na začátku slumu Cité Soleil (Sluneční město). Žiletkový drát se ve spirálách plazí kolem hrubé betonové budovy. Z horních oken trčí černé hlavně ostřelovacích pušek. Bílé obrněné vozidlo chrání bránu základny.

Misi OSN, označovanou od roku 2004 zkratkou MINUSTAH, vedou generálové brazilské armády. Mezi zhruba devíti tisíci vojáků jsou však zastoupeny další národní armády – z Chile, Argentiny, Jordánska a odjinud.

Nebude líp

„Co se tady motáte sám? Vypadněte, dokud je čas.“ Vlaječka na uniformě vojáka před bránou prozradila, že je Chilan. Když jsem mu vysypal, kam jsem v Santiagu chodil, když jsem tam žil, jeho vojensky tvrdý pohled roztál. „Je to tady děsivý, amigo, ty černoši žijou jako zvířata, dobře se podívej!“, máchl rukou směrem do nitra Slunečního města.

Nejbližší domy, asi padesát metrů od nás, jsou úplně rozbořené. Zdi olízané černými sazemi od požáru, stěny pokropené dírami od kulek. V rozvalinách posedávají skupiny žen a z proutěných košíků prodávají sušenky nebo bonbóny. Sem tam i pytel rýže s logem nějaké nevládní organizace, který kdosi ukradl v přístavu. Horký vzduch čpí spáleninou.

„Vidíš?“, otočil se Chilan. Zpod modré přilby mu stékají krůpěje potu. „Všichni jenom přeprodávají bonbóny a kradou. Celej den seděj ve stínu a nikdo nechce makat. Jsem tu už třetí rok. Nikdy to nebude lepší. To tady třeba můžem bejt věčně.“

Černá republika

V bouřlivé revoluční době Napoleonských válek, v roce 1804, se z krvavé vzpoury černých otroků zrodila haitská republika. První území Latinské Ameriky, které vyhlásilo nezávislost. Skutečnou a fungující svrchovanost však země nezískala nikdy. Historie republiky Haiti je pouze střídáním různých forem diktatury a vojenských intervencí USA. V druhé polovině 20. století, po mnoha desítkách převratů, vojenských intervencí a okupaci, se k moci vyhoupl klan rodiny Duvalierů. Ti – nejdříve otec a po něm syn – vybudovali na Haiti krutou, africkou formu diktatury, uvnitř založenou na pošahaném kultu osobnosti a z vnějšku podpíranou Washingtonem. Neudržitelná ekonomická situace a obří státní dluhy spláchly režim mladšího Duvaliera na konci 80. let. V ovzduší nestability a krvavých útoků paramilitárních gangů proběhly v zemi v roce 1990 první demokratické volby v historii. Katolický kněz ze slumu, Jean-Bertrand Aristide, populisticky nasliboval chudým Haiťanům všechno a vyhrál nekompromisně prezidentské volby. „Něco mezi ajatolláhem a Fidelem“, napsaly tehdy newyorské Timesy. Po osmi měsících, v září 1991, sestřelil Aristidovu vládu další násilný vojenský převrat. Devadesátá léta běží podle známého scénáře: vojenská diktatura, tisíce zavražděných a umučených, statisícová vlna emigrace, vojenská intervence USA a svět se radši kouká jinam. Přestože Aristide se do úřadu nakonec vrátil a byl dokonce zvolen v roce 2000 podruhé, vynucené přijetí ekonomických reforem Světové banky a MMF spolu s obrovskou mírou korupce způsobily definitivní krach chatrné haitské ekonomiky. Země je rozvrácená, totálně závislá na zahraniční pomoci (40% DPH) a od roku 2004, po dalším krvavém puči a opětovném svržení Aristida, je pod trvalou správou vojenské mise OSN.

Sluneční město

Shýbl jsem se k prodavačce sedící na zemi a podal jí pár mincí. Růžová špinavá dlaň mi váhavě podala několik rozměklých bonbónů. Zkouším anglicky prolomit nedůvěru. Špatně. Opodál stojící žena na mě začla cosi kreolsky štěkat. „Blan… blan… blan!“, zní vyčítavě z každé její věty.

Sluneční město bělochům nevěří.

Jednotky OSN se omezují pouze na nájezdy a boj s ozbrojenými gangy, které žijí z výkupného za únosy Haiťanů z úzké vrsty bohatých. Slum tak drží násilím pod kontrolou chvíli ozbrojené haitské milice (obvykle loajální svrženému Aristidovi), chvíli zase modré přilby.

Oběti častých pouličních lynčů, které provádí milice, nepočítá nikdo. Oběti omylem zastřelené během nájezdů MINUSTAHu se zapíšou do známé kolonky „vedlejších škod“ a tím to končí. Policie existuje jen na papíře, žádná nevládní organizace se do Slunečního města neodváží kvůli bezpečnosti. Dokud gangy neunášejí lidi, nikoho nezajímá, že Sluněční město existuje. Ať se tam třeba všichni usmaží ve vlastní šťávě.

Odejděte

„Odejděte. Nechceme vás tu!“ Mladý černoch se sepranou fotkou Aristida na triku se zvedl z prašné silnice, kde seděl spolu s prodavačkou bonbónů. Nepříjemně mi civí do očí.

„Keců o tom, že chcete pomoct, jsem už slyšel dost! Co tu chceš?“ Uhýbám očima. „Vyfotit si, jak tu chcípáme a pak ty fotky prodat u vás!? A kolik dolarů dáš mě, co!?“

Koktám. Nevím, co na to říct.

To minimum, co Haiti vyprodukuje, odchází ze země jako úroky a splátky půjček od mezinárodních bank a institucí. Půjček, které z poloviny pocházejí z diktátorských dob Duvalierů. Ti si napůjčovali miliony dolarů v Americe a Evropě a nikomu nevadilo, že za ty peníze masakrují svůj lid a plundrují zemi. Stejně jako dneska nikomu nevadí vymáhat tyto dluhy po lidech, kteří z těch půjčených peněz neviděli zhola nic. Snad jen hlavně nakoupených samopalů, které je zabíjely.

Kubánská spojka

„Hello, mister! Jsem Marcel, posílá mě Joel“. Po půlhodině čekání před základnou MINUSTAHu vedle mě prudce zabrzdila malá otřískaná motorka. S obavami skenuju drobného černocha za řídítky. Měl by mě zavést přímo do nitra Sluněčního města. Joel je známý kubánského baptisty Ezequiela, kterého znám asi dva dny. Než jsem dosedl na vařící koženku sedla za Marcela, na okamžik jsem zaváhal. Cítím, že tu na mě není nikdo zvědavý.

Americká rýže

Sluneční město začalo bobtnat někdy na přelomu 80. a 90. let. Haiti, výměnou za možnost půjček od světových bank, přijalo podmínky Mezinárodního měnového fondu a de facto zrušilo dovozní clo na rýži. Tisíce rolníků na venkově nebylo schopno konkurovat cenám levné, dotované rýže z USA, která Haiti po „liberalizaci trhu“ zaplavila. Vlny vnitřní migrace, které tato změna zdvihla, skončily v plechových boudách Slunečního města.

Peklo není zadarmo

„Neboj se, mister. Můžeš dovnitř, dovolili ti to.“ Joel odhrnul ztvrdlý závěs, spečený prachem. Vstoupili jsme do jedné z tisíců chatrčí v nitru Slunečního města.

Do temného prostoru bez oken protékají skrze zrezivělé plechy stěn úzké pramínky světla. Zalykám se. Nemůžu dýchat, horko uvnitř je nesnesitelné. Připadám si jako v troubě. V chatrči není naprosto nic. Jen na kamenité zemi leží vlhké špinavé prostěradlo a na doutnajících oharcích v ohništi stojí prázdný hrnec. V temném koutu stojí mladá bosá žena se sotva ročním dítětem. Dítě má obrovskou nafouklou bublinu pod kůží na břichu. Vyděšeně, beze slova mě pozorují. Bělmo jejich velkých očí svítí ze tmy.

Vevnitř jsem vydržel sotva pár minut. Rozhlížím kolem chatrče. Mžikám očima, plnýma pálícího slaného potu. Hnijící odpadky, jak barevné měňavky, jsou rozesety všude kolem ve stojaté vodě otevřených stok. Pach hniloby přebíjí smrad lidských výkalů. Na jedné hromadě odpadků, vedle ryjícícho černého prasete, si právě ulevuje nahý chlapec. Desítky zelených lesklých much mi víří kolem těla.

Žena z vedlejší chatrče se přibelhala k nám. Cosi kreolsky drmolí bezzubými ústy. Sahá mi na rameno. Nemá nehty, konce prstů má jako kůru stromu, dokrvava rozežrané parazitem. „Říká, že nemá na nájem, máš dát něco“, překládá mi lámanou angličtinou Joel. Zmateně sahám do kapsy pro pár mincí. „Věř jí“, potvrzuje Joel, „tyhle chatrče vlastní obyvatelé těch dobrých částí Slunečního města. Pronajímají je. Tady není nic zadarmo.“

Dobrých částí? Proboha! Co může být dobrá část tohodle pekla, ptám se v duchu sám sebe. Mít kupu hoven vedle rozžhavené plechové chatrče nebo mít rozbořený barák vedle otevřené žumpy? Zemřít na záchvat malárie nebo v přestřelce jako nechtěný svědek?

Hlad

„Největší problém je hlad, mister.“ Joel zabočil po úzké pešině mezi zborcenými rezavými plechy. „Děti nemají co jíst, hladoví dlouho, pro misku rýže udělají všechno.“ Vcházíme do malého zděného domku. Starší žena odkrývá lavor zakrytý zaprášeným igelitem. „Placky z hlíny. Lidi si je kupujou, když už nemůžou hlad vydržet.“ Polykám na prázdno. To není pravda. Nechci věřit tomu, že lidi jedí hlínu. V lavoru jsou naskládané vysušené placky velikosti dlaně z béžové hlíny, podobné kaolínu. „Je to hlína se solí“, opakuje Joel, „ale nejez to, můžeš z toho chytit nemoc do břicha.“

Na plácku před barabiznou se chichotají děti. Malá černá princezna sedí na betonovém rantlu a směje se mi nevinně do foťáku. Hbitýma ručkama škube ptáčka, kterého právě chytila. Zaživa. Vrabčák se jí cuká mezi prsty.

Tři sta tisíc duší

Počet obyvatel slumu se v posledních letech odhaduje na tři sta tisíc. V Cité Soleil – na rozdíl od těch nejhorších latino amerických slumů – není ale opravdu nic. Žádné obchody, žádná pitná voda, kanalizace, o elektřině ani nemluvě. Nemocnice nebo základní škola? Ani náhodou.

Sluneční město je spíše jako ostrov malomocných. Průměrný věk dožití je zde zhruba 45 let.

Kouzla

Wilsona jsem potkal o týden později, ve farnosti Saint Claire. Desítky dětí ze Sluněčního města sem denně docházejí na jednu porci jídla zadarmo, které rozdávají lidé blízcí Aristidovi.

Wilson prožil několik let v emigraci v USA. Díky tomu se ho můžu ptát i na složitější otázky – třeba proč tu spousty lidí jen sedí ve stínu a prodávájí tři paklíky starých sušenek.

„Není tu žádná práce“, vystřelil Wilson očekávatelnou odpověď.

„Taky je problém“, pokračuje Wilson, „že spousta lidí, když nemá peníze, tak jde raději za hounganem (vúdú kněz a čaroděj), aby jim peníze zařídil nějakým kouzlem, místo toho aby šli pracovat nebo práci hledat.“

Překvapeně vyzvídám dál. „A co ty? Proč jsi se vrátil ze Států zpátky na Haiti?“ Wilson se chvíli ošívá. „Jsem tu uvíznul, nedali mi vízum, když jsem jel zpátky.“ Aha, takže nedobrovolně.

„Ale už jsem byl u houngana. Příští žádost už projde, duchové jsou mi už nakloněný. Mám to jistý.“

Haiti se nehodí

Haiti má pramalou šanci na lepší budoucnost.

Nehodí se obchodníkům do navoněného snu na billboard. Nehodí se politikům, protože nemá žádné významné bohatství. Nehodí se katolické církvi, kvůli své živé pohanské tradici vúdú.

Haiti se hodí jen televizním kamerám naší humanisticky založené, euro-atlantické civilizace. Vždy když rozvrácenou zemi navrch ještě převálcuje hurikán, tak Haiti dostane svých třicet sekund, jako nezábavná mediální výplň mezi reklamou na chipsy a reklamou na spokojený důchod.    

Zdroje informací Cité Soleil, Wikipedia, the free encyclopedia
Haiti, Online Encyclopedia of Mass Violence
Haiti's constant battle with hunger, BBCCaribbean.com
Country profile: Haiti, BBC News
Paul Farmer: Who removed Aristide?, London Review of Books
MINUSTAH Focuses on Security in Haiti's Cité Soleil Slum, Americas Quarterly
A Day in the Life of Cite Soleil, Flak Magazine
Haiti Support Group
Immanuel Wallerstein – Haiti: převrat ke dvoustému výročí, Britské listy
Haiti Information Project

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.