Svatá Smrt

Květen – červen 2011

Mariachiho kytara utichla. Stěsnaný dav na ulici v Tepitu rozkrojilo ticho na dvě půlky. Úzkou trhlinou mezi nimi jsem zahlédl muže na kolenou. Rukama zavěšen mezi své dva syny, třásl se po celém těle. Vysílen, s hlavou svěšenou, krok po kroku se zmučeně posouval na svých zakrvácených kolenech po hrubém asfaltu. Plakal. Plakal bolestí. Naříkal do ticha zaplněné ulice před templem Svaté Smrti.

Plakal pro ní, pro Svatou Smrt (Santa Muerte), pro „Bílou holču“, jak jí familiérně říkají Mexičani. Ukrutná bolest způsobená dlouhými kilometry, které muž ušel po kolenou na své pouti ke svatyni Santa Muerte v centru Mexico City, rozleptala jeho pýchu, rozežrala celou jeho osobnost jak kyselina.

Teď tu leží na asfaltu v slzách. Bojuje sám proti sobě. Mexičan ve středním věku, muž plný síly. Macho, „kterej má koule“. To všechno je teď však pryč. Po chlapovi zůstaly jen tmavé krvavé fleky na asfaltu. Jak hlemýžď zanechal po sobě zaschlou sliznatou stopu. Zbyly mu jen ubrečené oči, obnažená zbabělost a deset posledních zbývajících metrů k oltáři.

Zvedl oči k ní. Smrtka v dlouhém bílém rouchu za vitrínou. Přerostlá panenka bez tváře, bez očí. Mlčky jí prosil. Co jí asi říkal? Co si přál? Co ho přimělo podstoupit dobrovolně tohle bolestné martyrium?

Posledních pár metrů se plazil. Když dohmátl rukou na schod před oltářem, znovu se hlasitě rozplakal. Konečně, vydechli jsme v duchu všichni okolostojící. „To je ale víra!“, šumělo davem. „To je ale oddanost!“

Někdo zrušil to zvláštní štronzo a strnulí poutníci se opět dali do pohybu.

Mariachi hrábnul do strun: „Hluboko-v-srdci-svém-já-nosím-obraz-tvůj…“

Aztékové

Mezoamerika byla – soudě podle archeologických výzkumů – odjakživa kultům smrti nakloněná. Uctívání smrti je zkrátka v Mexiku doma, i když vnější atributy kultu Santa Muerte jsou převážně křesťanského původu, tedy dovezené z Evropy.

Aztékové zdědili od svých předchůdců (Toltéků, Mayů a dalších) bohy smrti – Mictlantecuhtliho a Mictecacihuatlu, pána a paní Mictlanu, říše mrtvých. Tito vládcové podsvětí byli často zobrazováni jako stylizovaná kostra a – což mimo jiné vede k domněnce o spojitosti s uctíváním Santa Muerte – přijímali také oběti, stejně jako Svatá Smrt v dnešní době.

Ačkoliv většina výzkumů dokládá spojitost prehispánských rituálů smrti se současným kultem, někteří mexičtí vědci tuto tezi rázně vyvrací. Antropoložka Katia Perdigón tvrdí, že Aztézké kořeny, jak náboženskému hnutí Santa Muerte, tak známému mexického svátku Mrtvých v listopadu, přisoudili mexičtí intelektuálové, kteří ve snaze podpořit nacionální myšlenku „mexikanismu“, hledali jakékoliv styčné body s indiánskou kulturou. Perdigón ve své práci uvádí, že 80% všech indiánů zemřelo na pandemie záhy po příchodu Španělů a tudíž rituály smrti zmizely spolu s nimi. Navíc v té době Španělská katolická církev kosti svých světců a mučedníků běžně uctívala a postava „Dobré Smrti“ se pravidelně objevovala v křesťanských velikonocích.

Nevíme sice, jak a kdy k této náboženské synkrezi mezi Aztéckými kulty a křesťanskou věroukou došlo, ale je velmi pravděpodobné, že proběhla stejnou cestou jako v případě kubánské santerie nebo haitského vúdú. Španělští dobyvatelé totiž víru původních obyvatel Ameriky i dovezených černochů nasilím potlačovali. Otroci, ať už Indiáni nebo černoši pak – z donucení – přijali křesťanství, ale v srdci zůstávali dál věrni svým bohům.

Nehledě na původ kultu smrti, dnešní Santa Muerte se objevuje na scéně zhruba v polovině 20. století. Kult údajně vzešel ze státu Hidalgo, severně od Mexico City, kde Svatou Smrt uctívali lidé, kteří se často – ať už z jakýchkoli důvodů – ocitali v ohrožení života.

Smrt byla v aztézkém náboženském kodexu personifikována do podoby dvou bohů. Mictlantecuhtli a Mictecacihuatl byli vládcové Mictlanu, říše mrtvých. Sem po smrti zamířili všichni, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Avšak než předstoupili před Pána a Paní Smrti, museli mrtví překonat dlouhou cestu plnou nástrah: padající kameny, hory a pouště, krokodýla Xochitonala, vítr obsidiánových kamenů až došli k mohutné řece, kterou překonávali s pomocí psa, obětovaného v den jejich pohřbu (Xoloizcuintl).

Tepito

Do Tepita se nehrnou Mexičani, natožpak gringové. „Si upad’, ne, guerro?“, zakroutil hlavou mladý policajt u stanice metra, když jsem se ho zeptal na cestu k oltáři Svaté Smrti. Tahle čtvrť, třebaže na dohled od středu města, je – a odjakživa byla – „horká zóna“, jak mi chlápek v uniformě záhy vysvětlil.

Obrovský bazar, který je v Tepitu snad od Aztéckých dob, je známý jednou věcí. Seženete tu všechno, co se jinde nedá sehnat. Padělky všeho možného, kontraband, čórky, pirátskou muziku a filmy. Když chcete, tak drogy, zbraně, cokoliv. Sedm z deseti padělků v celém Mexiku projde přes Tepito. Není vůbec náhodou, že Svatá Smrt je patronkou Tepita. Většina jí zasvěcených templů se nachází právě tady.

Prvního

Prokličkoval jsem zadem, mezi stánkama s pirátskou pornografií a metalovýma trikama. Po několika stech metrech se mi otevřel průchod do úzké ulice, ucpaný davem lidí jak špuntem. Dnes je prvního, odpoledne. Stejně jako každý měsíc – poutní procesí věřících k oltáři Svaté Smrti právě vrcholí.

Ulice je napěchovaná lidmi až ke zdím domů. Dva až tři tisíce přívrženců „Bílé holčiny“, odhaduju od boku, ale minulý měsíc jsem jich viděl ještě víc. Stoupenci Svaté Smrti, chovající na rukou malé, barevné smrtky, které z dálky připomínají roztomile oblečené panenky. Pomalým proudem tečou směrem k svatyni na konci ulice jako vlna medu. Ti, kteří již pouť završili, sedli si na chodník a před sebe na silnici rozložili malý osobní oltář – figurku Svaté Smrti na dece, obklopenou obětinami.

Spravedlivá

„Protože ‚Hubená‘ je spravedlivá!“, plácla bez přemýšlení Luisa, mladičká Mexičanka s indiánskýma očima, když jsem se jí zeptal, co zrovna jí přivedlo k Santa Muerte. Jedním z jmen, kterým Mexičani Svatou Smrt oslovují, je „Hubená“ (La Flaca).

„‚Hubená‘ čeká na mě, i na tebe, na nás všechny.“ Naléhavé oči ani ne dvacetileté holčiny mě přišpendlily k silnici před jejím oltářem. „Na bohatý i na chudý, na dobrý i na zlý. ‚Hubená‘ nedělá rozdíly. To ona nás přivede před Boha, rozumíš?“ Překvapen dívčininou důrazností kývám a mlčím.

„Podívej“, Luisa opatrně zvedla svou malou smrtku v černém splývavém rouchu. Figura ze sádry je ověšená množstvím barevných korálků a cingrlátek, čelenka z falešných pavích per jí zpola zakrývá prázdné důlky očí. Luisa ukázala na její ruce. „Váhy znamenají spravedlnost, zeměkoule značí její moc nad světem a kosou bere život.“

Všechny modlitby ke Svaté Smrti jsou důsledně formalizovány, nejen co se barev a obětin týká, ale například i přesného textu, který stoupenci vyslovují. Rituál seslání kletby pak zní přibližně takto: „Svatá Smrti mého srdce, neopouštěj mě a poskytni mi svou ochranu. Nedej (jméno nepřítele) chvíli klidu, sužuj ho každým momentem, dej mu pocítit pokoření a útrapy, tak aby vždy činil, co já chci.“

Ikonografie Svaté Smrti

Barvy, ikony a religiózní předměty hrají v kultu Svaté Smrti nezanedbatelnou úlohu. Každý oltář a každá modla mají svůj výsostný charakter. Smrt drží v rukou různé předměty, jimiž odkazuje na sféry svého vlivu a moci. Zároveň tím věřící zdůrazňuje jednotlivé aspekty své víry v ní. Váhy, zeměkoule, různě dlouhé kosy, jak zmínila Luisa, často můžeme vidět v její blízkosti sovu (schopnost pohybovat se v temnotě), přesýpací hodiny (čas, který máme vyměřený na zemi) nebo olejovou lampu.

Barva roucha, do níž věřící Svatou Smrt odívají, pak naznačuje s jakou modlitbou a potažmo prosbou ten který stoupenec před „Nejsvětější“ zrovna předstupuje. Zlaté roucho symbolizuje peníze a úspěch, bílé znamená mír a harmonii, rudé je spojováno s láskou, emocemi a vášněmi. Zelenou smrtku nosí ti, kteří mají problémy se zákonem, žlutou ti, kdo hledají uzdravení z nemocí a černé roucho znamená buď ochranu před kouzly nebo naopak žádá o sílu a moc pro praktikování magie.

Svatá nejen všech desperátů

Ramón nalíznul zmačkaný papírek, prstem do něj zamáčkl zelenavou drť. Jedním tahem na otevřené dlani obratně smotnul džojnta. „Nééé! Voni to maj‘ v piči, guerro. Tady, u Santy, se normálka hulí.“ Hrubě zadupal moje pochybnosti o legálnosti kouření marihuany v Mexiku.

Týpek v bílém tílku, pokreslený od pupku až po uši hrubě nadrásanýma modrýma kérkama a s masivním zlatým křížem na krku, nevypadá zrovna, že by se chtěl kamarádit s ‚guerrem‘. (Pro většinu Mexičanů jsou cizinci „guerros“ – „blonďáci“). Zhluboka potáhl z rakety. Dvě slzy, vytetované hned pod jeho očním víčkem, se utopily ve vějíři vrásek, když pomalu, až hypnotizovaně zavřel oči.

„To neřéééš, blonďáku!“, stekl po mě dolů jeho – už lehce zkouřený – pohled. V symbolice středoamerických gangů, tzv. Maras, znamená každá vytetovaná slza jednu vraždu, jeden zmařený život. „To sou píčoviny, blonďáku. Mám to z L.A., to se Santy netejká!“ Přikrčil se ke své figurce smrtky a prudce na ní vyfoukl marihuanový kouř. „Rozumíš, to je vočista, jó, páč vona má ráda hulení.“

Kult Svaté Smrti byl odjakživa spojován s lidmi na okraji společnosti. Modlili se k ní zloději, prostitutky, pouliční prodejci drog, kriminálníci všeho druhu. Později se přidali i vojáci a policajti. Když všem těmto lidem, kteří se ponejvíce setkávali s násilím, zlem a smrtí, ale rozhodně nebyli bezbožní, odmítla katolická církev dát rozhřešení, našli spásu svých temných duší v lůně Svaté Smrti.

Avšak v posledních dvou desetiletích, nejen díky stále se rozvírajícím sociálním nůžkám, zvýšené míře násilí, nebezpečí a drogových válek, zažívá Mexiko strmý nárůst přívrženců tohoto kultu. Přibývá poptávky po mocnějším ochránci, než nabízí katolická církev. Stále více běžných Mexičanů proto rozumí jednoduše pochopitelným, rovnostářským a pohansky laděným rituálům. Modlí se ke Svaté Smrti s hlubokou důvěrou v srdci.

Mexické úřady a média spekulují o zhruba třech milionech stoupenců v celé zemi.

Sounáležitost

Ulice hlasitě vrní. Tklivá mariachiho píseň se sem tam vynoří z všeobjímajícího hluku rozhovorů a modliteb. Muži, ženy, rodiny s dětmi, kriminálníci, transexuálové, holky z ulice, všichni plynou pomaličku ulicí. Vzájemně si očůrávají své figurky tequilou z plastikových ostřikovačů. Ofukují si své smrtky kouřem z doutníků a džojntů. Pokérovaný obr v křiváku vyměnil s malou holčičkou bonbón za papírový penízek. Stará babka s úsměvem položila korálky před Ramónovu smrtku. Klid, pohoda, až dojemná sounáležitost tak rozdílných typů lidí.

Sem tam někdo v náhlém vytržení vykřikne: „Santa je tady!“ Okolostojící se ihned zastaví, rozestoupí se, jakoby jí dělali místo a všichni nahlas a zbožně zarecitují: „Santa je tady – přišla mezi lidi! Santa je tady – přišla mezi lidi!“

Obětiny

Před hlavním oltářem na konci ulice, umístěným ve skleněné vitríně, na verandě bytu jedné ze stoupenkyň hnutí, každý z věřících poklekne a promluví v duchu s „Nejsvětější“.

Stejně jako křesťanští svatí, Santa Muerte je údajně schopna činit zázraky. Avšak na rozdíl od Sv. Panny Guadalupské, katolické patronky Mexičanů, může Svatá Smrt zajistit nejen ochranu a přízeň či vyléčení z nemoci, ale umí také nechat vzplanout lásku nebo i způsobit utrpení a smrt nepřátelům.

Proto je žádoucí – neboť Svatá Smrt je údajně značně marnivá – přinést jí symbolickou oběť. Nejčastěji se zapaluje svíce, samozřejmě v náležité barvě. Santa Muerte má také ráda alkohol, bonbóny, čerstvé květiny, ovoce, tabák. Prý se jí líbí, když jí majitel (figury) vezme ven, do procesí. Vrcholnou obětí je pak například cesta k templu po kolenou nebo po břiše.

Blízký vztah Mexičanů k fenoménu smrti ilustruje i po světě dobře známý svátek „Día de los Muertos“ (Den Mrtvých). Každoročně, v noci z prvního na druhého listopadu se Mexičani scházejí na hřbitovech, kde hudbou a veselím uctívají památku svých předků. Původ tohoto svátku je taktéž přisuzován prehispánským kulturám v Mexiku, které – podle některých údajů – uctívaly smrt už před třemi tisíci lety.

Šéfová

Křesťanské církve v Mexiku (jak katolíci, tak protestanti) opakovaně prohlásily kult Svaté Smrti za uctívání ďábla. Katoličtí kněží ve svých kázáních nazývají kult satanismem a považují ho za modlářství, které – podle jejich interpretace – je jen dalším z řady ďáblových triků.

Avšak většina stoupenců Svaté Smrti překvapivě s křesťanským bohem žádné nesrovnalosti nemá. Mají k němu stejný respekt jako k „Hubené“ a dá se říci, že víceméně praktikují obě víry současně, o čemž jsem se několikrát přesvědčil během procesí.

„Podívej se, je to jednoduchý. Von – “, ukázal Mexičan na obrázek zmučeného Ježíše na kříži, který měl nedbale vytetovaný na předloktí, „ – je šéf. Jasný?“ Zastavil se, jakoby čekal, jestli jsem jeho tvrzení pobral. Otočil se zády, nahrbil se tak, aby kérka Santy přes celá jeho záda vynikla a dodal: „A vona je šéfová, chápeš?“

David Romo

Ačkoliv kult Santa Muerte nemá žádné formální představitele, v roce 2003 udělily mexické úřady právní status církve skupině přívrženců tzv. Tradiční Apoštolské Katolické Svaté Církve Mex-USA (ISCAT Mex-USA), která reprezentovala náboženské hnutí Svaté Smrti navenek. Z nejasných, a podle představitelů této církve zástupných důvodů, však úřady církvi záhy, v roce 2005, oficiální registraci odňaly.

Co hůře, samozvaný biskup církve ISCAT Mex-USA, charismatický lídr hnutí Santa Muerte monsignor David Romo Guillén, byl v lednu 2011 zatčen mexickou policií pro účast na únosu a praní špinavých peněz.

Los Angeles Times k jeho zatčení poznamenaly, že ať je David Romo vinen či ne, jeho úsilí v propagaci kultu Svaté Smrti ho dovedlo do střetu s mexickou politickou mocí, která těžko tráví veřejnou propagaci náboženství, které – mimo tisíců bezejmenných – vzývají také šéfové drogových kartelů.

Ve světle těchto skutečností pak nepřekvapí, že v polovině září 2011 Federální soud v Mexico City odsoudil Davida Roma ke 12 letům vězení.

Smrt

Mariachiho kytara utichla. Vlny proudících stoupenců Svaté Smrti náhle ztuhly a celá ulice zmlkla. Ticho ulice z povzdálí obtékal hluk tisíců aut křižujících dvacetimiliónovou megapoli, jak ostrov uprostřed bouřky. Paprsky zapadajícího slunce se prosmýkly škvírou mezi domy a olízávaly čelenky figurín Svaté Smrti, vynořujících se jak majáky z moře jejích stoupenců.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Najednou jsem byl jeden z nich. Zrnko prachu, kapka v moři, buňka v těle. Mysl se mi naplnila zvláštní úlevou. Zhluboka jsem se nadechl.

Všichni zemřeme, zašeptal můj dech.

Ta krásná usměvavá holčička vedle mě, drsný Ramón i naléhavá Luisa. Otcové, matky, děti. Všichni mocní i nemocní tohodle světa.

Já. I ty.

„Milovaná Smrti, paní moje, ochraňuj mě…“, zazněla slova modlitby.

Někteří poklekli.    

Zdroje informací The Death Cult of the Drug Lords Mexico’s Patron Saint of Crime…; Kevin Freese (Foreign Military Studies Office)
Santa Muerte; Wikipedia (ESP)
Santa Muerte; Wikipedia (ENG)
Tepito; Wikipedia
La Santa de los desesperados; La Jornada (Mexico)
Mexico has arrested a leader of Santa Muerte 'church'; Los Angeles Times (USA)
Dan 12 años de cárcel a líder de Santa Muerte; El Universal (Mexico)
Oracion de la Santa Muerte; Rosita en el Futuro
Día de Muertos; Wikipedia (ESP)

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.