Útěk bez konce

Kolumbie – květen až červenec 2010

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V-mojí-Bogotě – každej-den-víc – lidí-se-topí-v-chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají svoje rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš-bohatne-a – šmelařům-nikdo-nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí ve Ciudad Bolívaru svádí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. S životem v Kolumbii, pod krunýřem občanské války.

Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál se šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jakoby se praly o každý metr prostoru.

Kalná dešťová voda stéká po rozbahněné cestě dolů a rozežírá celý svah. To, že se občas kus stráně i s chatrčema utrhne, tady nahoře, v Altos de Cazuca, nikdo neřeší. Ciudad Bolívar (Bolívarovo město, jižní předměstí Bogoty) leží z větší části na ilegálně zabrané půdě. Sociálně vzato, je to konečná stanice. Hůř už to nejde. Desplazados neboli ti, kdo museli utéct před nekonečnou kolumbijskou válkou a násilím, vystupují právě tady.

Marisol

„Jasně, že se můžeš zeptat.“ Zpoza prohnilých dveří vykoukla hlava s nedbale svázaným drdolem havraních vlasů. „Ale dáš mi za to tvoje zelený voči“, špulí rty ze tmy chatrče asi čtyřicetiletá mulata s batoletem v náručí. Kolumbijky jsou pohotové. Marisol utekla spolu se svými třemi dětmi z jižního departamentu Meta před pěti lety. „Byla to gerila. Ale víc ti neřeknu. Nechci, aby mě našli s uřezanýma prstama a kulkou v hlavě.“ Laškování v mžiku vychladlo. „Maj tady žábu. Věděj všechno, co se tu šustne.“ Sapo, neboli žába, je v kolumbijském slangu práskač.

Marisol mlčí. Její dva chlapečci s pocintanou bradou sedí na vlhké hliněné podlaze a upřeně na mě civí. Studený vítr napjal igelit v okně.

„Z čeho žijete, Marisol?“

„Sbírám kov a plast na recyklaci. Občas někomu vyperu.“

„A nějakou regulérní práci – nemáte?“, opatrně vyzvídám.

„A jak?“, bodly mě její vyčítavé oči. „Všichni chtějí ňákej životopis nebo co. Ale ja neumim psát ani číst, rozumíš? Umim uvařit sancocho, obstarat dobytek, vyprat.“

Napadá mě, kde zůstal její manžel, ale nemám odvahu přerušit mlčení ztrhané ženy.

IDPs

Téměř půlstoletí trvající ozbrojený konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Ani válkou zničený Irák nebo DR Kongo nevykazují tolik utečenců.

Více jak tři miliony Kolumbijců opustilo své domovy jen během posledních deseti let.

Avšak na rozdíl od jiných válek, Kolumbijci neutíkají do okolních států, nýbrž migrují v rámci své vlastní země. Tento obří exodus je tak hůře viditelný. Ohniska střetů mezi bojujícími skupinami se totiž pohybují. Zjednodušeně by se dalo říct, že zóny bojů se kryjí se zónami pěstování, nebo obráceně – ničení, koky.

Výsledkem je paradoxní situace. Pokud Kolumbijec utíkající před válkou překročí hranice státu, je mu uznán status válečného uprchlíka a tím pádem pozornost médií, pomoc hostitelského státu atd. Ale když uteče do sousedního departamentu, svět ho alibisticky zařadí do kolonky IDPs neboli internally displaced people (vnitřní vysídlenci) a ať se stará Kolumbie o své vnitřní problémy sama.

Běžte a vysvětlete to Marisol a těm dalším tisícům na útěku: Smůla, Marisol, sice tu máte válku, ale vy, oběti té války, jste se prostě ocitli v kolonce, která „nepatří mezi zahraničně-politické priority“ mocných.

Juan David

„Já už jsem dvakrát vysídlenej, proto to tu taky vedu“, zasípal Juan David. „Sedni si.“ Vyhublý padesátník s propadlýma očima ukázal na vlhký gauč u zdi, pod barvotiskem Ježíše Krista. Podezřívavě jsem dosedl. Před pár dny jsem totiž ze Ciudad Bolívaru přinesl blechy a dosud jsem se jich nezbavil. V rohu chatrče stojí televize. „To je jen na parádu, jenom prázdná bedna, nefunguje to“, všiml si Juan David mého zvědavého pohledu.

„Víš, já jsem udělal chybu“, rozhovořil se Juan David, neformální lídr vysídlených v tomto sektoru Ciudad Bolívaru, když jsem mu slíbil, že mu v reportáži změním jméno. „Měl jsem auto a jednou přišel velitel místní vojenské posádky v naší vesnici a požádal mě, abych odvezl na základnu nějaký zboží. Kšeft jako kšeft, řekl jsem si. Ale když jsem se vrátil domů, už tam na mě čekali dva lidi v kamufláži. Jasně – byli z FARC. Řekli mi, že mě nezabijou, že jsem udělal dost dobrýho pro tuhle vesnici, ale že musim odejít. Dostal jsem půl hodiny na odchod. Bez zavazadel.“

Narkoválka

Kolumbijský ozbrojený konflikt je živen značně spletitou strukturou kořenů. Bojujících skupin je mnoho a jejich zájmy se překrývají. Marxistická gerila FARC pod pláštíkem bolívarské ideologie financuje veškeré své aktivity z obchodu s kokainem a s drogovými kartely jedná o sférách vlivu. Paramilitární jednotky (dříve AUC), ilegální oddíly domobrany, které byly původně založeny na ochranu zájmů drogových kartelů a bohatých rodin před gerilou FARC, dnes samy organizují narkobyznys. Kolumbijská armáda je pod silným vlivem politiků z bohatých podnikatelských kruhů, které zajímají hlavně peníze. Ti nemají zájem utnout proud narkodolarů v zemi, spíše je chtějí směřovat na jimi vybraná místa. A nakonec samotní narkobaroni, ti se – po dobrém nebo po zlém – dohodnou se všemi. Pablo Escobar vždy dával těm, co mu stáli v cestě, jednoduchou nabídku: „Plomo o plata?“ Olovo nebo stříbro? Smrt nebo úplatek?

Skutečnými obětmi kolumbijské války tak jsou rodiny chudých vesničanů, kteří ať už pěstují koku nebo banány, se neustále nachází mezi mlýnskými kameny drsného narkobyznysu. Přijde armáda, voják požádá o vodu. Dozví se to gerila a obviní vesničana, že spolupracuje s vojáky. Armáda najde políčko koky a fumigační letadla posypou jedem celé údolí. Cokoli vesničan udělá, některá z bojujících skupin to vezme jako spolupráci s nepřítelem.

Mrazivou ironií zůstává, že všechny soupeřící strany tvrdí, že právě vesničany chrání před těmi „špatnými“. Realita je však jiná. Pravidla určují muži se zbraněmi, kteří přijdou první. Gerila, armáda nebo paras – výsledek je pro vesničany vždy stejný – riziko života nebo útěk.

Cena života

Ulice ranní Bogoty se koupou v měkkém slunci. Studené mlhy Ciudad Bolívaru jsou pryč, vzduch sytě voní čerstvě nasekaným koriandrem. Netečně pozoruju barevnou řeku spěchajících lidí, která teče za prosklenými stěnami zastávky Transmilenia. Paula, majitelka maličkého bistra, mi dolila kafe.

„V týhle zemi má život jinou hodnotu než u vás“, začala vyprávět, když jsem jí naznačil, co tentokrát v Bogotě pohledávám, „a ve Ciudad Bolívaru zvlášť, to bys měl vědět. Já jsem kdysi žila v Antioquii, na vesnici. Stalo se, že vojáci přišli na místo masakru. Gerila tam zabila asi dvacet lidí. První, co vojáci řešili, bylo, kolik se ztratilo krav statkářce ve vesnici. Rozumíš?“

Vysrknul jsem zbytek kafe. Vzpomněl jsem si na jednoho z utečenců ze Ciudad Bolívaru. Mladý muž s pevným stiskem mě přátelsky pozval dál do rezavé plechové boudy, ve které bydlel se svou ženou, matkou a třemi dětmi. „Proč jsem utekl?“, nahlas se rozesmál. „Víš, amigo, moje prsty smrdí střelným prachem.“ Položil mi ruku na rameno, jak kdybychom se znali odjakživa. Náhle se zamračil a přísným tónem se do mě opřel: „Zabili mi bráchu! Musel jsem jim ukázat, jak to bolí. Jak to tady bolí!“ Zkrabatil čelo a sevřenou pěstí si zabušil na hruď.

Exodus

Skrytý kolumbijský exodus je velmi těžko mapovatelný. Kolumbijská vláda uvádí počet nově vysídlených za rok 2009 někde okolo 120.000 lidí. Naproti tomu – CODHES, kolumbijská nevládní organizace, která se primárně zabývá válečnými uprchlíky, odhaduje, že rok 2009 navýšil počet IDPs v Kolumbii o 290.000 lidí.

Mnoho uprchlíků se bojí formálně registrovat, protože jim je vyhrožováno. Nezapomeňme, že tito lidé jsou nepohodlnými svědky bojů v džungli. Vědí všechno. Kdo kde byl, kolik lidí, kolik zbraní, kolik koky. Časté jsou i případy, kdy dojde k dvojitému vysídlení. Uprchlík skončí v Ciudad Bolívaru, tamní ozbrojenci z tzv. městských sítí zjistí, že dotyčný toho ví hodně, a nezbývá než utíkat dál.

Podíváme-li se na statistické výstupy z dat kolumbijského vládního úřadu Acción Social, zjistíme, že více jak polovinu všech vysídlených tvoří děti do 18 let věku. Z dat také vyplývá, že neohroženější skupinami jsou etnické menšiny – Afro-Kolumbijci a Indiáni – následovaní ženami samoživitelkami. Známé jsou případy amazonských nomádských kmenů (např. Nukak Makú), které byly prvně kontaktováni právě vojáky gerily a nyní pomalu vymírají ve sběrných táborech na hranici džungle.

Přestože státní agentura Acción Social poskytuje vysídleným podporu, jedná se o minimální částky, které horko těžko pokryjí náklady na jídlo. Navíc mnozí ani na podporu nedosáhnou, protože se nevejdou do byrokratických mantinelů omezujícících podporu uprchlíků. Jak dodáte úřadům všechny možné doklady a dokumenty, když jste museli opustit svůj dům bez varování, v řádu několika hodin?

Sociální čištění

„Tadle čtvrť je zdravá.“ Holič s knírkem uzoučkým jak nalepená nitka mi položil napařený ručník na tvář. Po cestě na jih, do Tumaca, jsem přespal v Palmiře, malém městysu na sever od Cali. Ráno jsem zašel k holičovi. „Žádný zloději, žádný basuceros (narkomani užívající levný nečištěný kokain – basuco), žádný vysídlenci.“ „Opravdu? A jak to?“, zaujala mě jeho drsná slova. Holič se rozhlédl, jakoby zaváhal, ale pak utrousil na půl pusy: „Paras.

Ačkoliv vláda bývalého prezidenta Uribeho v roce 2006 hrdě hlásila do světa, že paramilitární jednotky AUC byly demobilizovány, ve skutečnosti se tyto oddíly pouze přeskupily a pod novými názvy operují v Kolumbijské narkoválce dál. Paramilitární oddíly jsou, na rozdíl od partyzánů FARC, aktivní v urbanizovaných zónách. Na kontrolovaných místech zavádějí své vlastní nepsané zákony. Nejčastěji zakazují pití alkoholu a užívání drog. Krutě trestají zloděje. Říkají tomu limpieza social – sociální čištění.

„Když chytnou feťáka“, pokračuje holič, „daj mu tři možnosti. Buďto s tim přestaneš, nebo odejdeš pryč z komunity nebo tě zabijeme. Proto tady máme klid.“ Napadá mě, kolik krve stál tenhle klid. Po sedmé večer se ulice vedle holičství zcela ne-kolumbijsky vyprázdní a rozhostí se tíživé ticho.

Nariño

Bílé vyhublé krávy s hrbem stojí nehnutě na zelených pastvinách jakoby je někdo vystřihl z pomačkaného papíru a rozmístil do tropického diorámatu. Kývám se ze strany na stranu na zadním sedadle motorky. Prach z nevyasfaltované cesty za námi zvedá žlutavý chochol.

Projíždíme ztracenými komunitami na pacifickém pobřeží Kolumbie, blízko Tumaca. Odlehlý departament Nariño na jihozápadě země pokrývá převážně tropická džungle. Je sice velký jak půlka Česka, ale vede do něj pouze jedna silnice, často blokovaná gerilou. Nariño je považováno za tzv. červenou zónu. Zkrátka – pěstování koky, gerila FARC, paramilitární jednotky, násilí. 56% všech masivních vysídlení v průběhu roku 2009, takových, kdy v podstatě uteče naráz celá vesnice, proběhlo právě v Nariñu.

Vanessa

Úzký chodník z hrubých prken nad nehybnou mořskou hladinou plnou odpadků se prohnul, sotva jsem na něj vstoupil. Komunita vysídlených, tvořená několika desítkami dřevěných chatrčí, stojí na prohnilých kůlech zapíchaných do mořského dna. Ilegální zábor – stejně jako ve Ciudad Bolívaru. „Neboj se, to nespadne“, vyklonila se ze dveří Vanessa, maličká, asi třicetiletá míšenka s širokými boky. Nejistě jsem dobalancoval po děravé lávce až k její boudě a vešel dovnitř.

Dlouhé a důkladné prověřování, zda jí její slova nemůžou později ublížit, nám zabralo skoro hodinu. Pak se ale Vanessa rozpovídala: „Utekli jsme před devíti lety.“ Čapla svého synka a posadila si ho na svá popelavě hnědá stehna. „Bratři mýho manžela pěstovali koku. Nechtěli ale prodávat gerile, gerila dává hrozně málo. Tak tajně prodávali jiným. Samozřejmě že na ně gerila přišla. Švagra našli mrtvýho v kanále. Měl uříznutý prsty a vyřízlej jazyk.“

Válka bez konce

Další den mě Vanessa vzala se skupinou asi pěti žen na „mušlování“. Spousta válečných uprchlíků na Pacifickém pobřeží se totiž živí sběrem mušlí v mangrovníkových bažinách. Během šplhání po kluzkých kořenech mangrovníků, vyzvídám od černošky Ramony, co předcházelo jejímu útěku.

„Když přijde gerila do vesnice, chová se nejdříve velmi slušně. Žádné zbraně nebo výhrůžky. Dokonce i někdy nabídnou jídlo, mají totiž svoje zásoby v džungli. Svolají schůzi a řeknou, co chtějí. Mluví o politice, ale tomu já moc nerozumim. Po nějaký době, kdy přijížděli a zase odjížděli, přišel jejich comandante a řekl mi, že FARC potřebuje mojí dceru. Utekla jsem s dětma tu samou noc.“

„Tak třeba to Santos opravdu změní“, snažím se rozptýlit chmury na Ramonině tváři. Kolumbie má již několik měsíců nového prezidenta. Juan Manuel Santos, člen významné a bohaté kolumbijské rodiny, se podílel již se na předchozích vládách Alvara Uribeho. Těžko však čekat od tohoto muže, že přinese Kolumbii mír.

Ostatně – těžko čekat od kohokoli, že přinese mír zemi, kde se ročně hraje o desítky miliard dolarů v obchodu bez pravidel.

„Tohle nikdy neskončí, to nebude lepší“, zakroutila hlavou Ramona, „vždycky to bylo takhle, co si pamatuju. Tahle válka nemá konec.“    

Jména vysídlených byla z důvodů jejich bezpečnosti změněna.

Zdroje informací Displaced person; Wikipedia
Colombia: Government response…; The Internal Displacement Monitoring Centre (IDMC)
Global Statistics; The Internal Displacement Monitoring Centre (IDMC)
Colombia's displaced 'rises 25%'; BBC News
Displacement is a human tragedy, not a publicity crisis; Colombia Reports
Colombia has most displaced in world: UN; Colombia Reports
CODHES (Consultoría para los Derechos Humanos y el Desplazamiento)
Colombia: Can the military bring peace?; BBC News
Acción Social (Agencia Presidencial)
Human rights in Colombia, much to do; Colombia Passport
Colombia, Country update, February 2010; UNHCR

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.