„Každej z nás má nějakej svůj trik, nějakou šanci, svojí malou naději, rozumíš? Naději, že se podaří utéct z Maroka právě tobě. Musíš mít štěstí, prostě kliku, musíš to pokoušet, furt...“
„Lehněte si! Člověče, sakra – spolupracujte!“ Ferguson nekontrolovaně zařval. Sanitka svištící caracaskou nocí nadskočila – všichni tři jsme zavrávorali. Tři mravenci v letící krabičče od sirek. Puch! Auto s tupým nárazem dosedlo na silnici ...
Trubky kvičí jak v mexickém westernu, hluboké tlumené údery do bubnů připomínají tlukot srdce. Socha plačící ženy v dlouhém vyšívaném plášti, s pěti tmavými slzami na tváři, se kolíbavým pomalým pohybem sune v úrovni prvního patra, na pozadí typických balkonů s dřevěnými okenicemi ...
Vypadá to tak trochu jako z jehovistického magazínu. Tropický ráj nacucaný barvami. Vlhko a teplo, zamlžený prales, barevné žabky, banány a ananasy v klidu rostoucí na plantážích spolu s nádhernými květinami ...
Bylo mi jasné, že nejsem vítán. Hned jak jsem se na břehu řeky Táchira na kolumbijsko-venezuelské hranici objevil. Kolumbijští pašeráci kontrabandu (contrabandistas) ani venezuelská Guardia Nacional (Národní Garda) nestojí o publicitu ...
Pokud už máte v tuhle chvíli vě věci kohoutích zápasů jasno, řekněme něco ve smyslu „zlej ošklivej člověk trápí hodnýho nevinnýho kohouta“, pak vás musím varovat: nečtěte tuhle reportáž. Nechci a nebudu vás přesvědčovat o opaku ...
Za pět jedenáct. Čtyřicet tisíc zpocených, skoro do naha vysvlečených lidí mě svým řevem nelidsky řeže do uší. Marně hledám bezpečné místo, uzounká dlážděná ulička španělského Buñolu přetéká lidma ...
„’Sim tě, gringo, ti nežeru, tohle! Za kolik si v tý tvý zemi zapíchám?“ Po rameni mi sklouzla čísi zpocená paže. „Kolik tam stojí hezká blonďatá kurvička?“ Na krku cítím dech otázky smíšený s pachem piva ...
„Ne, dneska nemaluje.“ Esteban opřel motyčku o bahnitý drn. Sáhl do kapsy a rozmotal zpocený zauzlovaný kapesník s vyšitým motivem Panny Marie. „Pět tisíc pesos, hombre, ani to ne.“ Bledé nazelenalé kamínky velikosti špendlíkové hlavičky se mu kutálejí mezi mozoly v dlani ...
„Rio je provar“, mladý doktor Rodrigo z medellínské nemocnice San Vincent typickým latino gestem mávnul dlaní vzad, „přijeď na karneval do Barranquilly. To teprve uvidíš, co je to fiesta, jak slavíme karneval my – costeños.“ ...
Ručička na věžních hodinách pamplonské radnice lehce cukla. Zbývá asi osm minut. Shýbl jsem se k mokré dlažbě a popáté si utáhl tkaničky bot. Balkony v pátém patře domů ulice Mercaderes ostře proťaly paprsky ranního slunce ...
Nikaragua je země, kde slovo revoluce neznamená ani novou modní značku snowboardového oblečení ani filozofické tlachy přiopilých intelektuálů. Revoluce je pro všechny Nikaragujce – bez ohledu na politické vyznání – reálný kus života ...
„Tvoje matka tě dobře porodila, fešáku, pojď sem k nám, nestyď se.“ Špinavá mulatka je víc slyšet než vidět. Dlouhé černé vlasy jí utíkají z pod zpoceného hadru na hlavě. Těžko říct kolik jí je. Možná dvacet, možná i pětačtyřicet, smazaný věk ...
„Víš, Juane“, obrátil se Antonio po chvilce mlčení ke mně a s vážnou tváří pokračoval, „my tady máme takovou knihu, nevím jestli jsi už o ní slyšel, a ta kniha nám dává odpovědi na všechny naše otázky.“ Cvaklo mi, kam míří ...
Kráčíme vysekanou stezkou noční džunglí. Don Wiliam bez zaváhání kličkuje mezi místy zatopenými vodou a volně, s jistotou přechází bažinaté úseky po poražených kmenech palem. Nenechává mě na pochybách, že tuhle cestu prošel už mnohokráte předtím. Noc je temná ...
„Tě okradli nebo co?“, zahuhlal kníratý taxikář do zpětného zrcátka. „Ne, vyhoďte mě naproti policejní stanici Fray Damian, u toho bufetu.“ Taxík zakroužil po nájezdu a zařadil se do čtvrtého pruhu hlavní magistrály protínající dvoumiliónové Cali od severu k jihu ...
Kolik limonád jsem vypil z mikrotenového pytlíku už nespočítám. Kolik kolumbijských střech bylo chráněno špinavým cárem igelitu taky ne. Ale na toho chlápka z metropolitního parku v Cali se zapomenout fakt nedá ...
Mokrá pláž se leskne od vycházejícího slunce jako zrcadlo. Bíla pěna příboje mi šplouchá kolem kotníků, dlaněma zapřen o vlhké dřevo boku jangady, snažím se spolu s třema, čtyřma rybářema posunout loď na čáru příboje, do větší hloubky, odkud může vyplout ...