Reportáže

Jan Sochor Photography

Nejistými kroky ušel několik metrů podél zdi domu. Připadalo mi, jako by našlapoval v bažinatých blatech. Zastavil se. Vrávoravě se otočil čelem přímo proti zdi.

Setkání ve tmě

Reportáž z Peru

Královny bez korunek (Mexico City, Mexiko) – Reportáž a fotografie

Podlaha ringu zaduněla. Tělo v modré sexy kombinéze ztěžka dopadlo mezi provazy. Vlna blonďatých vlasů se mi převalila přes foťák. Slyším její zrychlený dech.

Královny bez korunek

Reportáž z Mexika

Královny bez korunek (Mexico City, Mexiko) – Reportáž a fotografie

Globalizační proces přinesl do zapadlých vesnic na pobřeží ekvádorského Pacifiku zajímavou informaci: Číňanům chutná žralok.

Žraločí jatka

Reportáž z Ekvádoru

Žraločí jatka (Ekvádor) – Fotoreportáž

Vysílen, s hlavou svěšenou, krok po kroku se zmučeně posouval na svých zakrvácených kolenech po hrubém asfaltu. Plakal. Plakal bolestí.

Svatá Smrt

Reportáž z Mexika

Svatá Smrt (Mexico City, Mexiko) – Reportáž a fotografie

Její tělo se v mžiku napjalo. Prudkým trhnutím se celá prohla jako luk. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga“, překotně zamumlal pastor Luís.

Exorcista

Reportáž z Mexika

Exorcista (Mexico City, Mexiko) – Reportáž a fotografie

Klečící muž s rudým šátkem přes oči tápavě, s nejistotou slepce, zvedl hlavu. Je to jeho velká chvíle. Jeho obřad, jeho přísaha. Rayamiento.

Teče krev, teče krev

Reportáž z Kuby

Teče krev, teče krev (Santiago de Cuba, Kuba) – Reportáž a fotografie

Téměř půlstoletí trvající ozbrojený konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě.

Útěk bez konce

Reportáž z Kolumbie

Útěk bez konce (Kolumbie) – Reportáž a fotografie

„Každej z nás má nějakej svůj trik, nějakou šanci, svojí malou naději, rozumíš? Naději, že se podaří utéct z Maroka právě tobě.“

Harraga

Reportáž z Maroka

Harraga (Tanger, Maroko) – Reportáž a fotografie

Přestože je Karibik v obecném povědomí vnímán jako ráj na zemi, můžete uprostřed tohoto ráje najít zemi, kde je život skutečným peklem na zemi.

Sluneční město

Reportáž z Haiti

Sluneční město (Haiti) – Reportáž a fotografie

„Lehněte si! Člověče, sakra – spolupracujte!“ Sanitka svištící caracaskou nocí nadskočila – všichni tři jsme zavrávorali. Tři mravenci v letící krabičče od sirek.

Omega 13

Reportáž z Venezuely

Omega 13 (Caracas, Venezuela) – Reportáž a fotografie

Zlato pod nebem

La Rinconada, Peru

Ledový vichr zvedá oblaka prachu. Olízává hroudy špinavého ledovce a v prudkých poryvech se opírá do rozkousaných strmých skal, jakoby jimi chtěl vztekle pohnout. Udýchaně jsem se zastavil. Přerývaně lokám studený vzduch a marně se snažím nadechnout. Nad sněhem zapadanými štíty And se rozpouští poslední zbytky bledého slunce. La Rinconada, nejvýše položené město na světě, se rychle potápí do noci.

Hold strojům

Cali, Kolumbie

Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v taktu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém břiše pevným rytmem tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Hrubě kovaná ozubená kola se lesknou černým šmírem a stále, jakoby bez námahy, roztáčejí obří tiskový válec. Mašina s funěním plive další a další vlnící se archy papíru. Vítejte v časech Julese Verna.

Setkání ve tmě

Lima, Peru

Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti každodenní podvečerní zácpy. Se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu, kolem žulového monumentu na náměstí Bolognesi v centru Limy. Do nekonečného tůrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Zvedl jsem oči od večeře u pouličního stánku. Z temného portálu budovy nedaleko se vylil proud žlutého světla do mlhavé noci. Silueta muže se slepeckou holí vykročila do tmy.

Královny bez korunek

Mexico City, Mexiko

Podlaha ringu zaduněla. Tělo v modré sexy kombinéze ztěžka dopadlo mezi provazy. Vlna blonďatých vlasů se mi převalila přes foťák. Slyším její zrychlený dech. Nabuzená soupeřka prohnula záda jak puma před skokem. Zapřela se do ringových provazů jak do nataženého praku a zaječela: „Ú-hnííí!“. Několik napružených, kočičích skoků. To myslela mě?, bliklo mi hlavou. Vtom mi noha ve stříbrné legíně švihla před obličejem. Pum! Zatmělo se mi před očima. Bezvládně, naznak jsem dopadl na špinavé lino pod ringem.

Teče krev, teče krev

Santiago de Cuba, Kuba

„Arriba-Palo-Juramento-Eróóó“, zvolal brujo. Jeho naléhavý chrčivý hlas naráz vyplnil celý templ až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil. „Arriba-Nganga-Juramento-Eróóó“, zopakovaly modlitbu stejně úpěnlivě hlasy z druhého koutu místnosti. Žluté plamínky svíček se jakoby leknutím zatřepotaly ve tmě. Táhlé zvuky zpěvu se jako stužky kouře obtáčí kolem zčernalých misek na podlaze.

Exorcista

Mexico City, Mexiko

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jakoby zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. Prudkým trhnutím se celá prohla jako luk. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga“, překotně zamumlal pastor Luís a rychle jí přiložil svou zpocenou dlaň nad temeno hlavy. „Přikazuju ti démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jakoby jí chtěl políbit. Místo toho však prudce plivnul: „Prrryč!“

Útěk bez konce

Kolumbie

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V-mojí-Bogotě – každej-den-víc – lidí-se-topí-v-chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají svoje rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš-bohatne-a – šmelařům-nikdo-nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí ve Ciudad Bolívaru svádí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. S životem v Kolumbii, pod krunýřem občanské války.

Harraga

Tanger, Maroko

„Každej z nás má nějakej svůj trik, nějakou šanci, svojí malou naději, rozumíš? Naději, že se podaří utéct z Maroka právě tobě. Musíš mít štěstí, prostě kliku, musíš to pokoušet, furt. Třeba se zrovna vykašlou na kontrolu podpalubí trajektu, když tam zrovna jsi, že zrovna se jim bude chtít nad ránem tolik spát, že nezkontrolujou kamion a ty proklouzneš.“ Dovnitř. Do pevnosti. Do Evropy.

Sluneční město

Port-au-Prince, Haiti

„Hey, blan!“ ozvalo se znovu zpoza rohu ulice, tentokrát kreolsky. „Hey, blan!!“ Neotáčím se. „Hej, bělochu, co tady chceš?!“, výhružný tón se jasně zapíchl do změti pokřikujících hlasů dopolední ulice přiklopené nedýchatelným tropickým smradem. „Vyhul vocaď, ty zmrde americkej!“ Utíkám očima. Dělám, že neslyším. Zpoceným zrychleným tempem nervózně mířím na hlavní třídu.

Nukak Makú

Amazonie, Kolumbie

„Nezapomínat! Chtít sušjenka a batelka!“ Mia-be svraštil prázdné čelo bez obočí. Černé ježaté vlasy se mu napřímily jako dikobrazí ostny. „Napiš! Nezapomínat!“ Naléhavě ukazuje na můj ohmataný zápisník. „A ka-hoty. Taky musíš. Přines!“, pípla indiánka lenošící v potrhané hamace. Rezignovaně si zapisuju: kalhoty, sušenky,… „Bon-bony“, dodal vyzáblý kluk opírající se o kůl přístřešku v uprchlickém táboře Aguabonita – dočasného domova amazonských indiánů Nukak Makú, kteří přeskočili v čase. Z doby kamenné do 21. století.

Omega 13

Caracas, Venezuela

„Lehněte si! Člověče, sakra – spolupracujte!“ Ferguson nekontrolovaně zařval. Sanitka svištící caracaskou nocí nadskočila – všichni tři jsme zavrávorali. Tři mravenci v letící krabičče od sirek. Puch! Auto s tupým nárazem dosedlo na silnici. Stačil jsem se zachytit osahaného plastikového madla a tvrdě jsem přistál v rohu sanitky.

Život supa

Managua, Nikaragua

„Tvoje matka tě dobře porodila, fešáku, pojď sem k nám, nestyď se.“ Špinavá mulatka je víc slyšet než vidět. Dlouhé černé vlasy jí utíkají z pod zpoceného hadru na hlavě. Těžko říct kolik jí je. Možná dvacet, možná i pětačtyřicet, smazaný věk, ale každý den z té neodhadnutelné doby má vyrytý na těle. Ve tváři. Pod očima. Na ztvrdlých rtech. Na zjizvené dlani, kterou mi položila na spálené rameno.

Archiv reportáží & fotoreportáží

Svatá Smrt

Mexico City, Mexiko
Svatá Smrt (Mexico City, Mexiko)

Mariachiho kytara utichla. Stěsnaný dav na ulici v Tepitu rozkrojilo ticho na dvě půlky. Úzkou trhlinou mezi nimi jsem zahlédl muže na kolenou. Rukama zavěšen mezi své dva syny, třásl se po celém těle. Vysílen, s hlavou svěšenou, krok po kroku se zmučeně posouval na svých zakrvácených kolenech po hrubém asfaltu. Plakal. Plakal bolestí. Naříkal do ticha zaplněné ulice před templem Svaté Smrti.

Alegria

Rio de Janeiro, Brazílie
Alegria (Rio de Janeiro, Brazílie)

Zatočil jsem na Rio Branco. Dvoukilometrový hlavní bulvár Ria de Janeira, sevřený z obou stran hradbami skla a betonu, je autům uzavřen. Prostředkem se uvolněně promenují tisíce lidí. Beze spěchu se procházejí kolem výloh luxusních butiků zabarikádovaných dřevotřískovými deskami. V tom z dálky zazněl hluboký úder do bubnů. Samba. Duch betonové džungle se probouzí.

Selarónovy schody

Rio de Janeiro, Brazílie
Selarónovy schody (Rio de Janeiro, Brazílie)

Horké odpoledne naplnilo ulice Rio de Janeira dusivým vzduchem. Posadil jsem se na chladivé dlaždice barevných shodů, naproti opálenému muži v rudých bermudách. „A proč jsou tady i červený dlaždičky, když mi říkáte, že používáte barvy brazilský vlajky?“ Z pod rudé hučky po mě šlehly pichlavé oči. Černé licousy se mu prudce zježily a Selarón na mě divoce zaštěkal: „Víš, jaká je najvíc krasivaja barva na světě? Tyvoe – vo barvách se vůbec nediskutuje! Najvíc krasivaja barva na světě je barva Ferrari, rozumieš?! Barva Ferrari!“

Panela

Valle del Cauca, Kolumbie
Panela (Valle del Cauca, Kolumbie)

Za sychravých bogotských večerů, kdy kapky studeného deště bez ustání pleskají do střech z vlnitého plechu v zablácených periferiích města a vlhká zima se vsakuje až do morku kostí, bývá jediným zdrojem tepla chudých Kolumbijců kouřící hrnek aguapanely. Horký sladký nápoj z panely – nečištěné cukrové třtiny – je pro vetšinu obyvatel horských údolí Kolumbie doslova denním chlebem.

Yemanjá

Bahia, Brazílie
Yemanjá (Bahia, Brazílie)

Proud bílého světla z reflektoru propíchl řídkou ranní tmu a stekl po betonové stěně prázdné místnosti v Rio Vermelho, kde jsem ještě před okamžikem neklidně spal. Vzdálené pištění fléten a vibrující temný hukot bubnů mě vytrhly z mrákot. Přitiskl jsem tvář k síťce v okně. Přímořská ulice brazilského Salvadoru se topí v dýmu kadidla, stovky bubeníků pochodují směrem k pláži a v tíživém hlubokém rytmu buší do svých atabaques. Volají královnu moří. Volají Yemanjá.

Démoni z Nayaritu

Nayarit, Mexiko
Démoni z Nayaritu (Nayarit, Mexiko)

Svítá. Tma, měkce ředěná oranžovým světlem, pozvolna stéká po vyschlých svazích Nayaritských hor dolů, do kamenitého kaňonu proťatého řekou. V temně modré, nezkalené vodě se odráží stovky pohybujících se stínů. Rozpažené ruce indiánů Cora se v nehybném tichu vzájemně dotýkají a barví svá těla bílou a černou tuší. Z břehu řeky mizí lidé a na jejich místě se rodí démoni.

Zoo Havana

Havana, Kuba
Zoo Havana (Havana, Kuba)

Rezavá dvířka prázdné opičí klece se skřípavě kývají ze strany na stranu. Poryvy studeného, vlhkého větru z Atlantiku zahnaly obyvatele havanské Zoo do závětrných rohů svých vězení. Trojice drobných kočkodanů, tisknoucích se bez hnutí k sobě, vypadá skoro jak sousoší. Opice sedí na špinavé betonové podlaze a zahřívají si vzájemně svá pohublá žlutohnědá těla. Makak z protější klece si dlouze nahnul z plechovky kubánské koly.

Esmeralda

Kolumbie
Esmeralda (Muzo, Kolumbie)

„Ne, dneska nemaluje.“ Esteban opřel motyčku o bahnitý drn. Sáhl do kapsy a rozmotal zpocený zauzlovaný kapesník s vyšitým motivem Panny Marie. „Pět tisíc pesos, hombre, ani to ne.“ Bledé nazelenalé kamínky velikosti špendlíkové hlavičky se mu kutálejí mezi mozoly v dlani. Ani se neblýskají, magická zelená barva smaragdů je potažena zaschlým kalem. Když země vydá smaragdy, kolumbijští hledači drahokamů říkají, že maluje.

50 let po revoluci

Kuba
50 let po revoluci (Kuba)

„Jaké je tvoje politické přesvědčení?“ Mladý důstojník kubánské cizinecké policie zvedl oči od jednostránkové zprávy nadepsané mým jménem. Zavrtěl jsem se na židli a uhnul před jeho tvrdým pohledem. Očima jsem sjel po tmavé, vlhké zdi kanceláře Imigračního oddělení v Santiagu de Cuba, přes nástěnku plnou zažloutlých výstřižků z deníku Granma a zastavil se na jeho dokonale vyleštěných vojenských botách. „Nevim, jak bych vám to…“, utíkám z otázky, „přijel jsem, abych poznal život na Kubě.“ Ticho. Špatná odpověď asi.

Banánová republika

Kostarika, Panama, Kolumbie
Banánová republika (Kostarika, Panama, Kolumbie)

Vypadá to tak trochu jako z jehovistického magazínu. Tropický ráj nacucaný barvami. Vlhko a teplo, zamlžený prales, barevné žabky, banány a ananasy v klidu rostoucí na plantážích spolu s nádhernými květinami. Velké bílé lodě, které spěchají přes oceán, aby lahodné plody tropů dopravily na evropské stoly. Alespoň tak popisují produkci banánů webové stránky společností Chiquita nebo Dole. Možná bych tomu i uvěřil, ale to bych se tam – „do tropického ráje“ – nesměl nikdy podívat.

Rapa das Bestas

Torroña, Galicie, Španělsko
Rapa das Bestas (Torroña, Galicie, Španělsko)

Pradávná tradice Rapa das Bestas – „stříhání bestií“, v galicijštině – se odehrává každoročně na začátku léta ve vesničce Torroña na severozápadním pobřeží Španělska. Honáci a farmáři ženou stáda polodivokých koní z galicijských hor, kde koně po celý rok volně žijí, do blízkosti vesnice, kde v kamenné aréně koně zkrotí, ostříhají jim hřívy a ocejchují nově narozená hříbata.

Slavnost květin a palem

Panchimalco, El Salvador
Slavnost květin a palem (Panchimalco, El Salvador)

„Panchimalco bylo odjakživa známým místem čarodějů. Spousta lidí tu ovládala černou magii. Ne nadarmo se té skále nad vesnicí říká ‚Ďáblova brána‘.“ Walter Corado, místní kronikář, mávnul rukou k hustě porostlým skalám na obzoru. „Tihle brujos (čarodějové) ovládali přeměnu ve zvíře, například ptáka, leguána nebo opici. Dnes už jich zbylo sotva pár, ale stále tu žijí. Proměňují se hlavně v opici. Když támhle dole v džungli vídáme za soumraku opice s červenýma očima, víme, že to jsou brujos.“

Jangadeiros

Ceara, Brazílie
Jangadeiros (Ceara, Brazílie)

Mokrá pláž se leskne od vycházejícího slunce jako zrcadlo. Bíla pěna příboje mi šplouchá kolem kotníků, dlaněma zapřen o vlhké dřevo boku jangady, snažím se spolu s třema, čtyřma rybářema posunout loď na čáru příboje, do větší hloubky, odkud může vyplout. Záď jangady se zaryla do písku. Na okamžik přestáváme tlačit, čekáme na větší vlnu, která jangadu nadzvihne. Teď! Lilo křičí: „Vai! Vai! Vai!“ Tlačíme ze všech sil.

Žraločí jatka

Manta a Puerto López, Ekvádor
Žraločí jatka (Manta a Puerto López, Ekvádor)

Příběh ekvádorských žraločích ploutví je jedním z mnoha, řekněme – globalizačních – příběhů. Přes kaluže žraločí krve, které se každodenně lesknou za svítání na pacifických plážích, lze těžko, po důkladnějším pohledu, označit někoho za viníka či hledat nějaké hrdiny. Z nejednoznačného a mnohovrstevnatého příběhu však ční jeden nezpochybnitelný fakt: více než kdykoliv v minulosti jedeme všichni na jedné společné lodi.

Lidé z bažin

Tumaco, Kolumbie
Lidé z bažin (Tumaco, Kolumbie)

Špička laminátového člunu ztěžka odkrajuje hnědé vlny v zálivu. Boky přeplněné loďky se v jednotvárném rytmu noří do zakaleného zrcadla vodní plochy. Vytrvale jemně prší. Proplétáme se spletitým pobřežím jihokolumbijského Pacifiku a hledáme příhodné místo pro sběr pianguy. Po téměř hodině navigace vplul člun plný sběračů mušlí úzkým kanálem do temného bludiště mangrovníkových pralesů.

Boxerské sny

Havana, Kuba
Boxerské sny (Havana, Kuba)

Během posledních třiceti let vzešlo z Kuby více mistrů světa a olympijských vítězů v amatérském boxu než ze všech ostatních zemí světa dohromady. Země, kde mistři světa jezdí na tréninky na rezavém kole a za zlatou olympijskou medaili režim přiděluje zánovní džigulík, vychovává další a další šampióny. Navzdory ekonomické mizérii, navzdory soupeřům s profesionálním zázemím klubů v Evropě a Americe.

Voodoo rituál Saut d'Eau

Saut d'Eau, Haiti
Voodoo rituál Saut d'Eau (Haiti)

Tisíce poutníků z celého Haiti podniká každoročně náboženskou pouť k magickému vodopádu Saut d'Eau v horách na západě karibského ostrova Hispaniola, na němž Haiti leží. V první polovině července, během oslav křesťanského svátku Panny Marie Karmelské, se vesnička Ville Bonheur, zapadlá v těžko dostupné horské džungli, promění na několik dní v duchovní centrum země.

Cirkus na konci světa

Amazonie, Ekvádor
Cirkus na konci světa (Amazonie, Ekvádor)

Cirkus Anny je jeden z mnoha potulných spektáklů kočujících v řídce obydlených končinách na rozhraní And a Amazonské džungle. Na pomezí Kolumbie, Ekvádoru a Peru se po nezpevněných cestách z rudohnědé hlíny kodrcají zrezivělá auta a barevné karavany mnoha malých rodinných cirkusů. Táhnou se svými roztodivnými show divokým krajem vyrvaným pralesu od jedné ztracené komunity k druhé.

Zahrada Evropy

Španělsko
Zahrada Evropy (El Ejido, Španělsko)

To krásně červené rajče, bez vůně a bez chuti, které jste si naposled koupili v supermarketu, velmi pravděpodovně vyrostlo pod horkým andaluským sluncem v El Ejidu. Z dokonale namíchaného písečného substrátu, zavlažované počítačově řízeným systémem, chráněné hradbou pesticidů a nakonec utržené rukou bezejmenného marockého imigranta bez papírů.

Contrabando

Cúcuta, Kolumbie a Venezuela
Contrabando (Cúcuta, Kolumbie a Venezuela)

Bylo mi jasné, že nejsem vítán. Hned jak jsem se na břehu řeky Táchira na kolumbijsko-venezuelské hranici objevil. Kolumbijští pašeráci kontrabandu (contrabandistas) ani venezuelská Guardia Nacional (Národní Garda), pod jejímž laskavým dohledem kontraband protéká, nestojí o publicitu. Tenhle byznys žádné píárko nepotřebuje.

Bůh nám odpusť

Villavicencio, Kolumbie
Bůh nám odpusť (Villavicencio, Kolumbie)

„’Sim tě, gringo, ti nežeru, tohle! Za kolik si v tý tvý zemi zapíchám?“ Po rameni mi sklouzla čísi zpocená paže. „Kolik tam stojí hezká blonďatá kurvička?“ Na krku cítím dech otázky smíšený s pachem piva. Skupina asi dvaceti paramilitares se kolem mě sevřela na dotek. Snad v očekávání, že jim řeknu, že tenhle typ služeb je v Evropě pro Kolumbijce zadarmo. Vylovil jsem v paměti přibližnou cifru a rychle jí přepočítal na pesos. „Cože?! Ty si snad, ze mě děláš kozy, gringo!? Pětset litrů? To si radši koupim láhev voleje za litr a udělám si to sám a eště mi zbyde čtyřistadevadesátdevět!“ Sevření povolilo, mladíci ve vojenské kamufláži, kteří ještě před pár dny běhali s kalašnikovem v rukouch džunglí, se hlasitě řehtají mým rozpakům.

Bitva barev

Barranquilla, Kolumbie
Bitva barev (Barranquilla, Kolumbie)

„Rio je provar“, mladý doktor Rodrigo z medellínské nemocnice San Vincent typickým latino gestem mávnul dlaní vzad, „přijeď na karneval do Barranquilly. To teprve uvidíš, co je to fiesta, jak slavíme karneval my – costeños.“ Věděl jsem, že Kolumbijci jsou velmi hrdí na svou zemi a na své tradice. Minuly dva roky. Stojím v centru Barranquilly, obklopen oprýskanými šedorůžovými paneláky a nekončícím proudem páchnoucích troubících aut. Pot mi stéká z čela a kape na rozžhavenou betonovou ulici. Přemýšlím, zda jsem udělal dobře, že jsem Rodrigovi uvěřil.

Amazonka

Brazílie, Kolumbie
Amazonka (Brazílie, Kolumbie)

Bezmála pět století uplynulo od chvíle, kdy Francisco de Orellana, španělský dobrodruh z Pizzarovy družiny conquistadorů, po stosedmdesátidenní strastiplné plavbě, během níž zemřela většina jeho druhů, proplul jako první běloch divokou Amazonií. Ačkoliv v dnešní době se dá splout Amazonka z peruánského Iquitos až k ústí v brazilském Belému za zhruba dva až tři týdny, jedno je stejné jako před pěti sty lety. Amazonie i na začátku 21. století zůstává místem, kde nevládne člověk.

Tanec ďáblů

Sierra Nevada, Kolumbie
Tanec ďáblů (Kolumbie)

V odlehlém kraji indiánů Kankuamo, na úpatí zasněžených horských štítů Sierra Nevady v severní Kolumbii, usnul čas. Klikaté stezky se za chladných rán ztracejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících spadaných plodů manga stéká během horkých odpolední, pomalu jako potůčky medu, mezi zdmi domků bílenými vápnem. Za večerní tmy, na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, když unavená shrbená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.

Inti Raymi

Ekvádor
Inti Raymi (Ekvádor)

Řídkým vzduchem ekvádorské horské savany se nese ozvěna rytmického dupání. Skupinka bílých halen ověšených barevnými prýmky je již zdálky vidět. Vířivým tancem, po prašné cestě mezi políčky uschlé kukuřice, se pomalu přibližují k vesnici. Studený vítr semtam smísí s monotónním zpěvem indiánských žen a drnčením kytar. Rovníkové slunce, dotýkající se zasněženého vrcholku sopky Cayambe, je pichlavě bodá do zarudlých lící.

Tap-tap

Port-au-Prince, Haiti
Tap-tap (Port-au-Prince, Haiti)

Mávnul jsem rukou a rozčísl horký vzduch nad rozžhaveným asfaltem. Spalující haitské slunce se mi opírá do temene. Všudypřítomný žlutý prach se zvedá v nekonečných vlnách. Každé zabrždění křiklavě barevných autobusů zvedne prachový oblak, který jako příboj naráží do hloučků lidí čekajících podél hlavní avenidy v Port-au-Prince.

Zuřivá fiesta

Cotacachi, Ekvádor
Zuřivá fiesta (Cotacachi, Ekvádor)

„Hu-hu-hu-hu!“ Rytmický dusot se ve vlnách rozlévá horskou savanou. „Hu-hu-hu-hu! Kurvatancuj-kurvatancuj! Hu-hu-hu-hu!“ Vzteklé výkřiky se mísí s pisklavým hlasem flétny. „Hu-ja-há! Hu-ja-há!“, burácí několik desítek indiánských hrdel. Skupina dupajících mužů se jako lavina valí ze svahu sopky Cotacachi v Ekvádorských Andách. Hrne se dravě dolů, do stejnojmenného města. Dobýt náměstí.

Yawar fiesta

Apurímac, Peru
Yawar fiesta (Apurímac, Peru)

Třebaže od conquisty uplynulo skoro pět století, Indiáni z jihoamerických hor na ní nezapomněli. V jejich žilách sice dnes koluje krev Atahualpy, smíšená s krví Pizzarovou, ale nikdy – především pak Španělům – neodpustili. Že jim vyrvali jejich zemi. Že jim pošlapali jejich bohy. Svátek Yawar, svátek souboje kondora s býkem, je tak důkazem živé paměti. Nezpochybnitelným symbolem čnícím z moře kolektivního vědomí dnešních potomků kdysi rozvrácené incké kultury.

Tvůrci karnevalu

Rio de Janeiro, Brazílie
Tvůrci karnevalu (Rio de Janeiro, Brazílie)

Kostýmní karneval v Rio de Janeiru vytvářejí a provozují tzv. školy samby. Se skutečnou školou však nemají nic společného. Jsou to spíše jakási sdružení či spolky, často o mnoha tisících členech, které fungují jako sociální síť v rámci jedné, obvykle chudé, městské čtvrti. Pravda, díky masivní komercionalizaci karnevalu v posledních dekádách, vliv prezidentů samba škol mnohdy přesahuje do byznysu, do médií i do politiky.

Velikonoce v Chanově

Chanov, Česká republika
Velikonoce v Chanově (Chanov, Česká republika)

Betonová torza paneláků se jak bezzubá ústa zakusují do nebe plného rychle plovoucích mraků. Studený vítr krušnohorského předjaří profukuje dírami ve zdech sem a tam. Poslední zašedlé zbytky zledovatělého sněhu se válí po hnědých stráních okolních kopců. Na zabláceném prostranství mezi paneláky Chanova vesele poskakuje několik skupinek dětí s barevnými proutky v rukou. Vítr nese jejich výskot unavenou krajinou.

Bojovníci

Kolumbie a Venezuela
Bojovníci (Kolumbie a Venezuela)

Pokud už máte v tuhle chvíli vě věci kohoutích zápasů jasno, řekněme něco ve smyslu „zlej ošklivej člověk trápí hodnýho nevinnýho kohouta“, pak vás musím varovat: nečtěte tuhle reportáž. Nechci a nebudu vás přesvědčovat o opaku. Jestli vás však pokrytecké soudy ohánějící se humanitou nedojímají, nejedete na módních vlnách samozvaných ochránců práv zvířat nebo vás – stejně jako mě – vždycky zajímalo, proč si latinos ujíždějí na kohoutech, tak vám rád budu vyprávět, co jsem se za dva měsíce chození na kohoutí zápasy v Kolumbii a Venezuele o kohoutech a lidech kolem kohoutů dozvěděl.

Sirotci z Haiti

Port-au-Prince, Haiti
Sirotci z Haiti (Port-au-Prince, Haiti)

Udýchaně jsem shodil ze zad pytel rýže. Bílý vak ztěžka dopadl na špinavý beton, hrubě rozpraskaný jak krokodýlí kůže, a zvedl obláček tetelícího se prachu. Spalující odpolední slunce se opírá do rezavých vrat sirotčince na předměstí haitského hlavního města Port-au-Prince. Ezequiel zabušil pěstí na plech. Úzký průchod vykrojený do vrat se skřípavě pootevřel a ze tmy zasvítila bělma několik párů zvědavých dětských očí.

Comandante a lid

Kuba
Comandante a lid (Kuba)

Na vlhke zdi nad Rosariiným kredencem visí vybledlý portrét vousatého muže. Comandante. Kloužu pohledem po tmavé kuchyni, zatímco Rosario nalévá kávu do osahané skleničky od hořčice. Zase mě chytil svýma přísnýma, pronikavýma očima. Nedá se jim uhnout. Vládnou nekompromisně tomuto tmavému koutu. Vládnou tomuto ostrovu. 51 let.

Sandinista

Nikaragua
Sandinista (Nikaragua)

Nikaragua je země, kde slovo revoluce neznamená ani novou modní značku snowboardového oblečení ani filozofické tlachy přiopilých intelektuálů. Revoluce je pro všechny Nikaragujce – bez ohledu na politické vyznání – reálný kus života, který v osmdesátých letech žili, a který dnes většinou velmi rozporuplně soudí.

Jesus Combat

Cali, Kolumbie
Jesus Combat (Cali, Kolumbie)

„Nemáš cigáro?“ Taxikář si zapálil moji malborku a pokračuje v konverzaci do zrcátka: „Calvario je moc špatná čtvrť, je to kotel. Za druhým rohem té oholí do slipů, nic ti nenechají a můžeš děkovat Ježíši Kristu – našemu spasiteli, že ti nevzali život.“ Žlutá kolona se pomalu rozjela. „Calvariu se každej slušnej Kolumbijec vyhne, žije tam ta největší chátrá z Cali, co tam chceš pohledávat?“ Taxík sviští uvolněnou magistrálou, bilboardy plné tropických barev se mi rychle míhají před očima. „Hledám člověka, který si říká El Sheriff.

Zlatokopky

Choco, Kolumbie
Zlatokopky (Choco, Kolumbie)

„Víš, Juane“, obrátil se Antonio po chvilce mlčení ke mně a s vážnou tváří pokračoval, „my tady máme takovou knihu, nevím jestli jsi už o ní slyšel, a ta kniha nám dává odpovědi na všechny naše otázky. Cvaklo mi, kam míří. „Jestli chceš, pojďme ke mě a můžeme ji spolu číst“, dodal a přátelsky se dotknul mého předloktí. „Ee… Víš, Antonio, já neumím španělsky číst“, vyhrknul jsem první možnou výmluvu, která mě napadla.

Semana Santa

Malaga, Španělsko
Semana Santa (Malaga, Španělsko)

Trubky kvičí jak v mexickém westernu, hluboké tlumené údery do bubnů připomínají tlukot srdce. Socha plačící ženy v dlouhém vyšívaném plášti, s pěti tmavými slzami na tváři, se kolíbavým pomalým pohybem sune v úrovni prvního patra, na pozadí typických balkonů s dřevěnými okenicemi. Španělský spektákl roku, velikonoční oslavy neboli Svatý Týden (Semana Santa), vrcholí pátečním odpolednem.

Karneval v Santiagu de Cuba

Santiago de Cuba, Kuba
Karneval v Santiagu de Cuba (Kuba)

Karneval v Santiagu de Cuba se – na rozdíl od tradičních masopustních karnevalů – slaví odjakživa v létě. Týden na konci července, kdy horké větry od Karibského moře nezchladí ani tmavá noc, se hlavní třída Santiaga – kolébky kubánské revoluce – promění každou noc z unavených kulis socialistického realismu v pulsující kabaret fantazie.

Tomatina

Buñol, Španělsko
Tomatina (Buñol, Španělsko)

Za pět jedenáct. Čtyřicet tisíc zpocených, skoro do naha vysvlečených lidí mě svým řevem nelidsky řeže do uší. Marně hledám bezpečné místo, uzounká dlážděná ulička španělského Buñolu přetéká lidma. Nabuzený dav mnou smýká sem a tam, chráním foťák a přiblble se usmívám – slečně, které dýchám na zátylek, jsem málem strhl vrchní díl plavek. Teď není čas na zvořilosti, naznačuje mi slečna mrknutím. „Pozor! Kryj se ...“, ani to nestihla doříct. Bezděky jsem se přikrčil, ale bylo mi to houby platné.

Plastico

Cali, Kolumbie
Plastico (Cali, Kolumbie)

Mnohokrát jsem si o Kolumbii myslel, že je plastiková země. Vždy když jsem pil to krásně voňavé kolumbijské kafe z barevných plastikových kelímků, když mi prodavač na ulici podával salpicon v plastiku, když mi dali ještě navrch plastikové brčko, když ne na sosání džusu, tak na zamíchání kafe. Vídával jsem chlapíky, kteří to krátce nastříhané brčko žvýkali mezi zuby, jak kovboj sirku, dlouze a beze slov. Kolik limonád jsem vypil z mikrotenového pytlíku už nespočítám. Kolik kolumbijských střech bylo chráněno špinavým cárem igelitu taky ne. Ale na toho chlápka z metropolitního parku v Cali se zapomenout fakt nedá.

Utíkej!

Pamplona, Španělsko
Utíkej! (Pamplona, Španělsko)

Ručička na věžních hodinách pamplonské radnice lehce cukla. Zbývá asi osm minut. Shýbl jsem se k mokré dlažbě a popáté si utáhl tkaničky bot. Balkony v pátém patře domů ulice Mercaderes ostře proťaly paprsky ranního slunce. Dole, v šeru a vlhku, v nesmytém smradu moči a rozlitých sangrií, sevřený hradbou bílo-červených těl, čekám na zvuk dělbuchu. Znamení, že pustili býky do ulice. Napětí roste, dá se skoro nahmatat. Zřetelně cítím, jak mi obepíná tělo. Bušení srdce, těkající oči, studené zpocené ruce. Okázale klidné pohledy místních běžců a vyjukané, doširoka otevřené oči cizinců, kteří běží poprvé.

Video, zápisy z deníku,…
Fotoblog
Vybrané publikace

Copyright © 2014 Jan Sochor. No photographs and text may be used or reproduced in any form.