Rezavá dvířka prázdné opičí klece se skřípavě kývají ze strany na stranu. Poryvy studeného, vlhkého větru z Atlantiku zahnaly obyvatele havanské Zoo do závětrných rohů svých vězení.
Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jakoby zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo.
Svatá Smrt je náboženský kult rozšířený v Mexiku a USA, jehož základem je víra míchající Aztécké rituály smrti s křesťanským náboženstvím.
Špička laminátového člunu ztěžka odkrajuje hnědé vlny v zálivu. Boky přeplněné loďky se v jednotvárném rytmu noří do zakaleného zrcadla vodní plochy. Vytrvale jemně prší.
Během posledních třiceti let vzešlo z Kuby více mistrů světa a olympijských vítězů v amatérském boxu než ze všech ostatních zemí světa dohromady.
„Arriba-Palo-Juramento-Eróóó“, zvolal brujo. Jeho naléhavý chrčivý hlas naráz vyplnil celý templ až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil.
Cirkus Anny je jeden z mnoha potulných spektáklů kočujících v řídce obydlených končinách na pomezí Kolumbie, Ekvádoru a Peru.
Dlouholetý ozbrojený konflikt v Kolumbii (válka o kontrolu nad obchodem s drogami) způsobil masové vysídlení a exodus milionů uprchlíků.
„Každej z nás má nějakej svůj trik, nějakou šanci, svojí malou naději, rozumíš? Naději, že se podaří utéct z Maroka právě tobě. Musíš mít štěstí, prostě kliku, musíš to pokoušet, furt…“
„Hey, blan!“ ozvalo se znovu zpoza rohu ulice, tentokrát kreolsky. „Hey, blan!!“ Neotáčím se. „Hej, bělochu, co tady chceš?!“, výhružný tón se jasně zapíchl do ulice přiklopené nedýchatelným tropickým smradem.
Tisíce poutníků z celého Haiti podniká každoročně náboženskou pouť k magickému vodopádu Saut d'Eau v horách na západě karibského ostrova Hispaniola, na němž Haiti leží.
„Lehněte si! Člověče, sakra – spolupracujte!“ Ferguson nekontrolovaně zařval. Sanitka svištící caracaskou nocí nadskočila – všichni tři jsme zavrávorali. Tři mravenci v letící krabičče od sirek.

„…a bonbony“, dodal vyzáblý indián v uprchlickém táboře Aguabonita na jihu Kolumbie - dočasného domova amazonských nomádů Nukak Makú, kteří přeskočili v čase. Z doby kamenné do 21. století.

„Ne, dneska nemaluje.“ Esteban opřel motyčku o bahnitý drn. Sáhl do kapsy a rozmotal zpocený zauzlovaný kapesník s vyšitým motivem Panny Marie. „Pět tisíc pesos, hombre, ani to ne.“

„Jaké je tvoje politické přesvědčení?“ Mladý důstojník kubánské cizinecké policie zvedl oči od jednostránkové zprávy nadepsané mým jménem. Zavrtěl jsem se na židli a uhnul před jeho tvrdým pohledem.

Mávnul jsem rukou a rozčísl horký vzduch. Každé zabrždění křiklavě barevných autobusů zvedne žlutý prachový oblak, který jako příboj naráží do hloučků lidí čekajících podél hlavní avenidy v Port-au-Prince.

Vypadá to tak trochu jako z jehovistického magazínu. Tropický ráj nacucaný barvami. Vlhko a teplo, zamlžený prales, barevné žabky, banány a ananasy v klidu rostoucí na plantážích.

Vybledlý portrét vousatého muže. Comandante. Zase mě chytil mě svýma přísnýma, pronikavýma očima a nechce mě pustit. „Fidel je synem Ježíše Krista“, prohlásil chlapík usrkávající kafe vedle mě.

To krásně červené rajče, bez vůně a bez chuti, které jste si naposled koupili v supermarketu, velmi pravděpodovně vyrostlo pod horkým andaluským sluncem v El Ejidu.

Skupina dupajících mužů se jako lavina valí ze svahu sopky Cotacachi v Ekvádorských Andách. Hrne se dravě dolů, do stejnojmenného města. Dobýt náměstí.

Bylo mi jasné, že nejsem vítán. Hned jak jsem se na břehu řeky Táchira na kolumbijsko-venezuelské hranici objevil. Kolumbijští pašeráci kontrabandu nestojí o publicitu.

„’Sim tě, gringo, ti nežeru, tohle! Za kolik si v tý tvý zemi zapíchám?“ Po rameni mi sklouzla čísi zpocená paže. „Kolik tam stojí hezká blonďatá kurvička?“ Na krku cítím dech otázky smíšený s pachem piva.

Mokrá pláž se leskne od vycházejícího slunce jako zrcadlo. Bíla pěna příboje mi šplouchá kolem kotníků, dlaněma zapřen o vlhké dřevo boku jangady, snažím se spolu s třema, čtyřma rybářema posunout loď na čáru příboje, do větší hloubky, odkud může vyplout.

„Víš, Juane“, obrátil se Antonio po chvilce mlčení ke mně a s vážnou tváří pokračoval, „my tady máme takovou knihu, nevím jestli jsi už o ní slyšel, a ta kniha nám dává odpovědi na všechny naše otázky.“ Cvaklo mi, kam míří.

Pokud už máte v tuhle chvíli vě věci kohoutích zápasů jasno, řekněme něco ve smyslu „zlej ošklivej člověk trápí hodnýho nevinnýho kohouta“, pak vás musím varovat: nečtěte tuhle reportáž.

Karneval v Santiagu de Cuba se – na rozdíl od tradičních masopustních karnevalů – slaví odjakživa v létě.

„Tvoje matka tě dobře porodila, fešáku, pojď sem k nám, nestyď se.“ Špinavá mulatka je víc slyšet než vidět. Dlouhé černé vlasy jí utíkají z pod zpoceného hadru na hlavě. Těžko říct kolik jí je.

Bezmála pět století uplynulo od chvíle, kdy Francisco de Orellana, španělský dobrodruh z Pizzarovy družiny conquistadorů, po stosedmdesátidenní strastiplné plavbě, během níž zemřela většina jeho druhů, proplul jako první běloch divokou Amazonií.

„Tě okradli nebo co?“, zahuhlal kníratý taxikář do zpětného zrcátka. „Ne, vyhoďte mě naproti policejní stanici Fray Damian, u toho bufetu.“ Taxík zakroužil po nájezdu a zařadil se do čtvrtého pruhu hlavní magistrály protínající dvoumiliónové Cali od severu k jihu.

„Rio je provar“, mladý doktor Rodrigo z medellínské nemocnice San Vincent typickým latino gestem mávnul dlaní vzad, „přijeď na karneval do Barranquilly. To teprve uvidíš, co je to fiesta, jak slavíme karneval my – costeños…“.
„Tanec ďáblů“ je náboženský rituální obřad se staletou tradicí. Tanec v maskách se slaví každoročně, na svátek Božího těla, v horách Sierra Nevada na karibském pobřeží Kolumbie.
Nikaragua je země, kde slovo revoluce neznamená ani novou modní značku snowboardového oblečení ani filozofické tlachy přiopilých intelektuálů. Revoluce je pro všechny Nikaragujce – bez ohledu na politické vyznání – reálný kus života.
Inti Raymi – v jazyce kečua „Slavnost Slunce“ - je prastarý náboženský rituál konaný v Indiány obývaných regionech jihoamerických And, zejména pak v Ekvádoru a Peru.
Trubky kvičí jak v mexickém westernu, hluboké tlumené údery do bubnů připomínají tlukot srdce. Socha plačící ženy v dlouhém vyšívaném plášti, s pěti tmavými slzami na tváři, se kolíbavým pomalým pohybem sune v úrovni prvního patra, na pozadí typických balkonů s dřevěnými okenicemi.
Kráčíme vysekanou stezkou noční džunglí. Don Wiliam bez zaváhání kličkuje mezi místy zatopenými vodou a volně, s jistotou přechází bažinaté úseky po poražených kmenech palem. Nenechává mě na pochybách, že tuhle cestu prošel už mnohokráte předtím. Noc je temná.
Za pět jedenáct. Čtyřicet tisíc zpocených, skoro do naha vysvlečených lidí mě svým řevem nelidsky řeže do uší. Marně hledám bezpečné místo, uzounká dlážděná ulička španělského Buñolu přetéká lidma.
Kolik limonád jsem vypil z mikrotenového pytlíku už nespočítám. Kolik kolumbijských střech bylo chráněno špinavým cárem igelitu taky ne. Ale na toho chlápka z metropolitního parku v Cali se zapomenout fakt nedá.
Ručička na věžních hodinách pamplonské radnice lehce cukla. Zbývá asi osm minut. Shýbl jsem se k mokré dlažbě a popáté si utáhl tkaničky bot. Balkony v pátém patře domů ulice Mercaderes ostře proťaly paprsky ranního slunce.










